ECLI:CZ:US:2016:4.US.3275.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3275/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Photon SPV 1 s. r. o. se sídlem v Praze 2, Uruguayská 17, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Afs 65/2016-33, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 8 A 15/2015-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 8 A 15/2015-53, zamítl žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem. Rozhodnutí odůvodnil tím, že zásahovou žalobou se lze domáhat vydání rozhodnutí ministra financí podle §260 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen "d. ř."), jen tehdy, je-li zřejmé, že jiné dostupné prostředky nebudou k ochraně před likvidačními účinky solárního daňového odvodu postačovat. Stěžovatelka přitom vůbec nevyužila podpůrných prostředků ochrany; např. žádost o posečkání s úhradou daně podle §156 a §157 d. ř.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 4 Afs 65/2016-33, kasační stížnost zamítl s odůvodněním, že již existuje jeho rozhodnutí v obdobné věci, přičemž stěžovatelka s těmito závěry pouze nesouhlasí, ale nepřednáší nic nového, co by mohlo vést k jejich změně.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2016 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 5 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod. Zásah do těchto práv spatřuje v tom, že jí obecné soudy neposkytly ochranu, k úspešnosti žaloby vyžadovaly vyčerpání i opravného prostředku podle §156 a násl. d. ř. a neumožnily jí prokázat existenci rdousícího efektu solárního odvodu. Stanovením přísných podmínek pro úspěšnost žaloby měly v dané věci obecné soudy fakticky odepřít právo na soudní ochranu při výběru daní. Nevydáním rozhodnutí o prominutí daně ministrem financí podle §260 d. ř. bylo podle stěžovatelky porušeno její legitimní očekávání, které je založeno nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS. 17/11 (tzv. "solární nález").
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy - právo na spravedlivý proces. Z napadeného rozhodnutí však žádné takové porušení ústavního práva zjevně nevyplývá.
Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS. 17/11, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015-41, se podrobně věnují solárním daňovým odvodům a jejich dopadům. Ústavní soud proto jen stručně uvádí, že jedním z možných způsobu zmírnění rdousícího efektu solárního daňového odvodu je postup podle §260 d. ř. umožňující prominutí daně ministrem financí. Obecné soudy již zastaly názor, že v nečinnosti ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah. Kromě toho stěžovatelka byla povinna využít všech opravných prostředků, včetně institutu posečkání s úhradou daně podle §156 a §157 d. ř. Podmínky pro rozhodnutí podle §260 d. ř. nesplnila, jelikož neosvědčila právě využití všech podpůrných možností nápravy a domáhala se přímo rozhodnutí o prominutí solárního daňového odvodu, což ovšem není možné - viz ustálená judikatura obecných soudů.
Současná právní úprava a rozhodovací praxe nabízí stěžovatelce možnosti obrany proti rdousícímu efektu daně a uvádí i konkrétní postup, jímž se má proti němu bránit. Lze přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že stěžovatelka nevznesla žádné nové námitky, které by mohly již zavedenou rozhodovací praxi, jak obecných soudů, tak soudu Ústavního, změnit. Z těchto důvodů také nemohlo dojít, ani k nezákonnému zásahu do práv stěžovatelky, ani k porušení ústavně chráněného práva.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu