ECLI:CZ:US:2013:4.US.3288.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3288/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Petr Rota, zastoupený Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2013 č. j. Ncp 860/2013-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. října 2013, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2013 č. j. Ncp 860/2013-267 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na řádný proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce a soud podle čl. 38 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 46 Cm 68/2002 tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při rozhodování o věcné příslušnosti podle §104a odst. 2 o. s. ř. vychází z obsahu žaloby datované 19. listopadu 2001, v níž se žalobkyně Karma Český Brod a.s. proti žalovanému stěžovateli domáhá zaplacení 363 349,10 Kč za lakování kovových výrobků podle smlouvy o spolupráci uzavřené dne 1. února 1999, přičemž žaloba má společný skutkový základ v uvedené smlouvě. K projednání a rozhodnutí této věci jsou podle názoru Vrchního soudu v Praze v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v předmětném řízení vznesl námitku věcné nepříslušnosti Městského soudu v Praze, o které Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností. Stěžovatel má za to, že pokud žalobkyně po něm požaduje zaplacení částky 363 349,10 Kč a žádný z jednotlivých nároků nepřesahuje 100 000 Kč, pak jsou k rozhodnutí ve věci příslušné okresní soudy, v dané věci Obvodní soud pro Prahu 5. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. Ncp 2505/2010.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
K možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení, o což se v projednávané věci výlučně jedná, se Ústavní soud vyjadřuje ve své judikatuře značně zdrženlivě. Z hlediska ústavně zakotvené dělby moci především obecným soudům přísluší zabývat se výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci; při ústavněprávním přezkumu procesního rozhodnutí o věcné příslušnosti se proto musí Ústavní soud v prvé řadě řídit zásadou subsidiarity a principem minimalizace zásahů Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 4. listopadu 2010 ve věci II. ÚS 2889/10 in http://nalus.usoud.cz).
K věcnému přezkumu procesního rozhodnutí o věcné příslušnosti přikračoval Ústavní soud pouze ve zcela výjimečných případech, kdy interpretace rozhodných zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že mohla ve svém důsledku vést k porušení práva na spravedlivý proces [srov. kupř. nálezy ze dne 12. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539) a ze dne 6. dubna 2010 sp. zn. IV. ÚS 941/09 (N 72/57 SbNU 3)]. Do této kategorie přináleží i nálezy ze dne 1. června 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455), ze dne 2. září 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605) a ze dne 19. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11 (N 216/63 SbNU 479), ve kterých Ústavní soud dovodil požadavek řádného odůvodnění usnesení o věcné příslušnosti ve světle práva na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. Ncp 2505/2010, na které stěžovatel odkazuje, dovodil, že je-li v jedné žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, pak soud zkoumá podmínku věcné příslušnosti u každého takového nároku zvlášť a celková výše součtu jednotlivých, žalobou požadovaných peněžitých plnění, nemá z hlediska aplikace ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. význam.
Ústavnímu soudu je známo, že Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. Ncp 962/2011-68 naopak dovodil, že pro posouzení věcné příslušnosti soudu podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. je rozhodující výše částky požadované žalobcem, a to i tehdy je-li předmětem žaloby více nároků z obchodních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, neuvedených v písm. a) - p) uvedeného ustanovení, včetně sporů o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení. Vrchní soud v Olomouci k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jsou mu známy závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. Ncp 2505/2010, přičemž Vrchní soud v Olomouci nesdílí právní názor Vrchního soudu v Praze. Důvodem je podle názoru Vrchního soudu v Olomouci právě znění dotyčného ustanovení, neboť zákon nepoužívá výrazu "výše žalovaného plnění", který by výklad použitý Vrchním soudem v Praze umožnil, ale výrazu "výše částky požadované žalobcem". Vrchní soud v Olomouci je proto toho názoru, že současná dikce ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. výklad přijatý shora zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze neumožňuje. K tomu poukazuje na skutečnost, že ke stejnému závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci již v usnesení ze dne 21. září 2010 sp. zn. Ncp 945/2010, podle něhož při rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů je třeba i při kumulaci předmětů řízení zohlednit pouze celkovou hodnotu sporu požadovanou žalobcem, jde-li o věci spolu skutkově souvisící, posuzované na stejném právním podkladě, a pokud nejde o věci, jejichž předměty lze podřadit pod různá hlediska vymezená v ustanovení §9 a 9a o. s. ř., v takovém případě se nezohlední výše dílčích uplatněných nároků.
V usnesení napadeném ústavní stížností, se Vrchní soud v Praze přiklonil k právnímu závěru, vyslovenému v citovaných usneseních Vrchního soudu v Olomouci, vážících se k případům, kdy šlo o peněžitá plnění spolu skutkově souvisící, posuzované na stejném právním podkladě. Z uvedeného je evidentní, že předchozí nejednotnost při posuzování věcné příslušnosti soudů k projednání a rozhodování sporů podle ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř., byla již překonána. K tomu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], je Nejvyšší soud, který v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. Cpjn 200/2012 k věcné příslušnosti soudů ve sporech mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem).
S ohledem na všechny uvedené okolnosti Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel polemizuje s právním závěrem, který Vrchní soud v Praze dovodil v napadeném usnesení, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Vrchní soud v Praze se rozhodováním o věcné příslušnosti řádně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno. V aplikaci a výkladu procesně právních ustanovení občanského soudního řádu neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. listopadu 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu