ECLI:CZ:US:2016:4.US.3347.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3347/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Ivana Sommera, zastoupeného Mgr. Janem Spáčilem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 35, Brno, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 21. 9. 2016 č. j. 1 KZN 1015/2016-67 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 9. oddělení obecné kriminality, ze dne 29. 8. 2016 č. j. KRPB-210414-117/TČ-2013-060279, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 9. oddělení obecné kriminality, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, eventuálně aby předběžným opatřením zakázal orgánům činným v trestním řízení vykonávat v trestním stíhání proti stěžovateli úkony.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že se státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně v odůvodnění napadeného odůvodnění s některými jeho námitkami nevypořádala vůbec, s jinými námitkami se pak vypořádala zcela nedostatečně. Zásadní vada napadeného usnesení policejního orgánu podle stěžovatele spočívá v nedostatečném a nekonkrétním popisu skutků, pro které bylo zahájeno trestní stíhání. K zásahu do ústavně zaručených práv mělo dojít také v důsledku enormního překročení lhůt stanovených trestním řádem ke skončení prověřování. Stěžovatel dále namítá, že k zahájení trestního stíhání v jeho věci došlo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám stěžovatele.
Ústavní soud musí připomenout, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
Pokud jde o vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, které stěžovatel považuje za zcela nedostatečné a nekonkrétní, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že na usnesení policejního orgánu nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03, III. ÚS 372/09 či II. ÚS 2226/14).
Ústavní soud připouští, že skutek č. 1 je v napadeném usnesení policejního orgánu vymezen poměrně obecně. Na druhou stranu je z něj jasně patrná podstata jednání, jež je stěžovateli kladeno za vinu, jakož i následek tímto jednáním způsobený, tedy oba podstatné znaky vymezující stíhaný skutek. Jak správně uvedla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ve svém usnesení, toto vymezení skutku dostatečně zaručuje, že nemůže být zaměněn s jiným. V odůvodnění usnesení policejního orgánu jsou pak jednotlivé části stíhaného skutku dále specifikovány, což stěžovateli dostatečně umožňuje připravit a realizovat svou obhajobu.
Ve vztahu ke stěžovatelově námitce, že v jeho věci došlo k překročení lhůt stanovených v §159 odst. 1 trestního řádu k provedení prověřování, Ústavní soud připomíná, že úprava otázky prověřování skutečností, nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, žádné základní právo stěžovatele v ústavní rovině nezakládá. Samotným prověřováním totiž stěžovatel nemůže být nikterak omezen či dotčen na svých soukromých či veřejných subjektivních právech. I když vědomost o tom, že ze strany policejního orgánu dochází k prověřování poznatků a podnětů, týkajících se možné trestní odpovědnosti, může být subjektivně vnímána a pociťována negativně, nelze objektivně dospět k závěru, že by takový postup vedl k porušení některého základního práva, a to ani za stěžovatelem tvrzené situace, kdy nejsou lhůty stanovené v §159 trestního řádu dodrženy. Jedná se o případ, kdy porušení jednoduchého práva současně nevede k porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Lhůty stanovené ustanovením §159 trestního řádu pro skončení prověřování možného spáchání trestného činu jsou adresovány především policejním orgánům, aby při vyšetřování trestné činnosti postupovaly pokud možno rychle a účinně (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2444/11).
Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení v jeho případě nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Podle této zásady trestní odpovědnost není vždy vyloučena, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12). V posuzované věci nelze přehlédnout zejména poměrně dlouhé období, v průběhu kterého měl stěžovatel páchat stíhanou trestnou činnost, což samo o sobě významným způsobem zpochybňuje možnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Navíc je třeba znovu zdůraznit, že trestní stíhání vůči stěžovateli je teprve ve své úvodní fázi, přičemž v jeho dalším průběhu mohou být podrobněji objasněny okolnosti relevantní pro případné aplikování uvedené zásady.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, přičemž státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně se v podstatných bodech vypořádala i s argumentací předkládanou stěžovatelem. Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu