ECLI:CZ:US:2011:4.US.3426.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3426/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci pana M. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., Bělehradská 1042/14, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 sp. zn. 4 TZ 46/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud zabýval předloženým návrhem, řešil otázku, zda je stěžovatel oprávněn podat ústavní stížnost za situace, kdy ze strany Nejvyššího soudu se jedná o rozhodnutí, které se týká stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona. Dle náhledu Ústavního soudu je nutno toto oprávnění stěžovateli přiznat, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch. Je tedy účastníkem tohoto řízení a může se domnívat, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Splňuje tedy podmínku aktivní legitimace podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 17. 6. 2010 podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, v níž uvádí, že došlo k pochybení Městského soudu v Praze, který při započítávání vazby a trestu vycházel z toho, že stěžovateli byla osobní svoboda omezena od 10. 6. 2000, 01:00 hod. místo správného údaje 9. 6. 2000, 21:30 hod. Nejvyšší soud dle náhledu stěžovatele neprovedl všechny navržené důkazy a ani se s tímto faktem ve svém odůvodnění nijak nevypořádal. Z pořízeného videozáznamu je přitom zřejmé, že stěžovateli byly již dne 9. 6. 2000 ve 23:00 hod. nasazena pouta. Stěžovatel spatřuje v tomto postupu soudu zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud považoval doplnění dokazování v navrženém rozsahu za problematické a diskutabilní, neboť z pohledu policistů se jednalo o rutinní záležitost. Stejně tak Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že sám obviněný při svém výslechu dne 10. 6. 2000 před soudcem rozhodujícím o vazbě uvedl, že byl zadržen dne 10. 6. 2000 v 01.00 hod. K návrhu na promítnutí videa z ohledání místa činu, z něhož by bylo zřejmé, kdy byl stěžovatel fakticky omezen na své svobodě, se Nejvyšší soud nijak ve svém odůvodnění nevyjádřil.
Dle náhledu Ústavního soudu lze v posledně jmenované námitce stěžovatele spatřovat jistou míru opodstatněnosti, neboť obecné soudy se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí musí vypořádat se všemi navrženými důkazy. Nicméně je však na místě znovu připomenout, že Ústavní soud neposuzuje postup obecných soudů z hlediska jeho zákonnosti, nýbrž z hlediska ochrany základních práv a svobod, přičemž jedním z kritérií pro hodnocení, zda chybnou aplikací "jednoduchého" práva došlo či nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, je rovněž intenzita, s níž se takový zásah negativně projevil v právní sféře stěžovatele.
Podstata sporu je spatřována v tom, zda byl stěžovatel vzat do vazby o 3,5 hod. dříve, jak je uvedeno v protokolu, či nikoliv. K tomu Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let a od rozhodné skutečnosti již 10 let uplynulo, je nanejvýš vhodné posoudit relevantnost oněch sporných 3,5 hod, která dle náhledu Ústavního soudu nedosahuje ani hodnoty, jež by bylo lze označit jako minimální.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že využívání, ať již řádných či mimořádných opravných prostředků. by mělo být, mimo jiné, založeno na hledisku účelnosti, efektivnosti a racionality.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu