ECLI:CZ:US:2014:4.US.3435.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3435/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky GARRIS LEGAL, advokátní kancelář, s. r. o., IČ 247 40 551, se sídlem 110 00, Praha 1 - Nové Město, náměstí Republiky 1079/1a, zastoupeného JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem 110 00, Praha 1 - Nové Město, náměstí Republiky 1079/1a, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 12. 9. 2013 pod sp. zn. 37 Nt 679/2013, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků a aby Policii České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování zakázal pokračovat v porušování jejích základních práv a přikázal jí obnovit stav před porušením tím, že vydá věci odňaté stěžovatelce při prohlídce provedené dne 12. a 13. 9. 2013.
Podle stěžovatelky vydáním napadeného příkazu k prohlídce a její realizací došlo k zásahu do jejích práv podle čl. 7 odst. 1, č. 10 odst. 2 a 3, čl. 11, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v napadeném příkazu byla nedostatečně odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost tohoto procesního úkonu. Tvrdí, že napadený příkaz v tomto směru obsahuje jen velmi povrchní a veskrze formální zdůvodnění, které vychází pouze ze skutečnosti, že stěžovatelka v současnosti pro výkon své podnikatelské činnosti užívá kancelářské prostory, které dříve užívala jiná společnost, jež se podle Městského státního zastupitelství v Praze měla dopustit jednání, které bylo předmětem prověřování.
Stěžovatelka dále uvádí, že účel napadeného příkazu byl vymezen jen vágně, a to právě na základě již zmíněné skutečnosti, že stěžovatelka užívá kancelářské prostory využívané v minulosti jiným subjektem a že napadený příkaz neobsahuje řádné odůvodnění nutnosti prohlídky ve vztahu ke konkrétní osobě a konkrétním předmětům. Podle názoru stěžovatelky navíc napadený příkaz nerespektoval specifika prohlídky prostor advokátní kanceláře, když touto prohlídkou mohlo dojít k získání informací potenciálně chráněných povinností mlčenlivosti.
Stěžovatelka rovněž napadá i průběh prohlídky prováděné na základě napadeného příkazu, který považuje za nepřiměřený a nedostatečně šetřící její Ústavou a Listinou zaručená práva a svobody a navíc v rozporu s principem proporcionality postupu při zabavování věcí významných pro trestní řízení. Stěžovatelka v této souvislosti zejména poukazuje na to, že v průběhu prohlídky došlo k zabavení odlišných listin a serverového vybavení, než těch, které na počátku prohlídky označil Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, přičemž serverová zařízení obsahovala informace o klientech stěžovatelky, které souvisejí toliko s výkonem činnosti advokátní kanceláře.
Z těchto důvodů se stěžovatelka s poukazem na judikaturu Ústavního soudu domáhá, aby Ústavní soud napadený příkaz nálezem zrušil, Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování jejích základních práv a svobod vyplývajících z Listiny, a aby Ústavní soud přikázal obnovit stav před jejich porušením tím, že vydá věci odňaté stěžovatelce při této prohlídce.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Zde je nutno poznamenat, že prohlídka jiných prostor a pozemků je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního je především věcí orgánů činných v trestním řízení, resp. trestních soudů. Ústavní soud přistupuje ke kasačnímu zásahu v případě prohlídky jiných prostor a pozemků jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatelky. O takovou situaci však v dané věci nejde.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení, že nařízení prohlídky jiných prostor nebylo náležitě odůvodněno z hlediska aspektu neodkladnosti úkonu.
Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že i když lze v zásadě připustit, že za jistých okolností (skutečností dostatečně zřejmých) může mít domovní prohlídka v konkrétní věci charakter neodkladného úkonu (§160 odst. 4 trestního řádu) a že jako taková je ex lege přípustná (§83 odst. 1 al. 2 trestního řádu), jedná se v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 298/05, II. ÚS 362/06, II. ÚS 789/06, II. ÚS 474/07, IV. ÚS 1780/07). Ústavní soud také vyjádřil názor akceptující dostatečnost odůvodnění příkazu k domovní prohlídce i pro případ, že o neodkladnosti provedené prohlídky specifické okolnosti dané kauzy (v odůvodnění příkazu popsané) zřejmě svědčí (nález sp. zn. IV. ÚS 1780/07). Uvedené lze adekvátně aplikovat i na prohlídku jiných prostor a pozemků.
Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl vydán v rámci trestního řízení ve věci podezření ze zkrácení daně z přidané hodnoty obchodní společností DKCG, a. s., se sídlem Praha 1, Dušní ulice, tedy podezření ze zločinu zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 odůvodnila nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků tak, že v prostorách označených v příkazu by se mohly nacházet fiktivní doklady související s činností společností, jejichž činnost je prověřována, jakož i věci důležité pro trestní řízení ve smyslu §82 odst. 1 trestního řádu (finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, doklady, nosiče informací, poznámky a další listinné materiály, které mají vztah k prověřované trestné činnosti). Co do odůvodnění této prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu vyjádřil soud obavu, že u těchto věcí existuje nebezpečí jejich zmaření, zničení nebo ztráty. Soud zároveň poukázal na to, že z tohoto důvodu nebylo možné zahájit trestní stíhání před provedením této prohlídky a že její výsledky budou dalším podkladem pro zahájení trestního stíhání konkrétních osob a pro právní kvalifikaci stíhaného jednání.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že k provedení předmětného zásahu nebyly splněny zákonné podmínky, zejména podmínka neodkladnosti, a soudí, že příkaz k prohlídce, vydaný trestním soudem, lze z ústavněprávního hlediska akceptovat. Argumentace soudu v napadeném příkazu je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Obvodní soud svůj závěr zdůvodnil odkazem na nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty důkazů, přičemž z okolností případu je zřejmé, že takové ohrožení by odkladem prohlídky skutečně mohlo vzniknout, pokud by se vyčkávalo na zahájení trestního stíhání. Lze sice uznat, že argumentace soudu je v tomto aspektu poněkud lakonická, avšak přes tuto stručnost je dostatečně jednoznačná a srozumitelná; umožňuje kontrolovat pravé důvody soudního rozhodnutí a hodnotit jejich správnost či nesprávnost.
Je třeba ostatně připomenout, že rozhodování o důvodech pro nařízení prohlídky může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty), protože v přípravném řízení shromážděné důkazy a jiné informace nejsou úplné. V okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo procesně fixovaných informačních zdrojů a soudce je mnohdy odkázán na stručné, fragmentární údaje a poznatky, poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím (usnesení sp. zn. III. ÚS 3850/12).
V návaznosti na předmětný ústavně akceptovatelný příkaz Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neshledal důvod k tomu, aby se zabýval námitkami vad týkajícími se realizace prohlídky. Tento postup je odůvodněn úvahou, že není žádoucí, aby Ústavní soud posuzoval adekvátnost nařízení a výkonu prohlídky jiných prostor a pozemků jako první. Mohl by tak nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence trestních soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak (případně) předurčovat výsledek trestního řízení v meritu věci (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 či usnesení sp. zn. I. ÚS 382/13).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejných důvodů byly odmítnuty i akcesorické návrhy, aby Ústavní soud Policii České republiky zakázal pokračovat v zásahu do práv stěžovatelky, přikázal obnovit stav před zásahem a vydal jí věci zajištěné při prohlídce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu