ECLI:CZ:US:2011:4.US.3522.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3522/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti GRATO spol. s r. o., se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, IČ: 41033281, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. září 2011 č. j. 16 EC 346/2010-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. listopadu 2011, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Bruntále zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po žalovaném M. V. (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 1 008,- Kč s přísl. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vydání napadeného rozhodnutí předcházelo podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu stěžovatelkou z důvodu, že vedlejší účastník dne 15. listopadu 2005 použil hromadný dopravní prostředek Dopravního podniku Ostrava, a. s., aniž by si zakoupil platný jízdní doklad. Na základě toho bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit jízdné ve výši 8,- Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000,- Kč v souladu se Smluvními přepravními podmínkami Dopravního podniku Ostrava, a. s. Téhož dne vedlejší účastník tuto svoji pohledávku uznal co do důvodu i výše v Dohodě s cestujícím č. E 461550.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soud se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s odkazem stěžovatelky na ustanovení §110 občanského zákoníku, podle kterého se právo promlčí za deset let ode dne, kdy vedlejší účastník podepsal předmětnou Dohodu s cestujícím č. 461550. Vzniklá pohledávka tak měla být dle názoru stěžovatelky promlčena až v dané desetileté promlčecí lhůtě. Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek je vybočením z mezí ústavnosti a porušením práva na spravedlivý proces, neboť dochází k právnímu hodnocení, které nemá oporu v právním řádu a zasahuje tak do právní jistoty stěžovatelky.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Především nelze pominout, že v projednávané věci byla předmětem řízení částka 1 008,- Kč, což znamenalo, že proti rozhodnutí nalézacího soudu nebylo přípustné odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1066/08, II. ÚS 2123/08, III. ÚS 663/09, III. ÚS 1321/10, III. ÚS 1883/10 a další).
V nyní posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení práv stěžovatelky, neshledal. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud uvedl, že vedlejší účastník nárok stěžovatelky neuznal, neboť mu byl odcizen občanský průkaz, který byl dle jeho názoru zneužit cizí osobou. O této skutečnosti stěžovatelku informoval, avšak ta následně podala žalobu k soudu. U jednání dne 8. září 2011 pak vedlejší účastník vznesl námitku promlčení práva uplatněného stěžovatelkou. K tomu okresní soud uvedl, že: "... s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti a účelnosti soudního řízení žalobu zamítl na základě vznesené námitky promlčení ze strany žalovaného a neprováděl již dokazování k objasnění samotného podpisu žalovaného na předmětné dohodě. Náklady vzniklé s výslechy svědků, příp. s vypracováním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, by představovaly výrazné navýšení nákladů řízení, které by, i v případě prokázání pravosti podpisu žalovaného na zmíněné dohodě, nesl v konečném důsledku žalobce, neboť právo uplatněné v řízení bylo promlčeno".
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno v souladu s ustanovením §157 odst. 4 o. s. ř., které soudu ukládá, aby v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
V této souvislosti lze rovněž odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), konkrétně na rozhodnutí o přípustnosti ve věci Ionescu proti Rumunsku ze dne 1. června 2010, stížnost č. 36659/04 a ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. července 2010, stížnost č. 25551/05 (in www.echr.coe.int. v databázi HUDOC), ve kterých Evropský soud posuzoval přijatelnost stížností podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, ve znění protokolu č. 14, jež vstoupil v platnost dne 1. června 2010. Evropský soud v souvislosti s posuzováním přijatelnosti uvedených stížností aplikoval nová kritéria přijatelnosti. Podstatou je splnění tří podmínek nového kritéria, za kterých soud prohlásí stížnost za nepřijatelnou, a to pokud: stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu (1), ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti (2), přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem (3).
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. prosince 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu