ECLI:CZ:US:2013:4.US.3540.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3540/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miloslavem Výborným o ústavní stížnosti Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 02 Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Dražkovice 181, 533 33 Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 999/2012-341, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2011 č. j. 30 Co 2/2011-309, rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 2011 č. j. 20 C 65/2008-272 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2009 č. j. 30 Co 9/2008-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podanou ústavní stížností se stěžoval s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení podle hlavy páté občanského soudního řádu o určení vlastnictví k některým nemovitostem zapsaných na LV č. X pro obec Hlušice, okres Hradec Králové.
Stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy zahájeného žalobou Diviše Czernina proti žalovaným střední škole technické a řemeslné se sídlem v Novém Bydžově (dále jen "střední škola"), Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Pozemkovému fondu v Hradci Králové, kterou se žalobce domáhal nahrazení výroku II. rozhodnutí Pozemkového úřadu v Hradci Králové z ledna 2008, vydaného podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Obecné soudy určily, že Diviš Czernin je vlastníkem původní budovy zámku a dalších sedmi v žalobě označených budov a pozemkových parcel v k. ú. a obci Hlušice (jde o komplex tvořený budovou zámku a sousedícími budovami, pozemky a drobnými stavbami v užívání střední školy), ve zbytku žalobu zamítly, resp. ve vztahu ke dvěma nemovitostem řízení dosud pokračuje. Dovolání žalované střední školy proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu v té části, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnického práva žalobce, Nejvyšší soud zamítl.
Rozhodnutí soudů všech tří stupňů stěžovatel podrobil kritice. Trval na existenci zákonných překážek k vydání nemovitostí ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona o půdě a poukázal na obtíže při realizaci výkonu vlastnického práva i k nevydaným nemovitostem, které jsou s vydávanou budovou bývalého zámku propojeny (kotelnou, jídelnou, tělocvičnou) nejen společným účelem užití, ale i funkčně, komunikačně a inženýrskými sítěmi. Stěžovatel vyslovil obavu ze zániku výkonu činnosti veřejné střední odborné školy v důsledku výrazného omezení výkonu vlastnického práva. Ve vztahu ke svým procesním právům namítl, že s výjimkou dovolacího řízení s ním soudy nejednaly jako s účastníkem řízení, přestože jeho pasivní legitimace vyplývá z ustanovení §4 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů. Porušení práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce stěžovatel spatřoval v postupu Krajského soudu v Hradci Králové, který v kasačním usnesení zavázal soud prvního stupně právním názorem, jenž nebyl skutkově a důkazně podložen. Porušení rovnosti účastníků řízení stěžovatel dovodil z odlišných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve vztahu k pozemku parc. č. st. XX (který byl vydán jako celek) a pozemku parc. č. st. XY, ohledně kterého řízení pokračuje a který má být podle závazného právního názoru odvolacího soudu rozdělen tak, aby mohla být vydána ta část, která se nachází pod budovou bývalého zámku.
II.
Pokud šlo o postavení stěžovatele, z vyžádaných spisů Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 C 65/2008 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 999/2012 vyplynulo následující:
- stěžovatel tvrdil, že je/byl vlastníkem nemovitostí dotčených rozsudky obecných soudů na základě zákona č. 157/2000 Sb.,
- stěžovatel je zřizovatelem střední školy (nástupce Středního odborného učiliště Hlušice), která s jí svěřeným majetkem hospodaří (§27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních samosprávných celků),
- stěžovatel nebyl účastníkem řízení před Pozemkovým úřadem, o výsledku řízení však byl správním orgánem informován,
- Okresní soud v Hradci Králové a Krajský soud v Hradci se stěžovatelem jako s účastníkem řízení nejednaly,
- Okresní soud v Hradci Králové účast stěžovatele v řízení zvažoval s ohledem na ustanovení §4 zákona č. 157/2000 Sb., avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel se nevyjádřil k uvažovanému záměru soudu přibrat ho do řízení, a žalobce byl proti, okresní soud stěžovatele do řízení nepřibral; představitel stěžovatele se řízení účastnil v pozici zástupce žalované střední školy,
- stěžovatel k návrhu žalované střední školy projevil vůli vystupovat v dovolacím řízení jako vedlejší účastník na její straně, což Nejvyšší soud akceptoval.
III.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a splnění zákonných podmínek její projednatelnosti. K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V projednávaném případě je zřejmé, že stěžovatel tuto podmínku nesplnil, neboť účastníkem řízení před soudem prvního a druhého stupně nebyl a v řízení před dovolacím soudem vystupoval v pozici vedlejšího účastníka strany žalované.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že vedlejší účastník sám nemůže zahájit řízení o ústavní stížnosti. Vychází z konstrukce vedlejšího účastenství, které je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. V situaci, ve které ten, na jehož straně se vedlejší účastník účastnil řízení, ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů nepodal, Ústavní soud považuje za vyloučené, aby proti vůli účastníka řízení (žalobce či žalovaného), byť jen mlčky vyjádřené, učinil předmětem meritorního přezkumu rozhodnutí, která se dotýkají především zájmů tohoto účastníka řízení. Při neexistenci ústavní stížnosti účastníka řízení proto Ústavní soud neposuzuje ústavní stížnost vedlejšího účastníka ani jako podání, jímž by vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem mohl svými argumenty podporovat ústavněprávní vývody účastníka, který v řízení před obecnými soudy neuspěl. Vedlejšího účastníka tak Ústavní soud považuje za osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti a její stížnost odmítá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 719/2000 ze dne 13. 2. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 177/04 ze dne 25. 4. 2007, dostupná na http://nalus.usoud.cz). K představitelné výjimce z tohoto pravidla srov. argumentaci dále uvedenou.
V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že žalovaná střední škola, na jejíž straně se stěžovatel účastnil dovolacího řízení jako vedlejší účastník, ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů nepodala. Ústavní soud uvážil, že vlastníkem nemovitostí, o něž v řízení před obecnými soudy šlo, je stěžovatel a že žalované střední škole je tento majetek svěřen k hospodaření, nicméně nemohl odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel výslovně projevil vůli vystupovat jako vedlejší účastník (na straně žalované střední školy), a to až jen v dovolacím řízení.
Námitce stěžovatele, že byl jako účastník opomenut v řízení před Okresním soudem v Hradci Králové a Krajským soudem v Hradci Králové, Ústavní soud nepřisvědčil. Občanský soudní řád v ustanovení §250a a 250b vymezuje okruh účastníků řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, okruhem těch, kteří byli účastníky v řízení před správním orgánem. Stěžovatel se řízení před Pozemkovým úřadem v Hradci Králové neúčastnil, a proto s ním soudy obou stupňů jako s účastníkem řízení nejednaly.
Pokud by Ústavní soud posoudil ústavněprávní argumentací stěžovatele podle jejího obsahu jako obranu proti postupu soudů prvního a druhého stupně, ani tehdy by nemohl stěžovateli přisvědčit. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové je evidentní, že stěžovatel o vstup do řízení před obecnými soudy na straně žalované nikterak neusiloval. Okresní soud v Hradci Králové o jeho přibrání uvažoval a v usnesení ze dne 4. 10. 2010 (č. l. 210) vyzval účastníky a stěžovatele k vyjádření k zamýšlenému postupu. Stěžovatel však ponechal výzvu soudu bez reakce a ten s ohledem na jeho postoj a vzhledem k nesouhlasnému vyjádření žalobce stěžovatele do řízení nepřibral. Svůj náhled na problematiku stěžovatelova účastenství soud vyložil v rozsudku ze dne 21. 4. 2011 (str. 8), proti kterému stěžovatel nikterak neprotestoval. Stěžovatel v průběhu řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesl žádný vlastní návrh, kterým by se dožadoval vstupu do řízení, nenamítl vady řízení a v tomto smyslu je ostatně nenamítala ani žalovaná střední škola. Jakkoliv nyní stěžovatel tvrdí újmu na svých (procesních) právech opomenutím v řízení před obecnými soudy, nelze je s ohledem na zjištěné okolnosti případu, jakož i dosavadní postoj stěžovatele v řízení, považovat za relevantní námitku, která by mohla založit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Bylo již shora naznačeno, že za mimořádných okolností by Ústavní soud mohl považovat i ústavní stížnost podanou toliko vedlejším účastníkem za návrh osoby oprávněné. O takový případ by se jednalo v situaci, kdy by obecný soud porušil práva zaručená v občanském soudním řízení právě a jen vedlejšímu účastníkovi, event. osobě, která hodlá ať už z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků vstoupit do řízení jako vedlejší účastník. Z podané ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel takové porušení jemu zaručovaných práv - navíc v rovině porušení protiústavního - tvrdil. Ani Ústavní soud sám z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 C 65/2008 či sběrného spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 999/2012 žádný zásah do stěžovatelových procesních práv neidentifikoval.
Ústavní soud proto v souladu se závěry shora vyloženými ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 189/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj