ECLI:CZ:US:2023:4.US.3586.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3586/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2022 č. j. 28 Cdo 2598/2022-279, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2022 č. j. 58 Co 146/2022-244 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. ledna 2022 č. j. 46 C 164/2020-175, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Jiřiny Bohdalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 101 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že je stěžovatel vlastníkem stavby č. p. X1, která je součástí pozemku p. č. X2, v katastrálním území H., zapsaném na listu vlastnictví č. X3 pro katastrální území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen "stavba"). Obvodní soud zjistil, že smlouvou o stavebním právu ze dne 27. 5. 1922 mezi Zemským správním výborem pro Čechy v Praze a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků (dále jen "družstvo") bylo družstvu zřízeno právo stavby na pozemku p. č. X1, tehdy označeného jako zemský statek č. k. X4 v H., zapsaný ve složce č. X5 desek zemských, a to na 80 let (dále jen "smlouva"). Jako vlastník pozemků parc. č. X1 a X6 v katastrálním území H., zapsaném na listu vlastnictví č. X3 pro katastrální území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na nichž stojí stavba (dále jen "pozemky"), byl v katastru nemovitostí nesprávně zapsán stát. Vedlejší účastnice stavbu nabyla kupní smlouvu z roku 2003. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel není věcně aktivně legitimován, neboť pro přechod vlastnictví pozemku nesplňuje všechny předpoklady podle §1 odst. 1 zákona České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen zákon "č. 172/1991 Sb."). Nebyla totiž naplněna podmínka hospodaření právního předchůdce obce s věcí v okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. dne 24. 5. 1991, ustálenou judikaturou vrcholných soudů vykládaná jako faktické - reálné hospodaření. Obvodní soud objasnil, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu bylo vůlí zákonodárce převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, které jejich právní předchůdci fakticky využívali k plnění svých úkolů. Nebylo prokázáno, že by právo hospodaření vůbec náleželo Obvodnímu národnímu výboru v Praze 10 (případně Národnímu výboru hlavního města Prahy) ani že by toto právo právní předchůdce stěžovatele vykonával. Právo stavby zaniklo uplynutím doby osmdesáti let v roce 2002, po jeho zániku se stavba stala vlastnictvím vlastníka pozemku. Stavbu i pozemky však v rozhodné době fakticky užívali právní předchůdci vedlejší účastnice. K výkonu práva hospodaření podle obvodního soudu nepostačovalo, že právní předchůdce stěžovatele toliko nerušil výkon práva stavby. Naopak výkonu péče řádného hospodáře by mimo jiné odpovídalo vybírání pachtovného. Stěžovatel ani jeho právní předchůdce také nemohli vlastnické právo vydržet, neboť měli toliko knihovní držbu pozemků, k reálné držbě nedošlo.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil. Městský soud se po částečném zopakování dokazování ztotožnil se závěry obvodního soudu. Zdůraznil, že vlastnictví pozemku na stěžovatele přejít nemohlo, neboť ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. na něm hospodařil právní předchůdce vedlejší účastnice. Tomu svědčilo právo stavby jako právo věcné, na které nelze nahlížet tak, jakoby právní předchůdce stěžovatele přenechal pozemek právním předchůdcům vedlejší účastnice k užívání; nejde tudíž o právo hospodaření národních výborů podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Stejně tak právní předchůdce stěžovatele ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. na pozemku nehospodařil fakticky, neboť nebyly splněny atributy péče řádného hospodáře; nevybíral pachtovné (stavební činži), ačkoli to bylo ve smlouvě sjednáno.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že v rozporovaných právních otázkách je rozhodnutí městského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; ve zbytku stěžovatel uplatnil námitky svou povahou skutkové, které dovolacímu přezkumu nepodléhají.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel především namítá, že obecné soudy považovaly otázku, zda mohl fakticky hospodařit s pozemky prostřednictvím právních předchůdců vedlejšího účastníka, za otázku skutkovou, nikoli právní. Na nejednoznačnost rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami přitom reaguje judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle které nemohou být účastníci řízení sankcionováni, mají-li v dobré víře za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu. Také podle judikatury Ústavního soudu je při rozlišování právních a skutkových námitek potřeba v případě pochybností postupovat ve prospěch dovolatele. Odmítnutí dovolání z důvodu, že uplatněné námitky postrádají povahu právní otázky, je možné pouze v případech zcela jednoznačných, přičemž závěr o skutkové povaze uplatněné námitky musí být řádně odůvodněn. Podle stěžovatele soudy nesprávně vyřešily právní otázky, které jsou v zásadním nesouladu se skutkovými zjištěními.
6. Dále stěžovatel namítá, že v souvisejících řízeních dospěl městský soud k opačným závěrům (rozsudky ze dne 18. 11. 2021 č. j. 36 Co 249/2021-238 a ze dne 25. 11. 2021 č. j. 36 Co 241/2021-188), s čímž se soudy nevypořádaly. Napadená rozhodnutí mají být s poukazovanými v rozporu právě v tom, že nevychází z prokázané skutečnosti v řízení, že pozemky byly právním předchůdcem stěžovatele dlouhodobě přenechány do výhradního užívání oprávněným ze stavebního práva, což stěžovateli ani jeho právním předchůdcům po vzniku stavby neumožňovalo pozemky fakticky využít. Stěžovatel má tedy za to, že pozemky užíval jeho právní předchůdce prostřednictvím právních předchůdců vedlejší účastnice. Dále stěžovatel rozporuje závěr o absenci péče řádného hospodáře - především neměl být sankcionován za to, že nevybral pachtovné, neboť to i vzhledem k nutnosti projednání v orgánech předchůdce stěžovatele nebylo v roce 1991 možné. Dále stěžovatel podotkl, že závěr obecných soudů byl aprobován Ústavním soudem v usnesení ze dne 5. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2049/22 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), ačkoli v obdobné věci, rozhodnuté usnesením ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 2762/22 konstatoval, že bylo městským soudem shledáno, že do vlastnictví stěžovatele přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. pozemky zatížené týmž právem stavby podle smlouvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je proto přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto musí důsledně dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
9. Nutno tudíž vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití zákona je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (nebo vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Dále Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené předesílá, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
11. První okruh stěžovatelových námitek míří proti usnesení Nejvyššího soudu, který měl údajně nesprávně považovat závěry městského soudu o hospodaření na pozemcích za skutkovou otázku, nikoli právní, pročež se jí odmítl zabývat. V tomto ohledu však Nejvyšší soud ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil. Stěžovatel nevykládá závěry Nejvyššího soudu zcela korektně, tvrdí-li, že takto Nejvyšší soud posoudil otázku, "zda mohl stěžovatel fakticky hospodařit s Pozemky k rozhodnému dni 24. 5. 1991 prostřednictvím právních předchůdců vedlejšího účastníka". Takto stěžovatel formuluje a v tomto duchu rozvíjí svou polemiku, která však zjevně míří na právní meze výkonu práva hospodařit, což ale nebyla rozhodná otázka soudy řešená. Soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že právní předchůdce nehospodařil na pozemcích fakticky. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že právní předchůdce na pozemcích reálně nehospodařil. Rozhodný výklad zákona Nejvyšší soud podrobně a srozumitelně poměřil svou ustálenou judikaturou a dospěl k ústavně souladnému závěru o jejich souladu. Naproti tomu stěžovatel vznáší odlišnou otázku, totiž otázku právních možností výkonu práva hospodařit prostřednictvím jiných osob. Je proto zřejmé, že tato vskutku právní otázka vychází z odlišného skutkového stavu, než jak byl obvodním soudem a městským soudem zjištěn. Z bodu 8 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu naproti tomu výslovně plyne, že stěžovatel rozporoval závěr městského soudu o tom, že Národní výbor hlavního města Prahy v rozhodném období fakticky nehospodařil se zastavěným pozemkem. Tato otázka je zjevně skutková a na jejím zodpovězení závisí řešení věci. Obecné soudy však provedly rozsáhlé dokazování a svá zjištění řádně odůvodnily. V tomto případě nebylo rozhodné ani nebylo hraniční rozlišení skutkových a právních otázek, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovatel se touto polemikou patrně snaží překlenout skutečnost, že pro něj nepříznivá skutková zjištění naplnila hypotézu rozhodné právní normy, jejíž Ústavním soudem i Nejvyšším soudem zastávaný výklad je pro stěžovatele taktéž nepříznivý, neboť vyžaduje faktické hospodaření s věcí pro platný přechod vlastnického práva ze státu na obec. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu neústavní posouzení odlišení skutkových a právních otázek, ani neseznal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry v napadených rozhodnutích obvodního soudu a městského soudu.
12. Zjevně neopodstatněnou je také námitka, kterou stěžovatel napadá závěr obecných soudů o nevybírání pachtovného a jeho význam pro posouzení věci. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že tímto pomocným kritériem se soudy snažily dospět k závěru o tom, zda stěžovatel alespoň nějakým způsobem vykonával právo hospodařit. Nejde tudíž o sankci za to, že nevybíral stavební činži. V kontextu ostatních zjištění a spolu s přesvědčivým odůvodněním napadených rozhodnutí proto není v rozporu s ústavním pořádkem závěr, podle něhož stěžovatel na pozemcích fakticky nehospodařil.
13. Vzhledem k ústavně souladnému postupu obecných soudů není rozhodný stěžovatelův poukaz na ostatní řízení před městským soudem (viz výše bod 5). Ústavní soud pouze dodává, že městský soud si byl stěžovatelem odkazovaných rozhodnutí vědom, přičemž se výslovně - s ohledem na okolnosti věci - přiklonil k závěru shodnému jako v jeho věci sp. zn. 18 Co 278/2021. Je sice pravdou, že rozlišnost daných případů mohl městský soud podrobněji odůvodnit, avšak vzhledem k celkovému kontextu věci sama možná existence jiných rozsudků nezpůsobuje neústavnost v nynější věci posuzovaných rozhodnutí. Je na obecných soudech, aby vážily zvláštní okolnosti každé jednotlivé věci.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od závěrů obsažených ve stěžovatelem také poukazovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2049/22, přijatém ve skutkově a právně obdobné věci. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2762/22, týkající se stěžovatelem vzpomínaného rozsudku městského soudu sp. zn. č. j. 36 Co 249/2021-238, na tom ničeho nemění. V posledně uvedeném usnesení stěžovatel brojil proti vydržení pozemku osobou, které předtím také svědčilo právo stavby. Sama o sobě nejsou tato rozhodnutí v rozporu a nelze z nich vyvozovat další pro stěžovatele příznivé závěry. V napadených rozhodnutích tudíž není přítomna kvalifikovaná vada, která by vynucovala zrušující zásah Ústavního soudu.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu