ECLI:CZ:US:2011:4.US.3599.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3599/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Herba Vitalis s. r. o., IČ 253 40 123, se sídlem Žitná 45/1656, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem Fritzova 2, 586 01 Jihlava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 8 Afs 67/2009-38, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž bylo (I.) zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2009 č. j. 30 Ca 69/2009-16, (II.) odmítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí - výzvě Celního úřadu Žďár nad Sázavou k poskytnutí součinnosti ze dne 2. dubna 2009 č. j. 3166/2009-016400-024 a (III., IV.) rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel tvrdil, že mu Celní úřad Žďár nad Sázavou v označeném rozhodnutí dle §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "d. ř.") protiprávně uložil povinnosti, které měly spočívat "zejména v realizaci oprávnění správce daně v souladu s §41 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních", přičemž toto ustanovení dle stěžovatele jeho povinnosti nezakládá a popisuje jen práva označeného správního orgánu, a dále že měl umožnit vstup do provozní budovy, poskytnout součinnost a tedy zjevně se stát účastníkem místního šetření, na což dopadá §15 d. ř. Přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že místní šetření, které není konáno v přímé souvislosti s probíhajícím daňovým řízení je nezákonným zásahem do základních práv postiženého subjektu. Argumentace Nejvyššího správního soudu je dle stěžovatele nesprávná v důsledku toho, že v jeho případě není vedeno žádné daňové řízení, a proto mu není možno ukládat povinnosti v neexistujícím daňovém řízení. Naposledy citované ustanovení sice umožňuje konat místní šetření i u osob, které samy nejsou účastníky daňového řízení, ale jenom v přímé souvislosti s konkrétním daňovým řízením. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že předmětné rozhodnutí Celního úřadu Žďár nad Sázavou není pouhou výzvou, ale je konečným rozhodnutím o uložení povinnosti stěžovateli, na které nemůže dopadat kompetenční výluka ve smyslu §70 s. ř. s., nýbrž mu svědčí soudní ochrana dle §65 s. ř. s.
Pro tyto důvody stěžovatel tvrdil, že Celním úřadem Žďár nad Sázavou a následně i obecnými soudy bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Otázka, která je podstatou ústavní stížnosti, spočívá v kvalifikaci označené výzvy Celního úřadu ve Žďáru nad Sázavou v konfrontaci s ustanovením §65 s. ř. s.
Jak se podává z obsahu odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ke zrušení citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně přikročil, ačkoliv jeho výrok považoval za věcně správný a sám žalobu odmítl. Krajský soud totiž předmětnou výzvu kvalifikoval jako rozhodnutí předběžné povahy, které je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno dle §70 písm. b) s. ř. s. Podle Nejvyššího správního soudu ovšem stěžovatelem napadený úkon správního orgánu vůbec nelze označit za rozhodnutí, přezkoumatelné soudem podle §65 s. ř. s., pročež žalobu bylo nutno odmítnout dle §70 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu, systematický výklad a argumentací a fortiori vyvodil závěr, dle něhož nepovažuje-li se za rozhodnutí výzva, která daňovému subjektu ukládá aktivní plnění, pak zásadně nemůže jít o rozhodnutí, je-li subjekt toliko vyzván k umožnění vstupu do určitých objektů a k umožnění provést šetření správním orgánem. Dospěl k závěru, že výzvou, kterou stěžovatel napadl žalobou, nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele, ani se jí práva a povinnosti závazně neurčovala, nýbrž stěžovatel byl toliko vyzván k plnění povinnosti umožnit vstup do objektů sloužících k provozu jeho podniku a k umožnění realizovat oprávnění dle §15 d. ř. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel byl povinen poskytnout součinnost ze zákona, v daném případě jej však k tomu správní orgán vyzval.
V posuzované záležitosti stěžovatele interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším správním soudem, směřující ke kvalifikaci stěžovatelem napadené výzvy z pohledu §65 s. ř. s., není dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07) a zásah do uvedených základních práv nezakládá.
V podrobnostech proto postačí na obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, jež je takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), odkázat.
Pro uvedené Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu