ECLI:CZ:US:2010:4.US.36.10.1
sp. zn. IV. ÚS 36/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti NEW ONTARIO, s. r. o., se sídlem Masařská 322/3, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem, AK se sídlem Masařská 3, 746 01 Opava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2009 čj. 8 Afs 46/2009-46 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2009 čj. 22 Ca 53/2008-20 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv a porušení čl. 10 a čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů, jimiž byla zamítnuta kasační stížnost a žaloby směřující proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě vydaných ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty.
Stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh a výsledek daňového řízení, ve kterém jí Finanční úřad v Opavě vyměřil dodatečnými platebními výměry daň z příjmů právnických osob za rok 2003 a 2004 a daň z přidané hodnoty za příslušná období roku 2003 a 2004. S postupem správce daně, který doručoval rozhodnutí o stanovení lhůty k vyjádření k výsledku daňové kontroly pouze zmocněnci, stěžovatelka nesouhlasila a brojila proti němu správní žalobou. Poukázala na to, že i Nejvyšší správní soud označil postup správce daně při doručování za chybný, nesouhlasila však se závěrem, že to nemělo vliv na zákonnost řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1835/07 vyjádřila přesvědčení, že i s ohledem na délku daňové kontroly trvající jeden rok lze považovat omezení její osobní sféry již za nezákonné.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 1. 2010 plně odkázal na odůvodnění napadených rozsudků.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření ze dne 24. 5. 2010 upozornil, že stěžovatelka opakuje námitky, kterými se již věcně zabýval, a v tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dodal, že pochybení daňových orgánů při doručování jistě nelze bagatelizovat, avšak zároveň je nelze absolutizovat způsobem, jak to učinila stěžovatelka. Nejvyšší správní soud uvedl, že se podrobně zabýval otázkou, zda zjištěná nezákonnost postupu správce daně měla vliv na zákonnost následně vydaných rozhodnutí ve věci samé, a věnoval přiměřenou pozornost i zákonnosti zahájení daňové kontroly. Zopakoval, že z obsahu správních spisů nevyplynulo nic, co by svědčilo o svévoli v postupu pracovníků správce daně, a upozornil, že tuto námitku stěžovatel uplatnil až v ústavní stížnosti. Závěrem Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se věcí zodpovědně zabýval a argumentačně se vypořádal se všemi přípustnými námitkami, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta.
Z příslušných spisů Finančního úřadu v Opavě a spisů Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 53/2008, 22 Ca 54/2008 a sp. zn. 22 Ca 55/2008, které si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že Nejvyšší správní soud vymezil právní rámec rozhodný pro posouzení námitky stěžovatelky týkající se tvrzeného nesprávného postupu správce daně při doručování výzvy k vyjádření k výsledku daňové kontroly a přisvědčil stěžovatelce v tom smyslu, že správce daně neaplikoval ustanovení §17 odst. 7 daňového řádu správně, neboť výzvu doručil pouze zmocněnci, a nikoliv i stěžovatelce. Nejvyšší správní soud však usoudil, že toto pochybení nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť stěžovatelka výsledky daňové kontroly nikterak nezpochybnila. V souvislosti s doručováním Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že výzva ze dne 22. 3. 2007, předvolávající účastníka řízení k ústnímu jednání za účelem projednání zprávy o daňové kontrole, již byla účinná, neboť v mezidobí stěžovatelka udělila zmocněnci neomezenou plnou moc pro celé daňové řízení. Při posouzení námitky o provedení daňové kontroly v rozporu se standardy vyslovenými v nálezu I.ÚS 1835/07 Nejvyšší správní soud s připomenutím právních závěrů plynoucích z rozhodovací praxe nejen vlastní, ale i Ústavního soudu, a odlišení obou věcí dospěl k závěru, že daňová kontrola nebyla zahájena nezákonně.
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci stěžovatelka nesouhlasila s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a zpochybnila jeho právní závěr o tom, že i zjištěné pochybení správce daně při doručování procesního rozhodnutí nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost a formuloval obecné podmínky, za kterým může do jejich rozhodování ingerovat (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471).
Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se soud podrobně zabýval dopadem postupu správce daně na zákonnost následně vydaných dodatečných platebních výměrů, a dospěl k negativní závěru, kterému ani Ústavní soud neměl z hlediska kautel čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ničeho vytknout. Z ústavně právního pohledu bylo pro Ústavní soud rozhodující zjištění, že správce daně poskytl stěžovatelce řádnou možnost projednat zprávu o kontrole, neboť výzvu k účasti na jednání dne 30. 3. 2007 zaslal dne 28. 3. 2007 zmocněnci, který již od dne 14. 3. 2007 disponoval všeobecnou (neomezenou) plnou mocí určenou pro zastupování stěžovatelky v celém daňové řízení (s výjimkou podávání řádných daňových přiznání, o které však v projednávané věci nešlo). Stěžovatelka však svého práva nevyužila a k jednání se správcem daně se (ani v zastoupení) nedostavila. Účastenství v řízení přitom nelze vnímat jen jako samoúčelnou hodnotu a Ústavní soud považuje za opodstatněné žádat od účastníka řízení, který se domáhá ochrany svých procesních práv na ústavní úrovni, aby osvědčil, že se o ni sám účinně snažil. Při posouzení věci pod tímto zorným úhlem Ústavní soud konstatoval, že tomuto požadavku stěžovatelka nedostála.
K argumentaci stěžovatelky o zásahu, resp. omezení její sféry "mimo mantinely aprobovanými zákonem" v důsledku délky daňové kontroly, prováděné v jejím sídle a trvající od konce března 2006 do začátku dubna 2007, Ústavní soud uvádí, že jde o námitku novou, v řízení před správními soudy neuplatněnou. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi dává jednoznačně najevo, že princip subsidiarity ústavní stížnosti vyžaduje od těch, kteří se obrací na Ústavní soud, zcela opačný přístup - efektivní obranu práv, která spočívá v uplatnění námitek již před orgány veřejné moci, resp. soudy, a to přímým poukazem na příslušné základní právo nebo poukazem na porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo promítá. Stěžovatelka však neuplatněním námitky délky daňové kontroly neposkytla správním soudům možnost, aby se s takto namítaným zásahem do jejích práv vyrovnaly, což vedlo Ústavní soud k závěru o neopodstatněnosti jejího tvrzení o porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z takto již vyloženého plyne též, že Ústavní soud neměl důvod ani pouvoir zabývat se zvlášť stěžovatelčiným tvrzením o nerespektování závěrů obsažených v nálezu sp. zn. I.ÚS 1835/07, nehledě na to, že nosné důvody, o něž se výrok tohoto nálezu opíral, nelze pro skutkové odlišnosti bez dalšího vztáhnout na případ stěžovatelky.
Pokud jde o namítané porušení čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, Ústavní soud připomíná, že deklarace má přes svůj výjimečný historický i politický význam stejnou právní povahu jako ostatní rezoluce Valného shromáždění OSN. Česká republika se hlásí k principům mezinárodního standardu lidských práv, jak jsou vyjádřeny v deklaraci, a některá ustanovení přímo převzala do vnitrostátního katalogu lidských práv - Listiny základních práv a svobod. Deklarace však není mezinárodní smlouvou, je doporučením, a jednotlivci z ní přímo vzniknout práva nemohou.
Článek 90 Ústavy sice s právem na spravedlivý proces souvisí, podle názoru Ústavního soudu však nelze přehlédnout jeho systematické zařazení v Ústavě a jen stěží lze dovozovat, že garantuje základní právo nebo svobodu, neboť jeho obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů. Stejný závěr Ústavní soud zaujímá i k čl. 10 Ústavy, který upravil inkorporaci mezinárodních smluv do českého právního řádu a vyřešil otázku případných konfliktů mezi ustanoveními mezinárodních smluv a zákona.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu