ECLI:CZ:US:2005:4.US.370.05
sp. zn. IV. ÚS 370/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. července 2005 o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2005, čj. 12 To 2/2005-199, a rozsudku Okresního soudu v Náchod ze dne 24. 11. 2004, čj. 1 T 138/2004-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení shora označeného rozsudku, jakož i zrušení shora označeného usnesení o zamítnutí stěžovatelova odvolání do citovaného rozsudku. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů o jeho vině jsou ve zřejmém rozporu s výsledky dokazování, a v podrobnostech poukazuje na konkrétní pochybení a rozpory. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že vzhledem k jeho intelektuálním možnostem byly v jeho případě dány důvody nutné obhajoby již od počátku trestního stíhání a měl mu být ustaven obhájce již v přípravném řízení, kdy vypovídal a k trestné činnosti se doznal. S ohledem na charakter a závažnost vznesených námitek stěžovatel požádal o projednání své věci mimo pořadí z důvodu naléhavosti a zároveň podal návrh, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na právní zastoupení zaplatí stát.
Z ústavní stížnosti, jakož i z připojených rozhodnutí obecných soudů, vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 11. 2004, čj. 1 T 138/2004-172, uznán pro skutek v rozsudečném výroku popsaným pod body 1) až 10) vinným trestným činem výtržnictví a poškozování cizí věci podle ustanovení §202 odst. 1 a §257 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, bylo mu uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě a stanovena povinnost zaplatit náhradu škody ve stanovené výši osmi poškozeným. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 1. 2005, čj. 12 To 2/2005-199, zamítl.
Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně, přestože řízení bylo završeno až usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 8 Tdo 578/2005, o odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Po uvážení této skutečnosti a s odkazem na svoji judikaturu (usnesení sp. zn. III. ÚS 81/02, sp. zn. II. ÚS 81/02, sp. zn. IV.ÚS 465/04, sp. zn. IV. ÚS 304/05, nepublikováno) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Rozhodnutí o dovolání, kterým byla věc pojednána meritorně, je bezpochyby rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a který v prvé řadě musí být ústavní stížností napaden. Má-li dojít k nápravě údajného zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových ústavně zaručených práv, je naprosto nezbytné, aby do hodnocení závěrů obecných soudů byly zahrnuty především závěry prezentované v rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva; v daném případě je představuje usnesení Nejvyššího soudu ČR. Pokud by toto usnesení zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, nebyla by respektována zásada právní jistoty, nadto po případné kasaci druhostupňového rozhodnutí by usnesení Nejvyššího soudu ČR nemělo žádnou oporu pro svou existenci.
Ústavní soud zjišťoval, zda alespoň z odůvodnění ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel napadá rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR, byť je neuvádí ani v záhlaví návrhu, ani v petitu, ale byl nucen konstatovat, že nikoliv.
Důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti jsou toliko procesního charakteru, nelze však pominout jejich klíčovou roli pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítnout. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nebylo možno zabývat se návrhem na úhradu nákladů zastoupení podle ustanovení §83 odst. 1 citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. července 2005
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj