ECLI:CZ:US:2006:4.US.370.06
sp. zn. IV. ÚS 370/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V.N., zastoupeného Rudolfem Skoupým, advokátem, se sídlem Svitavy, Soudní 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Co 627/2005, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 21. března 2006 (22 Co 627/2005-141), kterým mu byla uložena povinnost zaplatit na výživu žalobkyně L.N. (bývalé manželky stěžovatele), částku 153.321,-- Kč do šesti měsíců ode dne právní moci rozsudku. Pokud požadovala na výživném dalších 61 329,-- Kč, byl její návrh zamítnut. Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni vzniklé náklady řízení před soudem prvního i druhého stupně.
Stěžovatel zrekapituloval obsah obou předchozích řízení a napadený rozsudek a tvrdil, že obecný soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle názoru stěžovatele odvolací soud nepostupoval v souladu s hmotným právem a v řízení porušil ustanovení §91 zákona o rodině a princip rovnosti účastníků řízení zaručený čl. 37 Listiny. Odvolací soud porušil v řízení svoji povinnost zjišťovat skutečné majetkové poměry manželů k posouzení jejich hmotné úrovně, resp. k jejich výsledku při rozhodování nepřihlédl. Nevzal v úvahu prokázané závazky stěžovatele a tvrzení, že přiznání výživného manželky je v rozporu s dobrými mravy a není naplněna podmínka ust. §91 odst. 2 zákona o rodině, manželce přiznal výživné i za dobu, kdy účelově prodlužovala řízení o rozvod manželství bezdůvodným odvoláním, které posléze vzala zpět. Odvolací soud měl přihlédnout i k ostatním skutečnostem, které vyšly v řízení najevo a prokazovaly objektivně zvýšené výdaje stěžovatele v době, kdy manželé nevedli společnou domácnost. Tento skutkový závěr soudu je vadný, nemá oporu v provedeném dokazování a vede k nerovnému a zostřujícímu výkladu zákona o rodině, v ustanoveních o vyživovací povinnosti mezi manžely, v neprospěch stěžovatele.
Stěžovatel uvedl, že je si vědom, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nepřehodnocuje provedené důkazy, ale poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces a proto navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil obecnému soudu k novému projednání.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4, §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníka řízení.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice JUDr. Martina Vršanská (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že odkázala na odůvodnění svého rozsudku a uvedla, že k důvodům v něm uvedeným nemůže již nic podstatného dodat. V průběhu celého odvolacího řízení odvolací soud dospěl k závěru, že výdaje stěžovatele jsou poněkud vyšší než jeho manželky a tuto okolnost zohlednil při stanovená výše výživného a to také v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl. Postupem obecného soudu nebyly porušeny základní ústavní principy a práva, kterých se stěžovatel dovolává a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Dále dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu udělila souhlas s upuštěním od ústního jednání, aniž by vznesla návrh jak má Ústavní soud rozhodnout.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu obecného soudu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež mu předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecného soudu, jež vydal napadené rozhodnutí, neshledal Ústavní soud za nezbytné zasílat je stěžovateli k replice.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy ČR). Ústavní soud především musí respektovat jeden z hlavních ústavně právních principů, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozsudek obecného soudu tvrzením, že jeho postupem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 37 odst. 3 Listiny. Podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnosti ústavní stížnosti. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, rovné postavení stěžovatele, jako účastníka řízení, bylo plně respektováno.
Předmětem sporného řízení bylo přiznání výživného manželky, kdy k odvolání obou účastníků odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a odvolání žalobkyně je důvodné jen zčásti. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o ustanovení §91 zákona o rodině, podle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost. Dle ust. §91 odst. 2 zákona o rodině, neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Rozsah vyživovací povinnosti se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla zásadně stejná. Podle ust. §96 odst. 2 zákona o rodině výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy.
Z provedeného dokazování před odvolacím soudem vyplynul průměrný měsíční příjem účastníků a obecný soud přihlédl i ke zvýšeným výdajům stěžovatele na reprezentaci souvisejícím s výkonem jeho povolání. Životní úroveň manželů se nepochybně odvíjí od jejich příjmů, na kterých také závisí míra uspokojování jejich potřeb a jejich výdajů. Vzhledem ke všem skutkovým zjištěním a po právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že částka 15 000,-- Kč měsíčně se jeví jako odpovídající zásadám, zakotveným v ustanovení §91 zákona o rodině. Po zhodnocení řady provedených důkazů dospěl obecný soud k závěrům, které opřel o příslušná ustanovení zákona o rodině a zcela přesvědčivě a v potřebném rozsahu je odůvodnil v souladu s platnou právní úpravou zakotvenou v ustanoveních §132, §153, §155 a násl. o.s.ř. V odůvodnění se řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, své rozhodnutí logicky zdůvodnil s odkazem na skutková zjištění a právní kvalifikaci věci. Jestliže obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a manželce přiznaly výživné a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná. V dané věci se jednalo o výklad rodinného, tedy podústavního práva, který je zcela v kompetenci obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že odvolací soud řádně nezdůvodnil rozhodnutí proč doplnil dokazování a ani s tím, že z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývalo, jakými úvahami se při rozhodování řídil a jaké skutečnosti jej vedly ke změně rozsudku okresního soudu. Stěžovatel se uchýlil k ničím nepodložené kritice postupu a rozhodování krajského soudu a tvrdil porušení principu rovnosti účastníků, aniž by konkrétně odůvodnil, v čem nerovnost postavení účastníků spatřuje. To, že ve věci neuspěl, nelze vykládat jako porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení.
Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. září 2006
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu