ECLI:CZ:US:2012:4.US.3703.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3703/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem na adrese Uherské Hradiště, Moravní nábřeží 1208, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2009 č. j. 10 C 61/2004-529, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 21 Co 323/2009-573 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011 č. j. 21 Cdo 3059/2010-624, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. prosince 2011, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý soudní proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 C 61/2004 bylo zjištěno, že žalobkyně J. L. se proti stěžovateli domáhala dne 17. března 2004 žalobou určení neplatnosti listiny o vydědění. V průběhu řízení byl petit změněn na určení, že je dědičkou zůstavitelky M. Š. K podání žaloby žalobkyně přistoupila v souvislosti s dědickým řízením po zůstavitelce M. Š., zemřelé dne 1. května 2003, která notářským zápisem ze dne 8. dubna 2002 žalobkyni vydědila a dědicem ustanovila stěžovatele. V listině o vydědění byly jako důvody vydědění uvedeny skutečnosti, že žalobkyně neposkytla zůstavitelce minimálně po dobu čtyř let přes její opakovanou žádost potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří a že neprojevovala o zůstavitelku opravdový zájem a tomuto kontaktu se vyhýbala. Okresní soud provedl rozsáhlé důkazní řízení, nechal vypracovat znalecké posudky včetně revizního znaleckého posudku, vyslechl řadu svědků a provedl předložené listinné důkazy. Rozsudkem ze dne 23. února 2009 č. j. 10 C 61/2004-529 okresní soud určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky M. Š. a stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to jak žalobkyni, tak i České republice. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 21 Co 323/2009-573 rozsudek soudu okresního soudu potvrdil jako věcně správný a stěžovali uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry, které učinil soud prvního stupně, totiž že jádrem sporů v rodině zůstavitelky byla otázka rodového hospodářství, mezi zůstavitelkou a žalobkyní došlo ke zhoršení vztahů zapříčiněných majetkovými neshodami a tento stav nelze podřadit pod důvod vydědění spočívající v tom, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [§469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku]. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost usnesením ze dne 30. srpna 2011 č. j. 21 Cdo 3059/2010-624 a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl zejména důkazní řízení, konkrétně hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, který dle jeho názoru se soustředil pouze na ty důkazy, které by mohly prokázat alespoň některá tvrzení žalobkyně. Soud prvního stupně dle názoru stěžovatele vědomě manipuloval s provedenými důkazy, vybíral z kontextu jednotlivé věty svědeckých výpovědí tak, aby mohl odůvodnit rozsudek, kterým chtěl žalobkyni od počátku vyhovět, čímž došlo k nepřípustnému vybočení ze standardů dokazování (§120 a násl. o. s. ř.). Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně považuje za nesrozumitelné, odůvodněné spekulativními vývody soudu. Dále námitky stěžovatele vedly do rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení povinnosti stěžovateli zaplatit na nákladech státu částku 49 900,- Kč. Stěžovatel má za to, že náklady za vypracované znalecké posudky byly vynaloženy v souvislosti s posuzováním svéprávnosti zůstavitelky, provedenými důkazy tvrzení žalobkyně o nesvéprávnosti zůstavitelky byly vyvráceny a tudíž tyto náklady neměly jít k tíži stěžovatele.
Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a obsahem ústavní stížnosti. Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011 č. j. 21 Cdo 3059/2010-624 a připojil i kopii tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožadoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vedou k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, neshledal. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Krajský soud se přitom zcela ztotožnil se závěry, které ve věci učinil soud prvního stupně. Dovolací soud pak v souladu se svojí judikaturou dovolání odmítl. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněných základních práv.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv. Kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva, Ústavním soudem v souvislosti s aplikací ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. v posuzované věci zjištěno nebylo.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. února 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu