ECLI:CZ:US:2017:4.US.3758.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3758/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Antonína Koláčka, zastoupeného JUDr. Mgr. Bohdanem Žáčkem, advokátem se sídlem Rytířská 403/16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 7 Td 40/2016-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci usnesením zamítl jeho návrh na zrušení zajištění účtů, dluhopisů, nemovitostí a dalších hodnot. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení předložil státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, ten však dospěl k závěru, že není příslušný a věc proto předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o tom, že k projednání věci stěžovatele je příslušný Vrchní soud v Olomouci.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že není zřejmé, zda byl Nejvyšší soud oprávněn rozhodovat o otázce příslušnosti soudu k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Poukazuje přitom na to, že ustanovení §24 odst. 1 trestního řádu, ze kterého Nejvyšší soud v tomto směru vycházel, vůbec nehovoří o rozhodování o příslušnosti v přípravném řízení. Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, z něhož vyplývá, že v jeho věci Vrchní soud v Olomouci nebyl a není příslušný k rozhodování v přípravném řízení. Podle stěžovatele se tak Nejvyšší soud při rozhodování o příslušnosti nedržel kritérií a hledisek stanovených v §16 až 22 trestního řádu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v nyní projednávané věci vycházel předně z toho, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů v dosud neskončeném řízení průběžně korigoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 637/11). Do rozhodovací činnosti trestních soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud ve své judikatuře stabilně uvádí, že základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel). Jde tak o zachování zásady pevného přidělování soudní agendy a vyloučení - pro různé důvody a rozličné účely - výběru soudů a soudců ad hoc, tedy libovolné či účelové určení jednajícího soudu (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95, I. ÚS 3038/07, I. ÚS 1922/09 či II. ÚS 938/10).
Ústavní soud především musí odmítnout námitku stěžovatele zpochybňující oprávnění Nejvyššího soudu rozhodovat o otázce příslušnosti soudu k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Stěžovateli je sice třeba dát za pravdu v tom, že ustanovení §24 trestního řádu nezmiňuje situaci, kdy vzniknou pochybnosti o příslušnosti soudu k rozhodování v přípravném řízení, neboť hovoří jen o případech, kdy byla podána obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, o postoupení věci podle §39 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, a o přikázání věci nadřízeným soudem. Otázka rozhodování o příslušnosti soudů pro rozhodování v přípravném řízení, jestliže o této příslušnosti vzniknou pochyby, však nesmí zůstat neřešena. Nelze totiž akceptovat tvrzení stěžovatele, že ustanovení §26 trestního řádu neponechává žádný prostor k pochybnostem o příslušnosti soudu k rozhodování v přípravném řízení a že tuto příslušnost určuje zcela jasně. Totéž by bylo možné tvrdit i o kritériích určujících příslušnost soudů k rozhodování ve věci samé, vyplývajících z ustanovení §16 až 22 trestního řádu. Přesto pochybnosti o příslušnosti soudů stále vznikají a musí být řešeny. Totéž pak platí i o pochybnostech o příslušnosti pro rozhodování soudu v přípravném řízení, přičemž samotná trestní věc stěžovatele je toho jasným důkazem.
V situaci, kdy žádné zákonné ustanovení neřeší otázku, který soud je oprávněn rozhodovat v pochybnostech o příslušnosti soudů pro rozhodování v přípravném řízení, je nezbytné použít per analogiam to ustanovení, které řeší případy, jež se svou povahou uvedené otázce nejvíce podobají. V posuzované věci je takovým ustanovením právě §24 trestního řádu.
Lze tedy shrnout, že i v případech, kdy vznikne pochybnost o tom, který soud je příslušný k rozhodování o určité otázce či o určitém návrhu ve stadiu přípravného řízení, je oprávněn tento problém řešit soud, nejblíže společně nadřízený soudu, u něhož byl státním zástupcem podán příslušný návrh či jemuž byla státním zástupcem věc jinak předložena k rozhodnutí, a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti. V nyní posuzované věci proto byl Nejvyšší soud skutečně oprávněn rozhodnout o tom, zda je k vyřízení stížnosti stěžovatele příslušný Vrchní soud v Praze, anebo Vrchní soud v Olomouci.
Ústavní soud pak nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že v jeho věci Vrchní soud v Olomouci nebyl a není příslušný k rozhodování v přípravném řízení, tedy že ani nebyl příslušný k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil, proč nelze při řešení posuzované věci vycházet z ustanovení §26 trestního řádu, upravující obecně příslušnost soudu pro rozhodování v přípravném řízení, a proč tedy na tento případ nedopadají závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Nejvyšší soud tento svůj závěr opřel o fakt, že otázku příslušnosti k rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o zajištění věcí a majetku řeší výslovně ustanovení §146 odst. 2 písm. b) a §146a odst. 1 trestního řádu.
Z těchto ustanovení vyplývá, že v uvedených věcech rozhoduje o stížnosti soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal. Pro konkrétní stanovení příslušnosti soudu zde nemá význam ustanovení §26 trestního řádu, neboť se vztahuje pouze na případy, kdy soud činí vlastní úkony v přípravném řízení formou prvostupňových rozhodnutí. Proto je k rozhodnutí o stížnosti příslušný ten soud, jehož obvod působnosti je totožný s obvodem působnosti státního zástupce, který napadené usnesení vydal (srov. §7 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů; dále viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1789).
Nejvyšší soud rovněž přiléhavě poukázal na to, že účelem závěrů obsažených ve zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 je vyloučit libovůli ve výběru soudu v případě, kdy příslušný návrh podle §26 trestního řádu podává státní zástupce krajského či vrchního státního zastupitelství. Výše uvedený výklad ustanovení §146a odst. 1 trestního řádu je proto ústavně souladný, neboť neponechává dozorujícímu státnímu zástupci žádný prostor pro podobný libovolný výběr soudu rozhodujícího o stížnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1518/15).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím žádným způsobem nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto neshledal důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu