ECLI:CZ:US:2014:4.US.3766.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3766/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Pavla Hornycha, zastoupeného jako zákonnou zástupkyní matkou Ing. Jitkou Hornychovou, zastoupenou Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí č. 1434/6, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2013 č. j. 3 As 68/2013-77, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013 č. j. 11 A 341/2011-47 a o návrhu s ní spojeném, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou podanou a po doplnění i jinak řádnou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů ve správním soudnictví, a to s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, když soudem nebyly zkoumány a zjištěny skutečnosti, které jsou zcela nezbytné pro zákonné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší správní soud svým výše uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele proti též napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 1. 9. 2011 č. j. S-MHMP 360919/2011. Magistrát hlavního města Prahy tímto rozhodnutím potvrdil odvoláním stěžovatele napadené rozhodnutí ředitelky Mateřské školy v Praze 4, Na Příčné mezi 186, jímž stěžovatel nebyl přijat do mateřské školy z důvodu nepředložení potvrzení praktického lékaře pro děti a dorost o pravidelném očkování stěžovatele nebo potvrzení o závažných důvodech, které jeho očkování neumožnily, podle §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví").
S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví. Proti napadenému ustanovení namítá potřebu posouzení nezbytnosti očkování dítěte lékařem, neuvádí však, v čem spatřuje rozpor tohoto ustanovení s ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal.
Jak Nejvyšší správní soud, tak i Městský soud v Praze se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí správních orgánů o nepřijetí stěžovatele do mateřské školy. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí judikaturu jak správních soudů, tak i Ústavního soudu se pak zabývaly konkrétními žalobními, resp. stížnostními body stěžovatele, a to jak v rovině skutkové, tak právní. Až na základě takto zevrubného zkoumání došly oba soudy k závěru, že správní orgány nepochybily, když stěžovatele nepřijaly do mateřské školy z důvodu chybějícího povinného očkování.
Na uvedeném postupu soudů ve správním soudnictví neshledává Ústavní soud nic, co by bylo v rozporu s požadavky ústavního pořádku České republiky, včetně práva na spravedlivý (řádný) proces. Skutečnost, že se soudy neztotožnily se skutkovými tvrzeními stěžovatele, resp. s jeho právními názory, tento rozpor sama o sobě nezakládá.
Ústavní soud se ztotožňuje rovněž se závěry Nejvyššího správního soudu stran souladu zákonné úpravy povinného očkování, resp. požadavku prokázání povinného očkování v řízení o přijetí dítěte do mateřské školy s ústavním pořádkem České republiky včetně mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána. V podrobnostech lze odkázat např. na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 449/06, z nějž ostatně i Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí výslovně vychází.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stěžovatelův návrh na zrušení §50 zákona o ochraně veřejného zdraví pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu