ECLI:CZ:US:2015:4.US.3827.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3827/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Topola, zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti výroku I. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 28 Co 281/2013-1000 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014 č. j. 28 Cdo 1649/2014-1086, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroku I. a IV. v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze a rovněž uvedeného usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu, kterým se odmítá dovolání stěžovatele proti výroku I. a IV. rozsudku krajského soudu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 11 C 577/2003 vyplývá, že předmětem řízení bylo určení vlastnictví oprávněných osob k nemovitostem podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), projednávané v řízení podle části páté občanského soudního řádu poté, co o návrhu žalobců již dříve (negativně) rozhodl Pozemkový úřad Praha-východ rozhodnutím ze dne 24. dubna 2003.
Krajský soud (stejně jako pozemkový úřad a okresní soud) po doplnění dokazování došel k závěru, že předmětné pozemky nelze vydat, neboť jejich vydání brání překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Část předmětných pozemků je totiž součástí uceleného areálu Letiště Vodochody a spolu s ostatními pozemky a stavbami tvoří jeden funkčně spojený stavebně technický celek. Bez těchto pozemků areál nemůže sloužit svému účelu a vzhledem k začlenění pozemků v areálu je rovněž vyloučeno jejich zemědělské či lesní využití. Další nárokované pozemky jsou zastavěny trvalými stavbami, jež nelze charakterizovat jako stavby drobné či jednoduché a (s výjimkou pozemku p. č. X1) tyto pozemky tvoří areál Střední školy letecké a výpočetní techniky, přičemž i ony jsou funkčně spojeny se zmíněným letištním areálem.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí, je přesvědčen, že došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a na všechny specifikované pozemky je nutné hledět jako na pozemky nezastavěné, které je třeba oprávněným osobám vydat. Podle stěžovatele ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť nebylo provedeno řádné dokazování a tvrzení uvedená ve znaleckém posudku jsou v rozporu s reálným stavem. Zejména namítá, že bylo nesprávně vyloženo, co se rozumí zastavěným pozemkem; nebyla respektována nevyvratitelná domněnka stanovená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě obsahující možnost nevydat část zastavěného pozemku; nesdílí závěry soudů o tzv. funkčním celku stavebních parcel, namítá, že existence zákonného omezení ochranným pásmem letiště se zákazem výstavby nemůže být důvodem pro nevydání pozemků; nikoli každé zastavění pozemku bránící zemědělskému či lesnímu využití je důvodem pro nevydání pozemku oprávněné osobě. Rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná.
Krajskému soudu dále vytýká, že ve výroku I. nepřípustně zastavil řízení o určení vlastnictví ve výroku uvedené parcely z důvodů, že tato parcela nebyla uvedena v přezkoumávaném rozhodnutí pozemkového úřadu a že žalobci vzali v jednom z upřesnění petitu žalobu ohledně této parcely zpět, ačkoliv podle posledního usnesení o připuštění změny žaloby petit tuto spornou parcelu obsahoval.
Nejvyššímu soudu vytýká, že nepřípustně rozhodl jedním výrokem o dovolání více dovolatelů v postavení samostatných účastníků. Rozhodnutí dovolacího soudu je nedostatečně odůvodněno, pokud jde o tvrzenou absenci zásadního významu právních otázek nastolených v dovolání.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
III.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i soudního spisu Okresního soudu Praha-východ a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ právě jde v projednávané věci.
Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající a podrobné dokazování, a to včetně využití znaleckých posudků, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy k přijetí rozhodnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům, podle nichž není možné nárokované pozemky vydat. Důkladně se zabývaly otázkou zastavěnosti pozemků i jejich charakterem jako uceleného souboru nemovitostí tvořících jednotný, funkčně spojený stavebně technický celek areálu letiště a střední školy. Jejich závěry jsou podloženy judikaturou Nejvyššího soudu týkající se srovnatelné problematiky (sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, 28 Cdo 2174/2010, 28 Cdo 2016/2010, 28 Cdo 2518/2006). V této souvislost Ústavní soud připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti, která je v podstatě polemikou se závěry soudů, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů ohledně zastavěnosti nárokovaných pozemků a možnosti vydat tyto pozemky oprávněným osobám.
Námitky směřující proti výroku I. krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení ohledně pozemku PK č. X2 v k. ú Hoštice u Vodochod, Ústavní soud přes jisté nesrovnalosti vyplývající se změn v označení pozemku (parc. č. X3) neshledal za relevantní. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť ani jiná forma rozhodnutí by nepředstavovala pro stěžovatele ve svém důsledku - pokud jde o předmětnou parcelu - rozhodnutí příznivější.
Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele směřujícího proti jím napadeným výrokům krajského soudu je založeno na závěru, že - z pohledu otázek vymezených dovoláním - nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Ústavní soud proto neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, podle nějž je rozhodnutí dovolacího soudu nepřezkoumatelné z důvodu, že o dovolání více dovolatelů se samostatným právním postavením bylo rozhodnuto jedním výrokem. Z výroku rozhodnutí je zcela zřejmé, jak Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních žalobců a účastníků řízení, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je také patrné, že se samostatně zabýval jednotlivými dovoláními z pohledu jimi vymezených otázek a uvedl, z jakých důvodů byla dovolání podaná žalobci a dalšími účastníky řízení odmítnuta.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny, Ústavní soud konstantně judikuje, že pouhý spor o vlastnictví, v němž má být existence vlastnického práva teprve konstituována, pod ochranu daného ustanovení nespadá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu