ECLI:CZ:US:2003:4.US.399.03
sp. zn. IV. ÚS 399/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ve věci stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2003 sp.zn. 44 To 345/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. července 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost. Stěžovatel v ní brojil proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla podle §148 odst. 1 lit. c) trestního řádu zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, jímž byla podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Do odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zahrnul doslovně odůvodnění stížnosti proti shora označenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, spočívající v polemice s obsáhlým odůvodněním trvající existence vazebního důvodu podle ustanovení §67 lit. c) trestního řádu. Dále doplnil toliko konstatování, že Městský soud v Praze se nevypořádal se žádnou z jeho námitek vznesených proti rozhodnutí soudu prvního stupně, odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení neodpovídá ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu a prokázání vazebního důvodu podle ustanovení §67 lit. c) trestního řádu není patrno ani z usnesení obvodního soudu ani z usnesení soudu městského.
V petitu ústavní stížnosti je navrhováno, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu k dalšímu řízení, a aby rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení a vyžádal si spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 714/2003.
Městský soud v Praze sdělil, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a k věci nemá co dodat. Vyjádření doplnil pouze informací, že na stěžovatele byla v přezkoumávané trestní věci podána dne 12. srpna 2003 obžaloba.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako stanovisko v této věci předložil kopii svého vyjádření ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 397/2003 (ústavní stížnost podaná proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2003 sp. zn. 44 To 228/2003 týkající se rovněž zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby). V tomto vyjádření obvodní soud odkázal na odůvodnění všech svých rozhodnutí týkajících se žádostí stěžovatele o propuštění z vazby a vyslovil názor, že omezením osobní svobody stěžovatele, ke kterému došlo na základě předchozích zjištěných skutečností bez porušení procesních pravidel, nebyla porušena žádná lidská práva stěžovatele, přičemž zdůraznil, že ani stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem či v jakém postupu spatřuje porušení procesních pravidel a omezení práva na spravedlivý proces v rámci přípravného řízení. Dále konstatoval, že soud ve stadiu přípravného řízení není oprávněn předjímat vinu či nevinu obviněného z trestné činnosti a vyjadřovat se k tomu, zda ze strany stěžovatele došlo ke spáchání trestné činnosti. Posuzuje pouze zda zjištěné skutečnosti tomu nasvědčují, což v daném případě je dáno. Soud se v tomto stadiu trestního řízení zabývá tím, zda byly, jsou a i nadále trvají vazební důvody ve smyslu §67 trestního řádu, ve spojení s §68 a násl. trestního řádu. Po studiu spisového materiálu obvodní soud dospěl k závěru, že u stěžovatele jsou dány vazební důvody uvedené v napadených usneseních.
Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 714/2003, zejména se stížností podanou stěžovatelem proti usnesení tohoto soudu ze dne 11. června 2003 a zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již ve stížnosti proti rozhodnutí uvedeného soudu prvního stupně, s níž se Městský soud v Praze v napadeném usnesení vypořádal.
Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesením Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze, ze dne 26. listopadu 2002 ČTS: PSP-2457/OHK-2002 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona, zčásti dokonaný a zčásti ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, neboť bylo dáno důvodné podezření, že stěžovatel společně s dalšími spolupachateli vystavoval fiktivní faktury za obchodní činnosti, které pak byly zaneseny do účetnictví různých firem a mohly být použity jako podklady pro údaje do daňového přiznání. Výše škody u dokonaného trestného činu podle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona byla vyčíslena částkou 37,384.174,- Kč a u pokusu tohoto trestného činu částkou 7,667.000,- Kč. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. listopadu 2002, sp. zn. 44 Nt 219/2002, vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 lit. b) a c) trestního řádu. V současné době trvá u stěžovatele pouze vazební důvod ve smyslu ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel využil svého oprávnění a opakovaně podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu požádal o propuštění na svobodu. Rozhodování soudu o žádosti o propuštění z vazby ze dne 3. června 2003 je předmětem této ústavní stížnosti.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že se nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění vyplývajících z trestního spisu. Ústavní soud, jak opakovaně zdůraznil ve svých rozhodnutích, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o vazbě nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž v daném případě procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření mimo jiné v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 7 v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl důvody, které vedly k závěru, že vazební důvod podle ustanovení §67 lit. c) trestního řádu u stěžovatele trvá i nadále. Zdůraznil závažnost trestného činu, pro který je stěžovatel nyní vazebně stíhán a dále skutečnost, že rovněž v souvislosti s podnikatelkou činností se stěžovatel dopustil trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 lit. a) a b) a odst. 4 trestního zákona, pro který již byl 23. ledna 2002 odsouzen, a dále byla dne 31. března 2003 ke Krajskému soudu v Brně na stěžovatele podána obžaloba pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona, kterého se měl stěžovatel dopouštět od srpna 1996 do března 2002 neoprávněnými odpočty daně z přidané hodnoty. Dále soud prvního stupně v odůvodnění rozvedl dřívější podnikatelské aktivity stěžovatele. Z těchto skutečností, tj. rozsáhlé trestné činnosti související s podnikáním stěžovatele, páchané mnoha útoky, na různých místech a ve spojení s dalšími pachateli a z četnosti a způsobu zapojení stěžovatele do mnoha obchodních společností, byť již toto zapojení v současné době netrvá, dovodil soud stále trvající důvodnou obavu, že při propuštění na svobodu by stěžovatel mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, tj. trestnou činnost stejné povahy.
Soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost i splnění podmínek upravených v dovětku ustanovení §67 trestního řádu, kterážto část ustanovení zavazuje soud, aby při rozhodování v přípravném řízení o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení, bral v úvahu nejen důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 lit. a) až c) trestního řádu, ale zároveň hodnotil, zda zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, přičemž s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jinak. Soud velmi podrobně rozvedl důkazy již provedené v době rozhodování o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, které plně odůvodňují podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu, pro který je stíhán a rovněž náležitě odůvodnil závěr o nemožnosti dosáhnout účelu vazby jiným způsobem.
Námitka stěžovatele, že Městský soud v Praze se nezabýval námitkami uplatněnými ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně není důvodná. Stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obsahem velmi podrobné stížnosti stěžovatele je v podstatě polemika s odůvodněním napadeného usnesení. Shodně se soudem prvního stupně zdůraznil závažnost trestného činu, pro který je vedeno trestní stíhání. Pokud stěžovatel ve stížnosti namítá, že i pokud by se dopustil jednání, pro které je v předmětné trestní věci stíhán, nejednalo by se o recidivu ve vztahu k další trestné činnosti, pro kterou byl jednak odsouzen a jednak je stíhán samostatně, nýbrž by šlo o vícečinný souběh trestných činů, stížnostní soud se touto námitkou zabýval a konstatoval, že poukaz soudu prvního stupně na další trestní řízení probíhající proti stěžovateli je správný. Rovněž tak Městský soud v Praze reagoval na námitku stěžovatele, že rozvedení jeho podnikatelských aktivit v minulosti je nedůležité a nerozhodné, neboť v současné době již není členem žádných statutárních orgánů, když uvedl, že soud prvního stupně zcela správně dovodil, že důvod vazby podle §67 lit. c) trestního řádu je i nadále dán právě s ohledem na určitou vyhraněnost počínání stěžovatele, a to v souvislosti s jeho tzv. podnikatelskými aktivitami.
Pokud stížnostní soud po přezkoumání všech výroků napadeného usnesení konstatoval, že argumentace soudu prvního stupně je zcela věcná a logická a obsahuje veškeré rozhodné skutečnosti, o které opřel své zamítavé stanovisko k žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, s odůvodněním rozhodnutí tohoto soudu se tedy ztotožnil, bylo by nadbytečné toto odůvodnění v rozhodnutí podle ustanovení §148 odst. 1 lit. c) trestního řádu podrobně opakovat.
Jak již bylo uvedeno, námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, jsou totožné s těmi, které uvedl ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně a s nimiž se stížnostní soud náležitě vypořádal. Dle názoru Ústavního soudu je ústavní stížnost pouhou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného usnesení i usnesení soudu prvního stupně je patrné, že soudy se zabývaly hodnocením zákonných podmínek pro další trvání vazby stěžovatele a podaly náležité vysvětlení důvodů, které je vedly k takovému rozhodnutí. Nelze proto za těchto okolností přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadené rozhodnutí postrádá uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících další existenci vazebního důvodu. Nutno zdůraznit, že existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími přímo jednání obviněného způsobem předpokládaným ustanovením §67 lit. a) až c) trestního řádu, ale lze je opírat o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění má právě vazba zabránit.
Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci, musí svědomitě v kterémkoli stadiu trestního řízení posoudit a potvrdit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze ani při vynaložení veškerého úsilí dosáhnout jinak. Pro výklad uvedeného znaku proto neexistují objektivní a neměnná kritéria, která je třeba naopak dovodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, charakteru stíhané trestné činnosti, rozsahu a náročnosti potřebného dokazování apod. Do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě či o jejím dalším trvání podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny).
Po posouzení daného případu Ústavní soud dospěl k závěru, že důvod zásahu do osobní svobody stěžovatele je v odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze, i v předcházejícím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, dostatečným způsobem rozveden a konkretizován, jak vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud neshledal, že by trvání důvodu vazby podle ustanovení §67 lit. c) trestního řádu a to, z jakých skutečností byl soudy tento závěr vyvozen, vybočovalo z mezí ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska nelze argumentaci obecných soudů nic podstatného vytknout. Námitky ústavní stížnosti v tomto směru nejsou důvodné. Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů v dané věci došlo k porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv nebo svobod a nezjistil ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a z něho vyvozenými právními závěry, ani že by napadené rozhodnutí odporovalo judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud tedy neshledal, že by v projednávané věci postupem soudu při rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu a samotným rozhodnutím o zamítnutí této žádosti došlo k tvrzenému porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 4 a 6 Úmluvy, a proto ústavní stížnost v části požadující zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2003 sp. zn. 44 To 345/2003 posoudil z ústavněprávního hlediska jako zjevně neopodstatněnou.
K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud rozhodl o jeho propuštění z vazby, třeba konstatovat, že Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a jako takový musí respektovat princip dělby moci, na němž je ústavní systém České republiky založen. Při své činnosti se musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, zejména Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu. I pro Ústavní soud platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a svoji zákonem vymezenou pravomoc nesmí překročit. Nemůže proto nahrazovat činnost obecných soudů, od jejichž soustavy je důsledně oddělen, případně jiného orgánu činného v trestním řízení. Dle současného znění trestního řádu je oprávněn rozhodovat o propuštění obviněného z vazby pouze obecný soud a v přípravném řízení, za splnění zákonných podmínek, státní zástupce. Není tedy pochyb o tom, že stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, k jehož vydání není oprávněn.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost v části týkající se návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze odmítl podle §43 odst. 2 lit. a) zákona, jako zjevně neopodstatněnou. V části týkající se návrhu na propuštění stěžovatele z vazby návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 lit. d) zákona, neboť k jeho projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu