ECLI:CZ:US:2007:4.US.401.04
sp. zn. IV. ÚS 401/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Petrou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Peckova 5, o ústavní stížnosti proti usnesení o příklepu JUDr. Milanu Usnulovi, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9 se sídlem v Praze, Plzeňská 166, ze dne 22. 1. 2003, č.j. Ex 115/02, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003, č.j. 39 Co 138/03, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 7. 2004, č.j. 20 Cdo 331/2004-159, a dále o návrhu na vydání předběžného opatření, jímž se soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Usnulovi, pověřenému provedením exekuce nařízené Obvodním soudem pro Prahu 10 dne 26. 4. 2002, pod č.j. 19 Nc 3693/2002, ukládá, aby nepokračoval v provádění exekuce, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 11. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž JUDr. Milan Usnul, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 9 (dále jen "soudní exekutor"), svým usnesením o příklepu ze dne 22. 1. 2003 udělil vydražiteli Z. E. příklep k vydraženým nemovitostem rodinný dům č.p. 960 v katastrálním území Vinohrady, v Praze 10, Dykova 4, včetně příslušenství a pozemku parcelního čísla 3143, zastavěná plocha a nádvoří a parcelního čísla 3144/1, zahrada, vše zapsáno na LV č. 2055, u Katastrálního úřadu Praha hl. město, okres 3100 hl. m. Praha, katastrální území 727164 Vinohrady, se všemi součástmi a příslušenstvím (dále jen "dražené nemovitosti"), a stanovil vydražiteli Z. E. lhůtu k zaplacení nejvyššího podání ve výši 19,800.000 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 29. 4. 2003 k odvolání stěžovatelky potvrdil napadané usnesení soudního exekutora. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") následně svým usnesením ze dne 21. 7. 2004 odmítl dovolání stěžovatelky a určil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Stěžovatelka měla za to, že vydáním jmenovaných rozhodnutí orgány veřejné moci byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1, čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 6 odst. 1, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
3. Ve své ústavní stížnosti, resp. v jejím doplnění doručeném Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2005, stěžovatelka vypočítala řadu pochybení, jichž se měli dopustit při projednávání její právní věci především soudní exekutor, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") a městský soud, z nichž dovozovala zásah do jejích základních práv ve výše naznačeném smyslu. Předně tak stěžovatelka tvrdila, že napadené usnesení o příklepu soudního exekutora bylo vydáno v řízení, jež je zatíženo vadou v podobě překážky litispendence, neboť k výkonu totožného exekučního titulu bylo nejdříve zahájeno řízení o soudní výkon rozhodnutí podle §251 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 32 E 55/2000, a teprve poté exekuční řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 19 Nc 3693/2002, z něhož vzešlo napadané usnesení o příklepu soudního exekutora.
4. K samotné exekuci prodejem jejích nemovitostí stěžovatelka nejprve namítala, že exekuční řízení, sp. zn. 19 Nc 3693/2002, je vedeno na základě vadného exekučního titulu, jelikož tento je výsledkem nalézacího řízení před Krajským obchodním soudem v Praze, sp. zn. 9 Cm 696/95, jež trpí procesní vadou, když stěžovatelka v postavení žalované byla v průběhu celého nalézacího řízení postižena vážnou duševní chorobou a nebyla tak schopná vystupovat jako účastník řízení ve smyslu ustanovení §19 občanského soudní řádu, konkrétně zejména nebyla schopná podat odvolání proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č.j. 9 Cm 696/95-43. Dále stěžovatelka Ústavnímu soudu oznámila, že ona sama se snažila povinnost jí stanovenou rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999 dobrovolně splnit, tomuto však zamezila oprávněná Česká spořitelna, a.s., jež stěžovatelce neposkytla součinnost, jíž bylo potřeba vzhledem k existenci zástavy na nemovitostech stěžovatelky ve prospěch oprávněné. Stěžovatelka rovněž napadala postup soudního exekutora při exekuci jejího majetku, neboť ten uveřejnil datum konání dražby nemovitostí stěžovatelky přesně 30 dní před jejím proběhnutím, tedy v nejzazším zákonem povoleném termínu, nevyvinul žádnou aktivitu pro vyšší výtěžek dražby nemovitostí stěžovatelky a také exekuoval movité věci stěžovatelky, jejichž soupis ovšem ta neobdržela. V obecné rovině tak stěžovatelka k činnosti soudního exekutora konstatovala, že ten nerespektoval jednu z předních zásad exekučního práva, a to směřování k dosažení uspokojení přiznaného nároku oprávněného pouze při současné ochraně oprávněných zájmů dlužníka.
5. Stěžovatelka se rovněž nemohla ztotožnit s napadanými rozhodnutími městského soudu a Nejvyššího soudu ČR. Městský soud podle hodnocení stěžovatelky ve svém rozhodnutí ze dne 29. 4. 2003 neinterpretoval právo z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a právo chybně aplikoval. Zároveň se dopustil retroaktivního výkladu právní normy a při svém rozhodování nezohlednil ustanovení §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které umožňuje korekci případů, kdy výkon práva je sice v souladu s textem právního předpisu, avšak pro existenci dalších okolností je v příkrém rozporu s obecnými právními zásadami a myšlenkou spravedlnosti. Nejvyšší soud ČR pak odmítl dovolání stěžovatelky jen pro absenci jedné z náležitostí dovolání, čemuž ovšem mohlo být zabráněno nařízením jednání o dovolání ve smyslu věty druhé ustanovení §243a občanského soudního řádu.
6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 32 E 55/2000, sp. zn. 19 Nc 3693/2002. Z nich zjistil, že dne 14. 1. 2000 podala oprávněná Česká spořitelna, a.s. (dále jen "oprávněná"), návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č.j. 9 Cm 696/95-43 - prodejem nemovitostí podle §335 a násl. občanského soudního řádu proti stěžovatelce v postavení povinné. Toto řízení o soudní výkon rozhodnutí bylo vedeno u obvodního soudu pod sp. zn. 32 E 55/2000. Rozhodnutím obvodního soudu ze dne 26. 3. 2002, č.j. 32 E 55/2000-39, ten nařídil výkon rozhodnutí prodejem dražených nemovitostí stěžovatelky. Dne 27. 3. 2002 podala oprávněná návrh na nařízení exekuce soudním exekutorem podle exekučního řádu proti stěžovatelce, když za exekuční titul oprávněná označila rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č.j. 9 Cm 696/95-43. Usnesením obvodního soudu ze dne 26. 4. 2002, č.j. 19 Nc 3693/2002-33, byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1999, č.j. 9 Cm 696/95-43, provedením exekuce k uspokojení pohledávek oprávněné byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, který dne 9. 5. 2002 vydal exekuční příkaz na prodej dražených nemovitostí stěžovatelky. Dražební vyhláška ze dne 19. 12. 2002 obsahující náležitosti stanovené v §336b odst. 2 občanského soudního řádu byla na úřední desky vyvěšena dne 23. 12. 2002, samotná dražba dražených nemovitostí stěžovatelky proběhla dne 22. 1. 2003. V mezidobí dne 8. 11. 2002 obvodní soud zcela zastavil řízení o soudní výkon rozhodnutí, sp. zn. 32 E 55/2000, a to na návrh oprávněné. Soudní exekutor, městský soud a Nejvyšší soud ČR pak v právní věci stěžovatelky rozhodli, jak již bylo uvedeno v předchozím. Při prostudování spisů obvodního soudu, sp. zn. 32 E 55/2000, sp. zn. 19 Nc 3693/2002, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Soudní exekutor ve svém vyjádření k námitce stěžovatelky stran překážky litispendence doplnil, že obvodní soud po podání návrhu na nařízení exekuce soudním exekutorem podle exekučního řádu přestal sám ve věci konat a později na návrh oprávněné nadbytečně vedený výkon rozhodnutí zastavil. Tento postup obvodního soudu byl v souladu s ustanovením §129 exekučního řádu. Dále pak soudní exekutor Ústavnímu soudu poskytl informace o dražených nemovitostech a o průběhu exekuce majetku stěžovatelky k uspokojení pohledávek oprávněné. Své vyjádření, jehož součást tvořily přílohy výčet nákladů na opravu dražených nemovitostí a fotodokumentace, uzavřel soudní exekutor návrhem, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Městský soud v rámci svého vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozhodnutí ze dne 29. 4. 2003, z něhož jsou dostatečně zřejmé rozhodovací důvody, kterými se městský soud řídil při posuzování právní věci stěžovatelky. K námitce stěžovatelky týkající se překážky litispendence městský soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 20 Cdo 331/2004 a dodal, že souběh dvou řízení by byl možný pouze z hlediska provádění exekuce. Ústavnímu soudu tak učinil návrh, aby ten projednávanou ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření nejprve upozornil, že svůj názor o nepřípustnosti dovolání stěžovatelky dovodil nikoliv pouze z nedostatečné argumentace stěžovatelky, jak ta ve své ústavní stížnosti naznačuje, nýbrž také ze svého závěru, že podklad pro úsudek o přípustnosti dovolání neskýtá ani samotné rozhodnutí městského soudu, což ostatně dokládá poslední věta předposledního odstavce na druhé straně stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. K námitkám stěžovatelky stran vadnosti exekučního titulu Nejvyšší soud ČR doplnil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, naopak je jím vázán, resp., že vada nalézacího řízení nezpůsobuje vadu řízení vykonávacího či exekučního. Nejvyšší soud ČR rovněž odporoval náhledu stěžovatelky, že exekuce vedená podle exekučního řádu měla být zastavena pro překážku věci zahájené, jelikož taková překážka nenastává již pro případ nařízení další exekuce, avšak teprve pro případ vydání exekučního příkazu v této další exekuci. Pro podporu tohoto stanoviska Nejvyšší soud ČR odkázal na svá rozhodnutí ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002; ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1825/2003. Nejvyšší soud ČR proto navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně aby byla zamítnuta. Česká spořitelna, a.s., se přípisem ze dne 23. 1. 2006 svého postavení vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky vzdala.
8. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí, na což ta ve lhůtě, kterou jí Ústavní soud k případné replice určil, věcně nikterak nereagovala.
II.
9. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že postupem obvodního soudu, resp. napadanými rozhodnutími orgánů veřejné moci, byla porušena její základní práva svou podstatou spadající do právního institutu práva na spravedlivý proces, což stěžovatelka dovozovala z nedostatku exekučního řízení, sp. zn. 19 Nc 3693/2002, jež mělo být zatíženo vadou v podobě překážky litispendence. Je sice skutečností, že oprávněná návrh na nařízení exekuce soudním exekutorem podle exekučního řádu podala, resp. že soudní exekutor exekuční příkaz na prodej dražených nemovitostí stěžovatelky vydal v době, kdy u obvodního soudu probíhalo řízení o soudní výkon rozhodnutí, sp. zn. 32 E 55/2000, přičemž obě vymezená řízení byla zahájena na základě stejného exekučního titulu, mezi týmiž účastníky, směřovala k vymožení stejných práv a týkala se totožného předmětu výkonu. Pokud ovšem všechna napadaná rozhodnutí orgánů veřejné moci byla vydána až po zastavení řízení o soudní výkon rozhodnutí, sp. zn. 32 E 55/2000, tedy rozhodovali-li soudní exekutor, městský soud i Nejvyšší soud ČR v době, kdy již překážka litispendence byla odstraněna, pak stěžovatelka nemůže úspěšně namítat, že napadaná rozhodnutí orgánů veřejné moci vzešla z řízení nesoucího prvky protiústavnosti a jsou tak sama o sobě protiústavní, neboť takováto charakteristika u napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci chybí, když ta podle přesvědčení Ústavního soudu neoprávněně nezasahují do základních práv stěžovatelky garantovaných jí Listinou, Ústavou či Úmluvou. Obdobně již ostatně Ústavní soud judikoval ve svém usnesení ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 138/02, kde konstatoval, že: "Dospěl k závěru, že v době rozhodování soudu prvého i druhého stupně byla již překážka litispendence odstraněna. Soudy obou stupňů se tedy svým postupem a rozhodnutími nedopustily stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, pouze pokračovaly v později zahájeném řízení, neboť řízení, které započalo jako prvé, bylo pravomocně zastaveno. Obecné soudy tedy neporušily čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod." (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 138/02, dosud nepublikováno).
11. Obsáhla-li stěžovatelka do své ústavní stížnosti rovněž výhrady stran nalézacího řízení před Krajským obchodním soudem v Praze v tom směru, že exekuční řízení, sp. zn. 19 Nc 3693/2002, je vedeno na základě vadného exekučního titulu, pak těmito se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky je oprávněn zkoumat pouze ústavnost nyní napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci a řízení, v nichž tato byla vydána. Pokud pak stěžovatelka napadá postup soudního exekutora při exekuci jejího majetku a viní ze své tíživé situace mimo jiné oprávněnou, ani toto nemohlo vést Ústavní soud ke zrušení napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, jelikož Ústavní soud nezjistil, že by se jakákoliv činnost či nečinnost soudního exekutora nebo oprávněné promítly do napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci a do řízení, v nichž tato byla vydána, v tom smyslu, že by způsobovaly jejich protiústavnost. Představa stěžovatelky o nerespektování jedné z předních zásad exekučního práva ze strany soudního exekutora, a to směřování k dosažení uspokojení přiznaného nároku oprávněného pouze při současné ochraně oprávněných zájmů dlužníka, je tak založena výhradně na jejím subjektivním vnímání dané situace, nikoliv však objektivními okolnostmi posuzované věci.
12. K výtkám stěžovatelky vůči napadaným rozhodnutím městského soudu a Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud podává, že ani tyto nepovažuje za opodstatněné. Stěžovatelkou blíže nerozvedené namítané vady rozhodnutí městského soudu spočívající v nesprávné interpretaci a aplikaci práva městským soudem, v retroaktivním výkladu právní normy přijatém městským soudem a v nezohlednění ustanovení §3 občanského zákoníku při rozhodování městským soudem, které všechny měly zasáhnout do základních práv stěžovatelky, Ústavní soud při zkoumání napadaného rozhodnutí městského soudu nenalezl. Stejně tak Nejvyšší soud ČR neporušil základní práva stěžovatelky, neboť ten při odmítnutí dovolání stěžovatelky nevycházel pouze z argumentace obsažené v jejím podání, ale také z napadaného rozhodnutí městského soudu, což je postup plně ústavně souladný.
13. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na vydání předběžného opatření.
14. Součást napadaného usnesení Nejvyššího soudu ČR tvořil taktéž výrok určující právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě tímto výrokem, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu