ECLI:CZ:US:2005:4.US.402.04
sp. zn. IV. ÚS 402/04
Usnesení
IV.ÚS 402/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti Ing. K. K., zastoupeného JUDr. R. J., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 11. 2002, čj. 13 C 114/2000-163, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2003, čj. 19 Co 293/2003-192, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2004, čj. 28 Cdo 1377/2004-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, které svým postupem měly upřít ochranu jemu ústavně zaručenému vlastnickému právu dle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň právu na soudní ochranu vymezenému článkem 36 odst. 1 Listiny.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 114/2000 zjistil Ústavní soud následující:
Žalobou ze dne 6. 6. 1991 stěžovatel žádal, aby Obvodní soud pro Prahu 6 vydal rozsudek, jímž by žalovanému uložil povinnost vydat stěžovateli parcely č. 3920 a č. 3921 v katastrálním území D. zapsané v Evidenci nemovitostí pro hlavní město Praha. Svoji žalobu opíral o skutečnost, že vlastníkem těchto pozemků byl jeho otec, jemuž byly pozemky rozhodnutím Odboru výstavby ONV pro Prahu 6 ze dne 28. 1. 1967, sp. zn. Výst. 1025/67 Dr. Ku., vyvlastněny v části, která nebyla dříve odkoupena Pražskými komunikacemi. V řízení o dědictví po zemřelém otci stěžovatele bylo rozhodnutím státního notářství pro Prahu 1 ze dne 21. 12. 1978 stěžovateli potvrzeno nabytí vlastnického práva k celým předmětným pozemkům s odůvodněním, že rozhodnutí o vyvlastnění je paaktem. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 31. 7. 1997, čj. 13 C 152/1991-97, jímž byla žaloba zamítnuta z důvodu neurčitého petitu, se stěžovatel odvolal. Městský soud v Praze připustil rozšíření žaloby o vydání dalších pozemků a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudek nalézacího i odvolacího soudu zrušil s odůvodněním, že soudy rozhodovaly na základě neurčitého a nepřesného návrhu a dále, že odvolací soud nebyl příslušný v prvním stupni rozhodovat o nemovitostech, o něž byl žalobní návrh rozšířen.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, čj. 13 C 114/2000-163, opravenou žalobu zamítl s tím, že rozhodnutím o vyvlastnění na stát platně přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť bylo vydáno věcně a místně příslušným orgánem státní správy a nabylo právní moci, a tudíž se nejedná o paakt. V podaném odvolání stěžovatel zpochybnil závěry nalézacího soudu, pokud šlo o vykonatelnost a pravomocnost vyvlastňovacího rozhodnutí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8. 2003, čj. 19 Co 293/2003-192, napadený rozsudek potvrdil a konstatoval, že právním názorem státního notářství o nulitě správního aktu není vázán. Státní notářství totiž vycházelo z mylné informace, že část pozemků již byla odkoupena Pražskými komunikacemi (ta však byla pouze užívána se souhlasem stěžovatelova otce a pro jeho úmrtí k odkupu nedošlo), v důsledku čehož byl pro rozhodnutí o vyvlastnění nezbytný oddělovací geometrický plán, jehož absence činila rozhodnutí nicotným. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 8. 2004, čj. 28 Cdo 1377/2004-209, dovolání stěžovatele, opakující důvody uvedené již v odvolání, jako nepřípustné odmítl a v odůvodnění odkázal na rozhodnutí uvedené ve IV. Sborníku Nejvyššího soudu z roku 1986 (SEVT, Praha 1986, s. 751), že pravomocné rozhodnutí o dědictví je závazné jen v otázce, jak byl řešen vztah mezi účastníky řízení o dědictví, nikoli v otázce vztahu ke třetím osobám; stěžovatel ve svém dovolání nenastolil otázku, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při posuzování nicotnosti pominuly skutečnost, že vyvlastňovací rozhodnutí není opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněné osoby, ale jen předtištěným jménem, příjmením a funkcí, úředním razítkem a doložkou "za správnost" podepsanou osobou, která stejnopisy vyhotovení pořídila. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uveřejněné ve Sbírce Nejvyššího správního soudu 5/2004 pod. č. 199 stěžovatel konstatuje, že taková listina porušuje zásadu právní jistoty odrážejíc fakt, že takové rozhodnutí bylo vydáno zcela bez vědomí oprávněné osoby, a je tedy stiženo vadou, která způsobuje jeho absolutní neplatnost. Podle názoru stěžovatele je neplatnost rozhodnutí umocněna neexistencí pozemků o rozměrech uvedených v rozhodnutí, nepravdivým údajem, že část pozemků již byla odkoupena, a především nevyhotovením geometrického plánu.
Ve svém vyjádření předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí prvního stupně a zároveň se ztotožnil s argumentací uvedenou v rozhodnutí soudů vyšších stupňů.
Ústavní soud zvážil výše zjištěné skutečnosti, jakož i argumenty stěžovatele, a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nicotným (nulitním) správním aktem je akt stižený tak závažnými vadami, které mají za následek, že ve skutečnosti správní akt vůbec nevznikl, v důsledku čehož z něho pro adresáty nevyplývají žádná práva a povinnosti. Právní věda, jakož i v poslední době dynamicky se rozvíjející judikatura Nejvyššího správního soudu, podává demonstrativní výčet takových vad, když vyjmenovává mj. nejtěžší vady příslušnosti, nedostatek pravomoci, neexistenci právního podkladu pro vydání příslušného správního aktu, neurčitost či nesmyslnost, požadavek plnění fakticky nemožného. K rozsahu přezkumu správního aktu Nejvyšší soud judikoval (rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1091/96, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, č. rozhodnutí 11), že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. K výše uvedenému lze doplnit, že nulita nedovoluje presumovat správnost aktu a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti; neshledá-li však skutečnosti odůvodňující nulitu, není povinen se této otázce v odůvodnění rozhodnutí věnovat.
Lze souhlasit s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu uveřejněným pod č. 199 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 5/2004, které nulitu spatřuje ve skutečnosti, kdy není vyhotovení správního rozhodnutí, které je doručeno účastníkovi, opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněné osoby, ale jen předtištěným jménem, příjmením a funkcí oprávněné osoby, úředním razítkem a doložkou "za správnost" podepsanou osobou, která stejnopisy písemného vyhotovení pořídila; takový postup pak neodpovídá §47 odst. 5 správního řádu. Uvedené rozhodnutí vskutku vyvolává důvodné pochyby, zda osoba, která byla k rozhodování povolána, o vydání rozhodnutí věděla a zda jeho vydání odráželo její vůli, potažmo vůli orgánu, jehož jménem jednala. Nicméně Nejvyšší správní soud dodává, že za situace, kdy je součástí správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá tato vada nicotnost rozhodnutí, neboť je zřejmé, že rozhodnutí skutečně vydala k tomu oprávněná osoba.
I když není pochyb o tom, že stejnopis vyvlastňovacího rozhodnutí v soudním spise založeného (v kopii) na č. l. 18 postrádá podpis oprávněné osoby, Ústavní soud dále nezkoumal, zda je originál vyvlastňovacího rozhodnutí, který by měl být založen v příslušném správním spise, opatřen podpisem oprávněné osoby. Stěžovatel měl již v dřívějším řízení vyzvat obecné soudy, aby při posuzování nicotnosti vyvlastňovacího rozhodnutí upřely svou pozornost na nyní vytýkanou skutečnost, přičemž, pokud tak neučinil (v rozporu se zásadou vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt) a tuto námitku poprvé k posouzení předkládá až nyní, nepřípustně vnáší až do řízení před Ústavním soudem novoty. Navíc už právní předchůdce stěžovatele mohl vše to, co je nyní vyvlastňovacímu rozhodnutí vytýkáno, vytknout v rámci správního řízení v roce 1967; ze spisu je však zjevné, že proti uvedenému rozhodnutí nepodal žádný opravný prostředek.
Jestliže stěžovatel poukazuje na již dříve namítané důvody nicotnosti, tedy nevykonatelnost pro zmatečnost ohledně uvedení nesprávné výměry parcel, uvedení nepravdivé informace, že část pozemků již byla odkoupena, a ohledně nevyhotovení geometrického plánu, Ústavní soud je názoru, že obecné soudy k dané problematice zaujaly stanovisko, se kterým lze souhlasit. Stěžovatel v podstatě žádá, aby se soudy cítily vázány názorem vysloveným v rozhodnutí státního notářství ze dne 21. 12. 1978. Zmiňované skutečnosti nezpůsobují nicotnost z důvodu neurčitosti nebo nesmyslnosti projevu vůle spočívající v nejasnostech ohledně jeho původce, adresáta, obsahu či logických nesrovnalostí mezi jednotlivými částmi aktu. Určitost výroku vyvlastňovacího rozhodnutí neohrožuje skutečnost, že je v něm uváděn nepravdivý údaj o vlastnictví části pozemků; vůle vyvlastnit pouze vymezenou část pozemků, byť na základě mylné informace, je zřetelná a nevyvolává pochyby o předmětu vyvlastnění.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. nález III. ÚS 23/93, sv. 1, č. 5). Soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, podle níž soudy důkazy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů tím, že by posuzoval jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval. Protiústavnost v postupu soudů zjištěna nebyla.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. února 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu