ECLI:CZ:US:2008:4.US.411.08.1
sp. zn. IV. ÚS 411/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trnkou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pelhřimov, Příkopy 25, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře č. j. 18 Nt 203/2007-42 ze dne 11. prosince 2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 5/2008-52 ze dne 28. ledna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 13. února 2008, která byla na základě výzvy Ústavního soudu doplněna stěžovatelem dne 5. května 2008, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z ustanovení čl. 4 odst. 1 a následně i z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, sp. zn. 18 T 10/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 18 T 10/2003-1200 ze dne 8. ledna 2004 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, za což byl odsouzen podle §250 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1, 2 trestního zákona mu byl výkonu trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a současně byl nad ním vysloven dohled. Stěžovatel byl rovněž zavázán povinností nahradit způsobenou škodu. Podstata trestné činnosti spočívala v tom, že v rozhodném období na území České republiky v rámci podnikatelské činnosti odebíral od různých dodavatelů zboží a služby, které nebyl schopen ve lhůtách splatnosti uhradit, přičemž takto získané finanční prostředky použil pro potřeby své firmy. Proti odsuzujícímu rozsudku si stěžovatel podal odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 12 To 26/2004 ze dne 11. května 2004 jako nedůvodné zamítl. Podané dovolání Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 1202/2004 ze dne 8. prosince 2004 odmítl. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře pak usnesením napadeným ústavní stížností č. j. 18 Nt 203/2007-42 ze dne 11. prosince 2007 zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že návrhu stěžovatele na obnovu řízení z pohledu předpokladů daných trestním řádem nelze vyhovět. Veškeré skutečnosti a důkazy, které stěžovatel ve veřejném zasedání předložil, případně předestřel, je nutné považovat za pouhé opakování jeho obhajoby z předchozích stádií trestního řízení, přičemž se jimi soud prvního stupně, včetně soudů vyšších stupňů, v plném rozsahu zabývaly. Na základě podané stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 12 To 5/2008-52 ze dne 28. ledna 2008 stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl důkazní řízení, které bylo ve věci rozhodujícími soudy prováděno a namítal, že nebyly brány v úvahu všechny skutečnosti týkající se chodu obchodní firmy, zejména jeho tvrzení, že po vyhlášení konkurzu firmy nemohl do obchodů firmy nic říci, obchodní partnery neznal, obchodní transakce nikdy nepodepisoval a do obchodní činnosti nikdy nezasahoval. Své jednání v mezích kompetencí daných mu v obchodní firmě považuje za souladné se zákony, cítí se nevinně odsouzený, a proto požadoval obnovu řízení. Krajský soud, který o obnově rozhodoval, podle názoru stěžovatele se jím uváděnými důvody obnovy řízení nezabýval. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že má podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele v případě vydání rozsudku Krajským soudem v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, neboť odsuzující rozsudek i rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení vydal stejný soudce, a to JUDr. Zdeněk Kučera. Stejně tak stěžovatel tvrdil, že má podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele v řízení před Vrchním soudem v Praze, neboť jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku i zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení rozhodoval opět stejný soudce, tedy JUDr. Josef Hlaváček.
V posuzované věci Ústavní soud shledal, že ústavněprávní relevantní podstatu ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, lze vyjádřit v uplatněné námitce stěžovatele na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, konkrétně v námitce na porušení práva hodnocení důkazů způsobem stanoveným v souladu se zákony a ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Jak Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 62/04 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, usnesení č. 19, str. 409), obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově řízení se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
Ústavní soud se především zabýval základními námitkami stěžovatele, a to že obecné soudy důkazy nehodnotily způsobem stanoveným v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, neboť nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel své námitky v tomto směru rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu soudního řízení, v němž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o povolení obnovy řízení. Jak Krajský soud Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, tak i Vrchní soud v Praze se předmětnými námitkami stěžovatele řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily a proč nepovažovaly stěžovatelem předkládané důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele se oba obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů s tím, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů v souvislosti s návrhem stěžovatele na obnovu řízení došlo k porušení zákonných ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Trestní řád obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Oba soudy dospěly k závěru, že důvody uvedené v návrhu na obnovu řízení neměly charakter důkazů, které by byly soudu dříve neznámé a které by mohly jakýmkoliv způsobem ovlivnit případnou obnovu řízení a jejich rozhodnutí je zcela v mezích ustanovení §278 a §283 písm. d) trestního řádu. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedeným článkem Listiny.
K námitce stěžovatele ohledně podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele ve věci rozhodujícími soudci Ústavní soud konstatuje, že k řešení této námitky není příslušný, neboť podněty související s podezřením páchání trestné činnosti jsou oprávněny řešit orgány činné v trestním řízení a nikoliv Ústavní soud.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu