ECLI:CZ:US:2006:4.US.42.06
sp. zn. IV. ÚS 42/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele S. A. C., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Opavě, 28. října 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2005, č.j. 5 P 594/96-160, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, č.j. 53 Co 369/2005-193, a dále o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2005, č.j. 5 P 594/96-160, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, č.j. 53 Co 369/2005-193, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 2. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ve věci péče o nezletilou M. A. C. , dceru stěžovatele, zvýšil vyživovací povinnosti stěžovatele vůči nezletilé M., stanovil povinnost stěžovatele splatit nedoplatek na takto zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2003 do 31. 3. 2005 a rozhodl o právu jednotlivých účastníků na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 24. 10. 2005 následně k odvolání stěžovatele rozsudek soudu I. stupně potvrdil v jeho výroku o zvýšení výživného, změnil v jeho výroku o nedoplatku vzniklém stěžovateli zvýšením výživného a opětovně rozhodl o právu účastníků na náhradu nákladů řízení.
2. Stěžovatel se domníval, že napadenými rozhodnutími obecných soudů a postupem k nim vedoucím byla porušena jeho základní práva svou povahou spadající zejména do právního institutu práva na spravedlivý proces, práva na zákonnost, ochrany mocí soudní a rovnosti, jmenovitě práva mu zaručená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 2 odst. 2, odst. 4, čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Argumentace stěžovatele obsažená v jeho ústavní stížnosti byla vystavěna na dvou zásadních námitkách, z nichž poté stěžovatel dovozoval řadu dalších pochybení, jichž se obecné soudy v souzené věci dopustily. To vše ve svém souhrnu poskytovalo stěžovateli dostatek podkladů pro jeho závěr, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva citovaná výše.
4. Nejprve stěžovatel obecným soudům vytýkal, že tyto nedostatečně zjistily skutkový stav věci, resp. nenaplnily předpoklad přijetí správného a spravedlivého rozhodnutí, kterým bylo provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. Nadto pak obecné soudy ani řádně nezdůvodnily, z jakých příčin stěžovatelem navrhované důkazy odmítly provést. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že neodůvodněné a nedůvodné znemožnění provedení vlastních důkazů zcela vylučuje spravedlnost jednání pro jeho osobu a zároveň odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ohledně tzv. "opomenutého důkazu". Stěžovatel tak v této části ústavní stížnosti uzavřel, že dle jeho přesvědčení obecné soudy nezkoumaly možnosti, schopnosti a majetkové poměry obou rodičů, jak stanoví zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), a nemohly proto dospět ke správným závěrům o rozsahu vyživovací povinnosti každého z rodičů.
5. Dále pak stěžovatel namítal, že ve věci péče o jeho nezletilou dceru M., kdy obecné soudy zvýšily vyživovací povinnosti stěžovatele vůči této nezletilé, nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich závěry ztělesněnými v napadených rozhodnutích. Tento rozpor spatřoval stěžovatel zejména ve skutečnosti, že přes zásadní změnu majetkových poměrů na straně matky nezletilé M., a to změnu k lepšímu, kterou stěžovatel v řízení před obecnými soudy a také v ústavní stížnosti dokladoval, nemá podle závěru obecných soudů matka nezletilé M. objektivně žádné příjmy a není tedy schopna dostatečně finančně přispívat na výživu této své nezletilé dcery. Ze skutkových zjištění obecných soudů zároveň jednoznačně vyplynulo, že se významným způsobem, a to k horšímu, změnily majetkové poměry na straně stěžovatele. Navzdory těmto zjištěním však obecné soudy dospěly k závěru o potřebě zvýšit rozsah vyživovací povinnosti stěžovatele vůči jeho nezletilé dceři Martině, což je však v extrémním rozporu s výše citovanými skutkovými zjištěními obecných soudů.
6. Nakonec pak stěžovatel poukázal na další pochybení, kterých se obecné soudy při rozhodování o rozsahu vyživovací povinnosti rodičů k nezletilé M. A. C. dopustily. Zejména se mělo jednat o vady odůvodnění, kterými byly zatíženy oba napadané rozsudky obecných soudů, jelikož tato rozhodnutí nesplňovala požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění. Obecné soudy rovněž při svém rozhodování, konkrétně při hodnocení výpovědi matky nezletilé M., nezohlednily nevěrohodnost a neobjektivitu této osoby a vycházely tak z jejích polovičatých nebo nepravdivých tvrzení. Obecné soudy taktéž v posuzované věci nepřihlédly k příslušným ustanovením zákona o rodině, a to jeho §85 odst. 2 a §96, neboť nezletilé dceři M. přiznaly nárok na výživné vůči stěžovateli, ačkoliv je toto v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 2 zákona o rodině), resp. nerespektovaly pravidlo, podle kterého mají děti právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (§85 odst. 2 zákona o rodině).
7. S ohledem na vše výše uvedené tak stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud vydal nález, kterým napadaná rozhodnutí obecných soudů zruší. Zároveň pak stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud svým rozhodnutím odložil vykonatelnost napadaných rozsudků obvodního a městského soudu, a to s odkazem na §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 P 594/96. Z tohoto zjistil, že obvodní soud svým rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č.j. 5 P 594/96-160, změnil vyživovací povinnost stěžovatele vůči jeho nezletilé dceři M., naposledy stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 1997, č.j. 5 P 594/96-62, a to tak, že ji počínaje dnem 1. 9. 2003 zvýšil na částku 2.000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2004 na částku 2.500 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Zároveň obvodní soud tímto rozsudkem rozhodl o nedoplatku stěžovatele na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2003 do 31. 3. 2005 a o právu účastníků na náhradu nákladů řízení. Při určování rozsahu vyživovací povinnosti stěžovatele vůči nezletilé M. obvodní soud především zkoumal příjmy a majetkové poměry matky nezletilé M. (č.l. 161), příjmy a majetkové poměry stěžovatele (č.l. 161, 162), odůvodněné potřeby nezletilé M. (č.l. 162, 163) a výdělkové schopnosti a možnosti stěžovatele (č.l. 163, 164). Na základě tohoto poté dospěl k závěru, že je třeba změnit vyživovací povinnost stěžovatele vůči jeho nezletilé dceři M. v rozsahu, jak je uvedeno v předchozím. Proti rozsudku obvodního soudu ze dne 7. 4. 2005 podal stěžovatel odvolání (č.l. 167-170), které odůvodnil tím, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nadto napadaný rozsudek soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci tohoto odvolání pak stěžovatel předložil své tvrzení o nově zjištěných skutečnostech, které v čase od rozhodnutí soudu I. stupně nastaly, a proto odvolacímu soudu navrhl obstarání celkem devíti nových důkazů (č.l. 169, 170), aby tak podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu byly skutečné majetkové poměry matky nezletilé M. Městský soud svým rozsudkem ze dne 24. 10. 2005 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zvýšení výživného stěžovateli, nově rozhodl o nedoplatku stěžovatele na zvýšeném výživném za dobu od 1. 9. 2003 do 31. 10. 2005 a určil právo účastníků na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ke svému rozhodnutí doplnil dokazování (č.l. 194), přičemž dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné.
9. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005, které stěžovatel svou ústavní stížností napadal. Městský soud k výzvě Ústavního soudu konstatoval, že o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně rozhodl postupem plně v souladu s procesními předpisy a neporušil tak žádné z ústavních práv stěžovatele. V dalším taktéž odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 10. 2005 a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatele. Vedlejší účastník H. L. (dále jen "vedlejší účastník"), matka nezletilé M. A. C., v rámci svého vyjádření, ke kterému byla přiložena také řada listin, přednesla své stanovisko, že posuzovanou ústavní stížnost považuje za neoprávněnou, neboť oba napadané rozsudky vykazují věcnou správnost. Obvodní soud i městský soud vycházely při svém rozhodování z odůvodněných potřeb oprávněné a ze schopností, výdělkových možností a majetkových poměrů obou rodičů bez rozdílu, když měly k dispozici mimo jiné daňová přiznání otce nezletilé M., matky nezletilé M. a manžela matky nezletilé M., a to za roky 2003 a 2004 či zprávu o místním šetření majetkových poměrů v místě bydliště obou rodičů nezletilé M. Dále pak vedlejší účastník připojil shrnutí a vlastní zhodnocení nastalé situace, a to v oblastech zdravotní stav dcery, péče o dceru ze strany otce, placení výživného ze strany otce, péče o dceru ze strany matky a reakce na některé fabulace a polopravdy, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti použil. Vedlejší účastník tak uzavřel, že neustálé průtahy a odvolání nejsou v zájmu nezletilé M., přičemž nic nezbavuje stěžovatele ani vedlejšího účastníka povinnosti platit řádně výživné na nezletilou M. Ústavní stížnost stěžovatele navrhl proto vedlejší účastník zamítnout jako neoprávněnou.
10. Vyjádření účastníků byla následně zaslána stěžovateli na vědomí, na což ten ve lhůtě, kterou mu Ústavní soud k případné replice určil, nikterak nereagoval. Po marném uplynutí této lhůty stěžovatel požádal Ústavní soud o její prodloužení, čemuž ovšem Ústavní soud nevyhověl, mimo jiné s ohledem na naléhavost vyřízení projednávané věci, jak ji stěžovatel vylíčil ve svém přípisu ze dne 26. 4. 2006.
II.
11. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Nejprve se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele, že odvolací soud opomněl jím navržené důkazy. Na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit či navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění, resp. prokázání svých tvrzení, pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§221 lit. c), 243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy). V této souvislosti jeví se ovšem na místě zvlášť zdůraznit, že již z výše zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení podle §120 odst. 1 al. 2 o.s.ř. navrhl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 51, dostupný také na www.judikatura.cz).
13. Ústavní soud z vyžádaného spisu obvodního soudu zjistil, že stěžovatel ve svém písemném vyhotovení odvolání proti rozsudku soudu I. stupně navrhoval odvolacímu soudu provedení určitých důkazů, které je možno rozdělit do tří skupin (č.l. 169, 170). Jednalo se o důkazy, které měly prokázat skutečné majetkové poměry vedlejšího účastníka, skutečné příjmy a majetkové poměry manžela vedlejšího účastníka a nakonec dokladovat základní údaje a informace o hospodaření obchodní společnosti BABYFIT CZ, s.r.o., jejíž obchodní podíly nabyli vedlejší účastník a jeho manžel dne 8. 6. 2005. Městský soud nicméně neprovedl všechny ze stěžovatelem navržených důkazů, přičemž z odůvodnění napadaného rozsudku odvolacího soudu pouze vyplývá, z jaké příčiny nebylo doplněno dokazování o důkazy vztahující se k prokázání příjmů a majetkových poměrů manžela vedlejšího účastníka (č.l. 194).
14. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadami tím, že v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), v odůvodnění napadeného rozsudku nevyložil, proč neprovedl některé ze stěžovatelem navržených důkazů. Po celkovém posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí obecnými soudy je však Ústavní soud toho názoru, že zjištěné porušení nedosahuje takové intenzity, která by současně představovala zásah do ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a věc tak posouvala do roviny ústavněprávní.
15. Dožadoval-li se stěžovatel provedení důkazu daňovým přiznáním obchodní společnosti BABYFIT CZ, s.r.o., za roky 2003 a 2004, je třeba především upozornit, a to v souladu s výpisem z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, který je součástí vyžádaného soudního spisu, že obchodní společnost s obchodní firmou BABYFIT CZ, s.r.o., byla do obchodního rejstříku zapsána teprve dne 8. 6. 2005. Do tohoto data vystupovala v obchodním rejstříku namísto společnosti BABYFIT CZ, s.r.o., obchodní společnost Lignum MPS spol. s r.o., jejíž předmět podnikání byl značně odlišný od předmětu podnikání, jež je v obchodním rejstříku zapsán u společnosti BABYFIT CZ, s.r.o. Pokud se odvolací soud spokojil s důkazem výpisem z obchodního rejstříku společnosti BABYFIT CZ, s.r.o., a neobstaral si daňová přiznání z let 2003 a 2004 společnosti BABYFIT CZ , s.r.o., resp. Lignum MPS spol. s r.o., nestalo se tak na úkor zjištění skutečných příjmů a majetkových poměrů vedlejšího účastníka či jeho manžela, neboť navrhované důkazy nemohou pro období do 8. 6. 2005 vypovědět k těmto skutečnostem ničeho, stejně tak pro období po 8. 6. 2005 stěžovatelem navrhované důkazy nevypovídají jednoznačně o příjmech a majetkových poměrech vedlejšího účastníka a jeho manžela v tomto období, jejich provedení dle přesvědčení Ústavního soudu tedy nebylo v souzené věci na místě.
16. Ve vztahu ke stěžovatelem navrhovaným důkazům, které měly prokázat skutečné majetkové poměry vedlejšího účastníka, je třeba doplnit, že vyžádání informací od poskytovatele hypotéky, jaké příjmy a jaký majetek uváděli vedlejší účastník se svým manželem v žádosti o hypoteční úvěr, nelze považovat za účelné, bude-li vzato v úvahu, že tato žádost vedlejšího účastníka byla vypracována před rokem 2000 (č.l. 115) a odvolací soud měl zároveň k dispozici daňová přiznání vedlejšího účastníka pro roky 2003 a 2004 (č.l. 147-149, č.l. 95-98), která byla čtena k důkazu při soudním jednání dne 7. 4. 2005 (č.l. 157) a taktéž zprávu Městské části Praha 5 o poměrech vedlejšího účastníka (č.l. 143), jež byla rovněž čtena k důkazu při soudním jednání dne 7. 4. 2005 (č.l. 158). Dále pak stěžovatelem navrhovaný důkaz smlouvou o převodu obchodního podílu ve společnosti BABYFIT CZ, s.r.o., na základě které vedlejší účastník nabyl obchodní podíl v této společnosti, postrádá zřejmou a zejména jednoznačnou vazbu na majetkové poměry vedlejšího účastníka, a při současném uvážení výše citovaných důkazů, které si obecné soudy pro zjištění skutečných majetkových poměrů vedlejšího účastníka obstaraly, nelze pochybovat o nadbytečnosti tohoto důkazu.
17. Pokud se jedná o neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů dokladujících skutečné příjmy a majetkové poměry manžela vedlejšího účastníka ze strany odvolacího soudu, je třeba předeslat, že v této části mělo být odůvodnění napadaného rozhodnutí odvolacího soudu obsáhlejší, případně konkrétnější. Ústavní soud se zároveň neztotožňuje s tam uvedenou argumentací, že manžel vedlejšího účastníka není povinen výživou nezletilé M., a tudíž jeho výdělkové a majetkové poměry nejsou pro danou věc významné, neboť obecně k odpovědnému zhodnocení schopností a možností rodičů nezletilého je nutno vyšetřit také příjmy jejich nynějších manželů, aby mohlo být zhodnoceno, do jaké míry je jejich hospodářská situace ovlivněna společným soužitím vzhledem ke společnému jmění manželů. Ústavní soud však považuje v této souvislosti za zcela zásadní, že již soud I. stupně při svém rozhodování zohlednil ovlivnění hospodářské situace vedlejšího účastníka plynoucí ze společného soužití se svým manželem (č.l.161), resp. v rámci soudního jednání dne 7. 4. 2005 provedl stěžovatelem v odvolání opětovně navrhované důkazy daňovým přiznáním manžela vedlejšího účastníka z let 2003 a 2004 (č.l. 157, 158). Za těchto okolností tedy zmíněný nedostatek odůvodnění napadaného rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele zaručených mu Ústavou či Listinou.
18. K námitce stěžovatele, že odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy, nadto pak ani řádně nezdůvodnil, z jakých příčin tyto důkazy odmítl provést, tedy Ústavní soud uzavírá, že nemohl přehlédnout některé procesní chyby, jichž se dopustil v dané věci odvolací soud. Avšak přes toto konstatování dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto chyby nenabyly takové intenzity, aby posunuly ústavní stížností napadané rozhodnutí z roviny protizákonné do roviny protiústavní. Ústavní soud má za to, že v posuzovaném případě byly dostatečným způsobem zjištěny a prokázány skutečnosti opravňující soudy, aby ve věci rozhodly, tj. že zde existují důvody pro stanovení vyživovací povinnosti tak, jak ji určily obecné soudy.
19. Tvrdí-li stěžovatel, že v posuzované věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich závěry ztělesněnými v napadených rozhodnutích, této výtce stěžovatele nemůže Ústavní soud přisvědčit. Obecné soudy zkoumaly především schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů nezletilé M., jakož i její odůvodněné potřeby. Na základě tohoto pak obecné soudy dospěly k závěrům, jež Ústavní soud považuje za přiléhavé. Ústavní soud tedy neshledal, že by v souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich závěry ztělesněnými v napadených rozhodnutích, resp. že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dojít. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně opětovně přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů, na základě kterých obecné soudy stanovují výživné pro nezletilé dítě.
20. Ke zbývajícím námitkám stěžovatele, jež jsou součástí jeho ústavní stížnosti, ke kterým se Ústavní soud v tomto rozhodnutí doposud výslovně nevyjádřil, je potřeba stěžovatele odkázat na předcházející text, neboť tam již Ústavní soud nepřímo reagoval na námitky stěžovatele ve vztahu k vadám odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů či k zákonnosti v postupu obecných soudů ve věci péče o nezletilou M. A. C. Některými výtkami stěžovatele vůči postupu obecných soudů a jejich rozhodnutím se Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity, jíž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno, nezabýval, neboť tyto stěžovatel uplatnil až v tomto řízení, nikoliv v řízení před obecnými soudy.
21. Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené neshledal, že by vydáním napadaných rozhodnutí obecných soudů a postupem k nim vedoucím byla porušena základní práva stěžovatele, zaručená mu v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 2, odst. 4, čl. 4, čl. 90 Ústavy. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
22. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jelikož dle jeho přesvědčení zvýšením výživného stěžovatele vůči jeho nezletilé dceři M. tak, jak určily obecné soudy, nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, totožné lze vztahovat také na výroky rozsudků obou soudů, v nichž tyto rozhodly o nedoplatku stěžovatele na takto zvýšeném výživném. Ústavní soud tedy nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele těmito výroky, proto ústavní stížnost v této části rovněž odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
23. Součást napadaných rozsudků obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení. Jelikož k těmto výrokům stěžovatel ničeho nenamítal a současně Ústavní soud ani v tomto případě nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 7. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu