ECLI:CZ:US:2011:4.US.420.11.1
sp. zn. IV. ÚS 420/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti MUDr. Z. V., Ph.D., právně zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře JANÁK ZEITHAML & spol., Praha 5, Matoušova 515/12, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. června 2010, č.j. 2 T 34/2009-538, a Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010, č.j. 5 To 449/2010-603, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu, zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 48 Listiny základních práv Evropské unie; právo na odvolání ve věcech trestních, zakotvené v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy; právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy; a rovněž mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy České republiky.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, účinného do 31. prosince 2009, a přečinu poškozování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku, účinného od 1. ledna 2010, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatných lékařských a medicínských povolání na dobu pěti let. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody ve výši 330.000,- Kč v rozsudku popsaným poměrem, přičemž ve zbytku svých nároků byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele i státního zástupce rozhodl napadeným rozsudkem Městský soud v Praze. Ten rozsudek soudu prvého stupně zrušil v celém rozsahu a stěžovatele nově shledal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákona, a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Dále byl stěžovatel odsouzen k trestu zákazu činnosti - zákazu výkonu lékařského povolání na dobu deseti let. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody ve výši 330.000,- Kč v rozsudku popsaným poměrem, přičemž ve zbytku svých nároků byli poškození odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy v řízení vydaly rozhodnutí, která jsou jak důvodem, tak i výsledkem porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. K porušení práva na obhajobu mělo dojít tím, že popis skutků, pro které byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen, byl v řízení neustále měněn. Jinak jsou skutky popsané v usnesení o zahájení řízení, v obžalobě, v rozsudku soudu nalézacího a odvolacího. Nejedná se přitom o drobné změny, ale o rozšiřování popisu za samou hranici totožnosti skutku a v důsledku toho k porušení trestního zákona. Tyto změny vedly k situaci, kdy se stěžovatel musel bránit stále novým skutkovým okolnostem, které, po té co svou obhajobou vyvrátil, byly nahrazeny novými. Stěžovatel má proto důvodnou pochybnost o totožnosti skutku popsaného v usnesení o zahájení trestného stíhání a popisem skutku v rozsudku odvolacího soudu.
K tvrzenému zkrácení v právu na obhajobu stěžovatel uvedl, že odvolací soud se zachoval v rozporu s §259 odst. 3 trestního řádu a zcela nově přeformuloval celý popis skutku, aniž by k tomu provedl jakékoliv nové důkazy. Ke zkrácení v právu na spravedlivý proces, mimo odkazu na již uvedené, stěžovatel namítal, že orgány činné v trestním řízení neposoudily správně věrohodnost obžalovaného a jednoho z poškozených, když nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení důkazu, který by snížil věrohodnost poškozeného s ohledem na jeho předchozí trestnou činnost. Neopatření těchto důkazů bylo porušením fair procesu.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel namítl nepřiměřené potrestání s ohledem na způsobenou škodu, jakož i dopad a účel trestu, a to i s přihlédnutím ke kombinaci dvou trestů (odnětí svobody a zákaz výkonu činnosti). Stěžovatel přitom odkázal i na příslušnou judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 426/09 a I. ÚS 910/07). S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 34/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Stěžovatel založil svoje tvrzení o zásahu do svých zaručených práv a svobod na odlišnosti v popisu skutku, pro který byl shledán vinným a odsouzen, od popisu skutku, pro který bylo zahájeno jeho trestní stíhání. Nebyl spokojen s tím, že popis nebyl identický ve všech případech, kdy je zákonem vyžadován jako nezbytná součást rozhodnutí. V daném případě je zákonem upraveno rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (v §160 odst. 1 trestního řádu), obžaloba (§177 odst. 2 písm. c) trestního řádu), a rozsudek (§120 odst. 3 trestního řádu). Ve všech případech je zákonem vyžadováno, aby v popisu skutku bylo uvedeno místo, čas a způsob, popřípadě jiné skutečnosti, pokud jich je potřeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Jak se přitom z jednotlivých popisů skutku podává, nedošlo k namítanému zkreslení, ale toliko ke zpřesnění popisu, přičemž samotná změna popisu není způsobilá záměny posuzovaného jednání s jednáním jiným.
Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti akceptuje teorii, podle které nemusí být mezi jednotlivými popisy skutku absolutní shoda, a sám přitom odkazuje na příslušnou literaturu. Je však přesvědčen, že odlišnostmi v popisu může být, a v jeho případě bylo, zkráceno právo na účinnou obhajobu. Ústavní soud však nesdílí přesvědčení stěžovatele, že v projednávaném případě nastala situace, kdy by změna popisu skutku byla způsobilá zasáhnout do jeho práv. Námitku zkrácení v právu na obhajobu, odůvodněnou změnou popisu skutku, přitom stěžovatel uplatnil již v odvolání. Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je přitom patrné, že odvolací soud se touto námitkou zabýval a vypořádal se s ní. Soud rovněž dostatečně popsal, co jej přimělo ke změně popisu skutku ve svém rozsudku, přičemž se vypořádal s námitkou zkrácení v právu na obhajobu způsobem, kterému nemá Ústavní soud co vytknout. Jak je dále patrné z protokolu o jednání soudu o odvolání (č.l. 595 a násl.), Městský soud v Praze provedl doplnění dokazování. Pokud je provedl ve značné míře tím, že znovu přečetl již provedené výslechy, stalo se tak na základě zákonného oprávnění a za souhlasu stran řízení, které neměly žádné další návrhy na doplnění dokazování. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti o nedůvodné změně popisu skutku bez provedení důkazů. Dále Městský soud v Praze uvedl, že skutková zjištění nalézacího soudu považoval za správná, přičemž provedené změny popisu skutku jsou odvislé rovněž od aplikované právní úpravy, která v rozsudku odvolacího soudu doznala změny.
Jednáním Městského soudu v Praze, popsaným v ústavní stížnosti, nedošlo ke zkrácení ve stěžovatelem tvrzených právech způsobem, který přepokládá citovaná judikatura Ústavního soudu. Z odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvého stupně je patrné, že stěžovatel uplatnil své námitky znovu v ústavní stížnosti, přestože Městský soud v Praze se jimi zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Soudní moc tak, jak je Ústavou České republiky svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, a soudce je při výkonu této činnosti nezávislý a nestranný.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by již dříve nebyla předmětem soudního přezkumu a která by svědčila o tom, že postupem orgánů činných v trestním řízení v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho zaručených práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy popsaly skutek, pro který stěžovatele shledaly vinným, způsobem, který neumožňuje jeho záměnu s jiným skutkem, jeho věcí i námitkami se řádně a důkladně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu