ECLI:CZ:US:2003:4.US.426.03
sp. zn. IV. ÚS 426/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti G. K., zastoupené JUDr. Ing. V. L., advokátem, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.6.2003, sp. zn. 15 Co 258/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 8.8.2003, se stěžovatelka domáhala zrušení části výroku rozsudku uvedeného v návětí tohoto usnesení, kterým soud rozhodl s použitím §150 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle názoru stěžovatelky může soud takto postupovat jen zcela výjimečně, za existence důvodů hodných zvláštního zřetele. Podle jejího názoru soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnil a lze v něm tedy spatřovat jisté prvky libovůle. Považuje proto napadenou část výroku za rozpornou s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud, aniž by vyžadoval k věci vyjádření účastníka řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
Pokud jde o zvláštní zmírňovací právo soudů, tj. rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu (tedy o použití ustanovení §150 o.s.ř.), je Ústavní soud nucen konstatovat, že je věcí obecných soudů, zda, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, použijí svého diskrečního práva v otázce nákladů řízení. Jedná se o individuální rozhodnutí v individuální věci, bez jakýchkoliv normativizujících závěrů - tedy o oblast, kde by zásah Ústavního soudu mohl přicházet v úvahu jedině v případě zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení, které soud k podobnému postupu opravňuje. V této věci však k takovému postupu nedošlo. Odvolací soud vyložil důvody, které shledal jako relevantní pro aplikaci práva rozhodnout podle §150 o.s.ř. Nejednalo se tedy jen o zcela formální odkaz na aplikované ustanovení o.s.ř. To, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožňuje,s resp. je považuje za nepřípadné, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší, aby hodnotil, zda v konkrétní věci naopak ustanovení §150 o.s.ř. aplikováno být mělo (ÚS ČR, svazek č. 25, usn.č. 4, str. 357 a násl.).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu