ECLI:CZ:US:1998:4.US.436.97
sp. zn. IV. ÚS 436/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. ledna 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1997, čj. 10 Ca 302/97-16, a rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 5. 1997, čj. Ž 2057/92, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.
9. 1997, čj. 10 Ca 302/97-16, a rozhodnutí Okresního úřadu
v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 5. 1997, čj.
Ž 2057/92, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního
úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, stěžovatelka
uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně
zaručených práv, zakotvených v článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož
i v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v Českých
Budějovicích sice tvrdí, že nebylo prokázáno naplnění podmínky
tísně ani nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení §6
odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., toto jeho tvrzení je však
v rozporu s konkrétními okolnostmi daného případu, kdy
stěžovatelka byla nucena předmětné nemovitosti převést na někdejší
československý stát pod zjevným nátlakem a navíc za nápadně
nevýhodných podmínek, které byly dány několika okolnostmi.
Z uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne
22. 12. 1997 vyslovil přesvědčení, že v daném případě postupoval
v souladu se zákonem, když po vyhodnocení důkazní situace dospěl
k závěru, že nebyla naplněna podmínka tísně ve smyslu restitučních
předpisů a tento svůj závěr v napadeném rozsudku řádně odůvodnil.
Proti existenci takto motivované podmínky tísně svědčí
i skutečnost, že předmětnou kupní smlouvou řešila stěžovatelka
situaci, jak naložit s domem v D. poté, co se rozhodla přestěhovat
k otci do K. M. Jednalo se tedy o okolnosti subjektivní povahy, na
které ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nedopadá.
Přesto, že již pro nenaplnění jedné ze zákonných podmínek nemohl
být restituční nárok stěžovatelky uznán, zabýval se krajský soud
rovněž otázkou případné nápadné nevýhodnosti prodeje. Důvody, proč
ani tuto podmínku neshledal, podrobně rozvedl v odůvodnění
napadeného rozsudku, na které odkazuje. Z uvedených důvodů
navrhuje proto krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní úřad Pelhřimov, okresní pozemkový úřad, ve svém
vyjádření ze dne 19. 1. 1998 uvedl, že předmětná kupní smlouva
nebyla uzavřena v tísni, takže stěžovatelčin nárok nebyl
v restitučním řízení prokázán. Protože podle jeho názoru nedošlo
k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, navrhuje
zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci obec T. a Zemědělské družstvo T. se
k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Vedlejší účastník Pozemkový fond České republiky, územní
pracoviště v Pelhřimově, uvedl ve svém vyjádření ze dne 19. 12.
1997, že podle jeho názoru podmínka tísně byla naplněna již
faktem, že vlastník se nemohl svobodně rozhodnout, komu prodá svůj
majetek. Z uvedených důvodů má proto za to, že stěžovatelčina
práva byla porušena.
Z obsahu spisu Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního
pozemkového úřadu, sp. zn. Ž 2057/92, Ústavní soud zjistil, že
stěžovatelka uplatnila u tohoto úřadu dne 28. 4. 1992 nárok na
vydání, ve výroku napadeného rozhodnutí tohoto orgánu blíže
označených, nemovitostí, a to nárok opřený o ustanovení §6 odst.
1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku. V předchozím správním řízení
sice okresní pozemkový úřad konstatoval stav tísně na straně
stěžovatelky, po vydání zrušujícího usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1997 ve věci sp. zn. 10 Ca
92/97 rozhodl však již citovaným rozhodnutím tak, že stěžovatelka
vlastnicí předmětných nemovitostí není. Z obsahu spisu 10 Ca
302/97 Krajského soudu v Českých Budějovicích je dále patrno, že
o opravném prostředku stěžovatelky rozhodl tento soud napadeným
rozsudkem tak, že rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech
svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že nebylo prokázáno naplnění
podmínky tísně, kterážto skutečnost již sama o sobě brání
úspěšnému uplatnění restitučního nároku. Podle názoru krajského
soudu není však prokázána ani existence druhé ze zákonných
podmínek, totiž existence nápadně nevýhodných podmínek. Z důvodu
ekonomiky řízení lze však souhlasit s postupem správního orgánu,
který po zjištění, že nebyla prokázána podmínka tísně, řízení ve
vztahu k neúplnému znaleckému posudku již dále nedoplňoval.
Jak
Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí,
protiprávnost, vedoucí k restituci, nutno interpretovat výlučně
v návaznosti na účel zákona, a proto i pojem tísně je třeba
vykládat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím
let 1948 - 1989. Jakkoli je tedy nepochybné, že v uvedeném období
byl uzavřen nespočet smluv zcela se vymykajících z rámce
restitučních předpisů, třeba moment tísně zkoumat i z výše
uvedeného pohledu, vnášejícího otázku, zda k uzavření kupní
smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém právním státě. Stav
tísně, na rozdíl od toho, co konstatuje v napadeném rozhodnutí
krajský soud, je však podle názoru Ústavního soudu na straně
stěžovatelky nepochybným způsobem dokumentován, a to tím, co vyšlo
najevo v řízení před správním orgánem. Stěžovatelka zamýšlela
totiž převést předmětné nemovitosti na manžele D. či na některého
ze svých sourozenců, ze strany představitelů tehdejšího MNV byl
však na ni vyvíjen nátlak v tom směru, že tyto nemovitosti musí
převést na stát, což také posléze učinila, když opuštěný dům po
dobu asi dvou let užívalo JZD a určitou dobu zde dokonce chovalo
i domácí zvířata. Takový stav, kdy státní orgán, nadto ve zcela
běžných věcech, rozhoduje o tom, na koho občan nemovitost smí či
nesmí převést, a dokonce svým postupem si vynutí převod
nemovitosti na stát, je v právním státě stěží myslitelný, natož
přijatelný. Podle názoru Ústavního soudu lze proto sotva
pochybovat o tom, že stěžovatelka spíše než z vlastní vůle jednala
pod tlakem "vůle" představitelů tehdejšího MNV, kteří v době
uzavírání smlouvy, tedy v druhé polovině 50. let, měli k dispozici
dostatek prostředků, jak své záměry prosadit. Výklad, jaký krajský
soud zvolil v této věci při výkladu pojmu tísně, je proto
v extrémním nesouladu nejen s uvedenými skutkovými zjištěními, ale
i se základními znaky tohoto pojmu. Za stejně extrémní lze
považovat i posouzení podmínky nápadně nevýhodných podmínek, když
krajský soud na straně jedné tuto podmínku nepovažuje za splněnu,
na straně druhé současně souhlasí s postupem správního orgánu,
který v tomto směru řízení nedoplnil, a argumentuje přitom důvodem
procesní ekonomie.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i článku 36, odst. 1,
2 Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního úřadu
v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, podle ustanovení §82
odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. ledna 1998