Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.10.2001, sp. zn. IV. ÚS 460/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 148/24 SbNU 67 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.460.2000

sp. zn. IV. ÚS 460/2000 Nález Ústavní soud rozhodl, v senátě o ústavní stížnosti L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 106/99-49, a souvisejících rozhodnutí celních orgánů, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: 1. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 106/99- 49, 2. rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, zn. 314/1-50/99, 314/1-51/99, 314/1-52/99, 314/1-53/99, všechna ze dne 3. 2. 1999, a čj. 7113/1-1116/1/99, 7113/1-1116/2/99, 7113/1-1116/3/99, 7113/1-1116/41/99, všechna ze dne 1. 10. 1999, 3. rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově, čj. 98/164, 98/165, 98/166, 98/167, všechna ze dne 25. 11. 1998, a čj 2158900066, 2158900067, 2158900068, 258900069, všechna ze dne 17. 6. 1999, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým ve spojeném řízení byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, sp. zn. 314/1-50/99, 314/1-51/99, 314/1-52/99, 314/1-53/99, všech ze dne 3. 2. 1999, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově, čj. 98/164, 98/165, 98/166, 98/167, všechna ze dne 25. 11. 1998, jimiž mu byl vyměřen dluh vždy po 755.987 ,- Kč, a žaloba na zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni č.j. 7113/1-1116/1/99, 7113/1-1116/2/99, 7113/1-1116/3/99, 7113/1-1116/41/99 všech ze dne 1.10.1999, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově, čj 2158900066, 2158900067, 2158900068, 2158900069, všechna ze dne 17. 6. 1999, jimiž mu byl doměřen rozdíl na cle a daních vždy po 7.573.169,- Kč. Zrušení těchto rozhodnutí se stěžovatel domáhá s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu. Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 106/99, a spisu Celního úřadu v Rozvadově Ústavní soud zjistil následující skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatel jako řidič a zaměstnanec dopravní firmy F. N. - Univel přepravoval pro uvedenou firmu zboží od nakládky v Itálii až po přepřah nákladu v Plzni k tahačům další firmy B., s.r.o. Šlo o zboží určené odběrateli fimě B., Ltd., Poland. Celní úřad v Rozvadově propustil na základě celních prohlášení předložených stěžovatelem ve dnech dne 16. 1. - 31. 1. 1998 zboží deklarované jako denaturovaný etylalkohol do režimu tranzitu, kdy celním úřadem určení byl Celní úřad Cínovec. Jako hlavní povinný byl v odst. 50 celního prohlášení uveden L. K., s uvedením rodného čísla, zároveň je zde uvedeno zastoupení - L. K. - řidičem. Pod uvedeným údajem je podpis stěžovatele. Celním úřadem určení -Cínovec bylo pak potvrzeno dodání zboží dnem 3. 2. 1998, (otisk osobního razítka Celního úřadu Cínovec a číslo, pod kterým byl režim přímého tranzitu zaevidován). Šetřením Policie ČR bylo následně zjištěno, že kamiony se zbožím nevystoupily z ČR, že zboží bylo vzato do evidence Celního úřadu Cínovec pouze fiktivně za úplatu. Dále je ze spisového materiálu patrno, že celníci projednávající předmětné kamiony jsou vazebně trestně stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, stejně tak jsou trestně stíhány další osoby, které se na dovozu podílely. Celní úřad Cínovec proto Celnímu úřadu Rozvadov sdělil, že jeho potvrzení o ukončení režimu tranzitu je nutno považovat za neplatné. Dne 25. 11. 1998 vydal Celní úřad v Rozvadově, výše pod bodem 1. uvedená, čtyři obsahově stejná rozhodnutí, kterými bylo stěžovateli dle ust. §241 zákona č.13/1993 Sb. (dále jen "celní zákon") vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty s odůvodněním, že podle §140 odst. 2 celního zákona je jako hlavní povinný odpovědný za splnění podmínek vyplývajících z režimu tranzitu. Vzhledem k tomu, že zboží nebylo celnímu úřadu určení předloženo, mu bylo nutno vyměřit celní dluh. V odvolání proti těmto rozhodnutím stěžovatel namítal, že své povinnosti, vyplývající pro něj z příslušných ustanovení celního zákona, splnil a jejich splnění také bylo Celním úřadem Cínovec potvrzeno. Neměl důvod o těchto potvrzeních pochybovat a jednal vždy v dobré víře, že se zbožím bylo nakládáno ve smyslu režimu tranzitu. Nijak nezavinil, že zboží nebylo předloženo celnímu úřadu určení, neboť nepředložení zboží bylo zaviněno zaměstnanci celního úřadu a zaměstnanci dalšího dopravce firmy B., s.r.o., a to činností mající znaky trestného činu. Nedopustil se žádného jednání, které by bylo trestným činem nebo přestupkem. Trestní řízení, vedené proti němu pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle ust. 148 trestního zákona., bylo zastaveno. Výše uvedenými rozhodnutími celního ředitelství (ve znění opravných usnesení) bylo jeho odvolání, v podstatě se shodnou argumentací, tj., že nesplnil svou povinnost deklaranta (hlavní povinný), dopravit zboží s příslušnými doklady, v souladu s podmínkami stanovenými celním úřadem, ve stanovené lhůtě do celního úřadu určení, zamítnuto. Dne 17. 6. 1999 vydal Celní úřad Rozvadov čtyři, výše pod bodem 2. označená, rozhodnutí, kterými postupem podle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. doměřil stěžovateli rozdíl na cle a dani z poplatků, vyplývající ze zjištění, že ve skutečnosti nebyl dovážen denaturovaný etylalkohol, nýbrž nedenaturovaný etylalkohol, podléhající spotřební dani. V odvolání proti těmto rozhodnutím stěžovatel namítal, že není hlavním povinným, ani daňovým subjektem, a není povinen platit clo, spotřební daň, ani daň z přidané hodnoty. Celní ředitelství jeho odvolání zamítlo s odůvodněním, že stěžovatel jako dopravce věděl, jaké zboží přepravuje, od vývozce převzal původní doklady s celní nomenklaturou 22071000 ( 96% alkohol) a vlastnoručně podepsal mezinárodní nákladní list s takto označeným zbožím. Dále převzal fakturu pro příjemce znějící na firmu B., Ltd., Nový Bor. K propuštění do režimu tranzitu však byl deklarován denaturovaný etylalkohol - pol. 22072000. Z dokladů poskytnutých výrobcem lihu podle celního ředitelství jednoznačně vyplývá, že v průběhu přepravy od výrobce na statní hranici ČR došlo k výměně dokladů - faktury, ve které byl změněn příjemce na společnost B., Ltd., Poland, přičemž ze šetření Policie ČR vyplynulo, že jak česká, tak polská firma jsou firmami fiktivními. Stěžovatel, který byl v celním prohlášení uveden jako hlavní povinný, nesplnil své povinnosti vyplývající pro něj z režimu tranzitu, neboť bylo zjištěno, že dodání zboží celnímu úřadu určení bylo fiktivní. Vzhledem k tomu, že zboží zůstalo v tuzemsku, byl vzniklý celní dluh vyměřen hlavnímu povinnému a posléze mu i doměřen rozdíl celního dluhu z původně nesprávně vyměřeného denaturovaného lihu a skutečně dovezeného lihu čistého. Ve správní žalobě, kterou se domáhal přezkoumání napadených rozhodnutí pod bodem 1, stěžovatel v podstatě namítal, že dopravcem dováženého zboží byla firma F. N.-Univel, která mu vystavila plnou moc k provádění celních služeb pro vývoz a dovoz zboží. Společnost C. T., spol. s r.o.- Internationale spedition Rozvadov, však vyplnila jednotlivé celní deklarace v rozporu s touto zmíněnou plnou mocí, kdy jako hlavního povinného uvedla stěžovatele, který však byl pouze zaměstnancem firmy F. N.-Univel. Dále uváděl, že nepředložení zboží celnímu úřadu určení bylo zaviněno pracovníky celnice a dalším dopravcem jednáním, majícím znaky trestného činu, které je předmětem vyšetřování, ve kterém celní ředitelství vystupuje jako poškozený s nárokem na náhradu mu vzniklé škody. K výzvě soudu žalobní návrh doplnil o tvrzení, že správní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s příslušnými ustanoveními celního zákona a v rozporu se zjištěnými skutečnosti, přitom zdůraznil, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Předmětem dokazování také nebyla plná moc vystavená jeho zaměstnavatelem, z níž je patrno, že není hlavním povinným. Uvedl, že rozhodnutím o vyměření dluhu byl porušen zákon, zejména §264 a §270 v souvislosti s §139 a §140 celního zákona a ustanovení §32 a násl. správního řádu. V další žalobě, kterou se domáhal přezkoumání označených rozhodnutí pod bodem 2, stěžovatel argumentoval obdobně a dodal, že tvrzení o tom, že se nedopustil žádného protiprávního jednání, ze kterého by vyplývalo, že je povinen hradit celní dluh, je zřejmé i z rozhodnutí Celního úřadu v Českých Budějovicích, kterými byla zrušena rozhodnutí o celním přestupku stěžovatele. Krajský soud spojil oba žalobní návrhy ke společnému projednání a ústavní stížností napadeným rozhodnutím je zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud je oprávněn posuzovat pouze zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, nikoliv jeho věcnou správnost. Řízení je vázáno zásadou dispoziční a soud nemůže správní rozhodnutí přezkoumávat nad rámec vymezený v žalobě a vyhledávat právní vady napadeného rozhodnutí. Dle ust. §249 odst. 2 o.s.ř. je podstatnou náležitostí žaloby uvedení důvodů, v čem spatřuje stěžovatel nezákonnost rozhodnutí správního rozhodnutí. Tato žalobní výhrada má sestávat z tvrzení o porušení konkrétního ustanovení obecně závazného právního předpisu hmotněprávní nebo procesněprávní povahy a ze zdůvodnění tohoto tvrzení. V případě, že se dostane do rozporu zdůvodnění tvrzení (popisná část žalobní výhrady) s výslovně uvedeným zákonným ustanovením konkrétně obecně závazného právního předpisu, nejde o případ, kdy je soud povinen odstraňovat vady, ale uvedený nesoulad se musí promítnout do výsledku přezkumného řízení, do úspěšnosti či neúspěšnosti žaloby. Krajský soud v této souvislosti uvedl, že stěžovateli byl vyměřen celní dluh podle ustanovení §241 celního zákona, a tudíž by stěžovatelem vytýkané porušení ust. §243 odst. 1 celního zákona přicházelo v úvahu, nicméně ani ze spisů celních orgánů, či žaloby nevyplývá, že by stěžovatel jako příčinu nesplnění povinností z režimu tranzitu uváděl ve smyslu tohoto ustanovení úplné zničení nebo nenahraditelnou ztrátu dováženého zboží, naopak vždy tvrdil, že povinnost předložit řádně a včas zboží propuštěné do režimu tranzitu celnímu úřadu určení splněna byla. Rovněž nespojoval vytýkané porušení povinností s povolením celního úřadu. Ustanovení §243 odst. 1 celního zákona tedy aplikováno nebylo a s ohledem na průběh celého řízení ani být nemělo, a proto k jeho tvrzenému porušení nedošlo. Obdobně nebyl a ani nemohl být aplikován §32 zákona č.71/1967 Sb., neboť v dané věci se jednalo o vyměření cla a daní, tedy o řízení, pro které dle ustanovení §320 celního zákona výlučně platí zákon č. 337/1992 Sb., který také byl ve věci aplikován. Stejně tak již z povahy věci nemohla být aplikována ust. §264 a §270 celního zákona, když předmětem řízení nebylo posouzení žádosti o odklad platby cla a daní, o posečkání cla a daní, či o zaplacení cla a daní ve splátkách těmito ustanoveními upravené. Pokud nebyla shledána jako opodstatněná hlavní výhrada, tedy porušení ustanovení §264 a §270, musela být logicky neúspěšná i výhrada vedlejší porušení ust. §139 a §140 celního zákona. V ústavní stížnosti stěžovatel (mimo tvrzení uváděná již v předchozích řízeních) především namítá, že v řízení vedeném dle ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. není povinností žalobce uvádět konkrétní číslo paragrafu. Dle zásady iura novit curia by měl soudu postačovat popis jednání nebo skutečností, ve kterých spatřuje žalobce pochybení. Právní kvalifikaci tohoto jednání by měl učinit až soud. Ze znění §244, §245 a §247 o.s.ř. vyplývá povinnost soudu, zabývat se zákonností napadeného rozhodnutí komplexně. Soud v tomto smyslu zkoumal napadená rozhodnutí z hlediska přezkoumatelnosti či nulity správního aktu, a to, ačkoliv to stěžovatel nenamítal, ale jeho námitkou, že stěžovatel není hlavním povinným daňovým subjektem, se nezabýval. Stěžovatel si je vědom svého pochybení v označení právních předpisů, z podání však bylo jednoznačně patrno, v čem spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jeho námitkami se soud nezabýval, ačkoliv to, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav a zda opravdu došlo ke vzniku celního dluhu, má zásadní význam pro posouzení zákonnosti napadnutých rozhodnutí. Stěžovatel zdůraznil, že jeho stěžejní námitka ve správním i soudním řízení byla, že on není deklarantem a hlavním povinným ve smyslu celního zákona. Vždy vystupoval jako zaměstnanec firmy F. N.-U., pro kterou vykonával práci řidiče v mezinárodní přepravě. Byl sice osobou, která přepravila náklad z Itálie do ČR, ale při výkonu svého povolání, tj. řízení vozidla, jednal vždy jménem svého zaměstnavatele, stejně jako při celním řízení, k čemuž byl od zaměstnavatele vybaven plnou mocí. Na základě pokynu zaměstnavatele nechal u specializované firmy Cargo transport, s.r.o., vyplnit jednotlivé celní deklarace. Ze skutečnosti, že tato firma vyplnila do kolonky na celní deklaraci jméno a adresu stěžovatele a poznamenala, že se jedná o řidiče, dle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že stěžovatel jako řidič jednal jménem svého zaměstnavatele. Po celním řízení odjel na přikázané místo, kde na zásilku čekal další dopravce firma Bytes, s.r.o., která od něj převzala přívěs. Jeho zaměstnavatel si také s ohledem na to, že se jednalo o denaturovaný líh, ověřoval na příslušné celnici, zda tento další dopravce překročil hranici, což mu bylo celním úřadem vždy potvrzeno. Teprve po několika měsících bylo zjištěno, že zásilka nebyla řádně proclena, a bylo zahájeno trestní řízení proti celníkům pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Pokud se soud uvedenými námitkami nezabýval, porušil jeho právo na soudní ochranu. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovateli bylo řádně a v souladu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod umožněno domáhat se svého práva jak u správního orgánu, tak i v rámci přezkumného řízení u soudu. Dále uvedl, že s ohledem na dispoziční zásadu přezkumného řízení, vyjádřenou v ustanovení §247 odst. 1, §249 odst. 1 a §250h odst. 1 o.s.ř., je věcí žalobce, aby vymezil meze přezkumu rozhodnutí soudem jak kvantitativně, označením napadených výroků, tak kvalitativně, uvedením žalobních bodů. Soud nesdílí názor stěžovatele, že není povinen konkrétně označit ustanovení právního předpisu, k jehož porušení mělo dojít. Tento požadavek je dle jeho názoru vyjádřen v ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., ve spojení zejména s §244, §245 a §247 odst. 1 o.s.ř. Nestačí proto pouze obecné tvrzení, že byl porušen zákon, nebo, že řízení bylo vadné. Krajský soud má za to, že mu není koncepčně přisouzeno postavení další instance ve správním řízení, nýbrž je povolán zákonodárcem pouze k přezkumu zákonnosti rozhodnutí. V zájmu právní jistoty je třeba do pravomocně upravených právních poměrů zasahovat jen výjimečně. Přesné vymezení žalobní výhrady popisnou, ale i paragrafovou částí je právě tím prostředkem, zamezujícím nadměrnému a nedůvodnému zpochybňování nastoleného právního stavu a zaručuje přesné a správné pochopení slovně formulované výhrady ze strany soudu. Uvedený výklad nejde k tíži stěžovatele, neboť tento musí být, pokud sám nemá právnické vzdělání, obligatorně zastoupen advokátem. Celní ředitelství ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedlo, že ve věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav, stěžovatel v celním řízení vystupoval jako hlavní povinný, který celní prohlášení podepsal, a stal se deklarantem ve smyslu ustanovení §107 celního zákona. Rovněž přijatá záruka byla vystavena na deklaranta L. K. F. N. (firma Univel) není nikde v celním prohlášení jako deklarant uveden, přičemž stěžovatel, jako řidič a osoba podávající celní prohlášení, měl možnost jednat jménem dopravce, což však neučinil. Pokud stěžovatel viní z chybného vypsání celního prohlášení spediční firmu C. T., s.r.o., celní ředitelství uvádí, že ve věci není podstatné, kdo celní prohlášení vyplňuje, ale je podstatné, kdo je podává jako deklarant. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, dospěl k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah Ústavní soudu, došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu. Jak již Ústavní soud dříve konstatoval (sp. zn. IV.ÚS 325/99), jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod). Z obsahu odůvodnění rozhodnutí krajského soudu však vyplývá, že krajský soud se výše uvedenými principy neřídil, a přes svá tvrzení, obsažená v odůvodnění rozsudku a ve vyjádření k ústavní stížnosti, se přezkoumáním správního rozhodnutí nezabýval. Ve svém rozhodnutí se zaměřil pouze na podrobný rozbor o neaplikovatelnosti stěžovatelem zmiňovaných ustanovení celního zákona na skutkový děj projednávaného případu. Z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., kterou je správní soudnictví ovládáno, vyplývá, že žaloba musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či jiný právní předpis. Ze znění zákona však nelze nijak dovodit, že tvrzení o porušení zákona musí být podloženo odkazem na konkrétní ustanovení toho kterého právního předpisu. Ze stěžovatelem podaných správních žalob a doplňujících podání je zřejmé, že stěžovatel zcela jednoznačně namítal, že ve věci byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, že celními orgány byl neoprávněně označen jako hlavní povinný, ačkoliv se při jednání s celními orgány jen řídil pokyny svého zaměstnavatele a také na základě jeho pokynů a poskytnuté plné moci zařídil, aby bylo příslušnou specializovanou firmou zajištěno proclení zboží s tím, že k záměně podpoložky celního sazebníku u deklarovaného zboží došlo záměrně ze strany spediční firmy a bez jeho vědomí. Rovněž namítal, že nemohl nést jemu přičítanou odpovědnost za nesplnění podmínek režimu tranzitu, když nepředložení zboží celnímu úřadu určení nebylo zaviněno jím, ale dalším dopravcem, kterému opět dle pokynu svého zaměstnavatele náklad zboží předal, dále že on sám nemohl nijak ovlivnit či zavinit, že pracovníci Celního úřadu Cínovec vystavili potvrzení o fiktivním přechodu zboží z území ČR. Poukazoval na to, že nebyl proveden důkaz plnou mocí, vystavenou mu zaměstnavatelem, z níž je patrno, že nemohl být hlavním povinným. Potvrzení celního úřadu o ukončení tranzitu pak byla prohlášena za neplatná, aniž byl o tomto závěru opatřen jakýkoliv důkaz. Ústavní soud má za to, že stěžovatelovy žalobní návrhy, byť ne zcela přesným způsobem, pojednaly problematiku věci v celé šíři, splňovaly požadavky kladené na ně ustanovením §249 o.s.ř. tak, aby mohly být v rámci soudního přezkumu věcně projednány. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že stěžovatel k výzvě soudu odkázal na porušení konkrétních ustanovení celního zákona, k jejichž porušení z povahy věci nemohlo dojít. V tomto směru dává Ústavní soud stěžovateli za pravdu, že právní kvalifikace jednání náleží soudu, a že z jeho návrhu bylo zřejmé, v čem on sám spatřuje nezákonnost rozhodnutí celních orgánů. Upozornit je pak také třeba na to, že krajský soud, ačkoliv v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že posoudil napadené rozhodnutí z hlediska přezkoumatelnosti a nulity, zcela přehlédl skutečnost, že text původního odůvodnění rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 3. 2. 1999, v němž bylo uvedeno, že stěžovatel jednal jménem a ve prospěch zastoupené osoby, tzn. firmy F. N.- Univel dle §107 odst. 2 písm. a) celního zákona, byl opravným usnesením ze dne 11. 2. 1999, vydaným dle ustanovení §56 odst. 1 písm.b) zákona č. 337/1992 Sb., změněn na text, dle kterého stěžovatel jednal vlastním jménem dle §107 odst. 3 celního zákona. Dle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb.(který se dle §320 celního zákona vztahuje i na celní řízení) však platí, že správce daně na žádost nebo z úřední povinnosti stanovenou daň rozhodnutím opraví nebo zruší, pokud došlo při stanovení daňové povinnosti k zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu, zejména jde-li o stanovení daňové povinnosti u téže daně a téhož daňového subjektu. Z textu tohoto ustanovení je zřejmé, že je lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení však nelze měnit vlastní skutková zjištění, či jejich již vyřčené právní hodnocení, na jejichž základě byla stanovena povinnost k úhradě celního dluhu. Při posuzování napadených rozhodnutí Celního ředitelství už jen z tohoto hlediska měl soud přistoupit k jejich zrušení pro nepřezkoumatelnost, když z jejich textu je zřejmé, že celní orgán dodatečně přizpůsobil právní zhodnocení situace výroku rozhodnutí. Uvedená pochybení soudu považuje Ústavní soud za závažná o to více, že z žalobního návrhu, jím napadených rozhodnutí celních orgánů a vyjádření celních orgánů vyplývá, že ve věci, tak jak důvodně namítal stěžovatel, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatel již ve vysvětlení podávaném k výzvě Celního úřadu Rozvadov ze dne 16. 8. 1998 tvrdil, že v záležitosti vystupoval pouze jako řidič na základě plné moci, uložené v materiálech celního úřadu, jednal jménem a ve prospěch firmy F. N. - Univel, o čemž mělo svědčit i potvrzení majitele firmy, z nějž mělo vyplynout, že veškeré další celní záležitosti vyřizovala tato firma, včetně zaslání potvrzení o dodání zboží celního úřadu určení, přičemž toto jeho tvrzení je potvrzeno přípisem firmy Univel ze dne 30. 7. 1998. Celnímu úřadu bylo rovněž známo, že ve věci bylo vůči celníkům Celního úřadu Cínovec, organizátorům dovozu a osobám, které se na nezákonném dovozu podílely, zahájeno trestní řízení ve věci přepravovaného zboží a jeho fiktivního propuštění přes hranice. Pokud jde o rozhodnutí výše uvedená pod bodem 2, týkající se doměření spotřební daně, je v nich konstatováno, že stěžovatel dopravil do tuzemska jiné zboží než bylo navrženo do režimu tranzitu, přičemž odpovědnost stěžovatele s odvoláním na to, že byl hlavním povinným, je dovozována pouze na základě dokladů poskytnutých výrobcem lihu, ze kterých mělo vyplynout, že v průběhu přepravy od výrobce na státní hranici došlo k výměně dokladů, vztahujících se k přepravovanému zboží. Celním orgánům bylo také známo, že vůči stěžovateli, obviněnému z pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §8 odst. 1 a §148 odst. 1 a 4 trestního zákona bylo zastaveno trestní stíhání, kterého se měl dopustit dne 7. 2. 1998 tím, že se snažil navodit dojem režimu tranzitu zboží, na které se nevztahuje spotřební daň, ačkoliv ve skutečnosti bylo přepravováno zboží podléhající spotřební dani. V odůvodnění rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je přitom výslovně uvedeno, že stěžovatel nebyl osobou, která by se takového jednání dopustila, a že obvinění pro uvedený trestný čin bylo vzneseno vůči jiným osobám. Ústavní soud má proto za to, že v dané věci, s ohledem na její složitost a možnou protiprávnost jednání jednotlivých osob, zúčastněných na nezákonném dovozu zboží, nelze při stanovení celního dluhu stanovit povinnost k jeho úhradě stěžovateli jen na základě formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona na údaje, vyplývající z celního prohlášení, když všechny okolnosti nasvědčují tomu, že to byly jiné osoby, které se dopustily protiprávního jednání, spočívajícího v nedodání zboží do celního úřadu určení, vyhotovení fiktivního potvrzení o vývozu zboží za hranice ČR a předložení jiného zboží k celní deklaraci než zboží skutečně dovezeného, majícího za následek vznik celního dluhu. Ústavní soud zastává názor, že v dané věci nelze přistoupit na zjednodušený způsob, jakým se celní orgány vypořádaly s případem, neboť z takového pojetí věci by vyplývalo, že stát nazírá na tentýž skutkový děj dvojím pohledem, když na jedné straně je porušení právních předpisů, vedoucích ke vzniku celního dluhu, kladeno za vinu osobám odlišným od stěžovatele, proti kterým je vedeno trestní řízení (přičemž vůči samotnému stěžovateli bylo trestní řízení pro daný skutek zastaveno), a současně je z téhož skutku dovozována, a to na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a formálně aplikovaných ustanovení celního zákona povinnost stěžovatele k úhradě celního dluhu ve výši cca 33 milionů Kč. To vše navíc za situace, kdy nelze vyloučit, že se na trestné činnosti podíleli sami zaměstnanci příslušného státního orgánu, a tento orgán rovněž vystupuje jako poškozená strana v trestním řízení, vedeném proti organizátorům dovozu a celníkům Celního úřadu Cínovec. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a zrušil nejen rozsudek krajského soudu, který tím, že nevycházel při svém rozhodování z obsahu a smyslu celého návrhu, ale omezil se jen na posouzení aplikovatelnosti stěžovatelem označených ustanovení celního zákona, odepřel stěžovateli přístup ke spravedlnosti, ale také obě správní rozhodnutí, neboť porušení bylo shledáno již v postupu celních orgánů obou stupňů. Bude tedy na celních orgánech, aby nyní znovu a v souvislosti se všemi zjištěnými okolnostmi včetně zjištění, vyplývajících ze závěrů orgánů činných v trestním řízení, věc znovu posoudily. Ústavní soud proto rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 106/99- 49, a rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, sp. zn. 314/1-50/99, 314/1-51/99, 314/1-52/99, 314/1-53/99, všechna ze dne 3. 2. 1999, čj. 7113/1-1116/1/99, 7113/1-1116/2/99, 7113/1-1116/3/99, 7113/1-1116/41/99, všechna ze dne 1. 10. 1999, a rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově, čj. 98/164, 98/165, 98/166, 98/167, všechna ze dne 25. 11. 1998, čj 2158900066, 2158900067, 2158900068, 2158900069, všechna ze dne 17. 6. 1999, dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. října 2001