ECLI:CZ:US:2003:4.US.462.03
sp. zn. IV. ÚS 462/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. J.J., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.4.2003, sp. zn. 59 Az 103/2003, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 21.5.2002, čj. OAM-10935/El-19-C 10-2001, a o návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze ze dne 18.10.2003, čj. SCPP - 4485/C-252-2002, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 28.8.2003 byla Ústavnímu soudu doručena stížnost směřující proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení, s tvrzením, že postupem Krajského soudu v Plzni byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedená porušení spatřuje stěžovatel zejména v tom, že mu rozhodnutí soudu nebylo řádně doručeno a že se o jeho vydání dověděl až 30.7.2003, kdy se z vlastní iniciativy dostavil ke jmenovanému soudu a žádal o informaci, v jakém stádiu se jeho věc nalézá. Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud jeho věc projednal přednostně, dle ustanovení §71d zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS"), a dále aby podle §80 tohoto zákona zakázal Policii ČR - oddělení cizinecké policie v Klatovech pokračovat v jeho správním vyhoštění.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18.11.2003 stěžovatel požádal Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze, uvedeného v záhlaví tohoto usnesení, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti správnímu vyhoštění z území ČR.
Ústavní soud, přes své nedostatečné personální obsazení, vyhověl žádosti o přednostní projednání věci a bez odkladu požádal Krajský soud v Plzni o vyjádření se ke stížnosti a o zaslání spisu, který byl ve věci veden. Krajský soud dne 16.10.2003 sdělil, že odmítá tvrzení o porušení práv stěžovatele, neboť procesní poučení mu bylo řádně doručeno do vlastních rukou dne 19.3.2003 a stejně bylo řádně doručeno i usnesení o odmítnutí správní žaloby. Důvodem odmítnutí žaloby byla skutečnost, že žaloba byla podána zcela nekvalifikovaně a neobsahovala, v rozporu se zákonem, žádný tzv. žalobní bod.
Ústavní soud je povinen především zkoumat, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda je přípustná. V tomto směru je nucen konstatovat, že z napadeného usnesení soudu (ať již bylo doručeno kdykoliv) je zřejmé, že stěžovatel byl poučen o možnosti napadnout toto rozhodnutí soudu kasační stížností. Tuto stížnost nepodal a staví nyní Ústavní soud do role, která mu nepřísluší, tj. požaduje po něm, aby se zabýval otázkou pravosti podpisu na doručence a dalšími skutkovými okolnostmi. Přitom kasační stížnost je podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, výslovně přípustná proti nezákonnému rozhodnutí správního soudu o odmítnutí návrhu. To, jak by Nejvyšší správní soud s kasační stížností naložil, resp. jakým způsobem by o ni rozhodl, je z hlediska vyčerpání dostupných právních prostředků k ochraně práv stěžovatele, jako podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o ÚS, nerozhodné. Lhůta k podání ústavní stížnosti by plynula až od doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Navíc je třeba uvést, že stěžovatel dostupné prostředky nevyčerpal již tím, že správní žalobu podal zcela nekvalifikovaně, když neuvedl žádné konkrétní stížnostní body a pouze zcela obecně namítl svůj nesouhlas s neudělením azylu. V této souvislosti pak, nad rámec argumentace stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že důvody vyložené v rozhodnutí Ministerstva vnitra, pro které nebyl azyl udělen (tedy pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., zákon o azylu) považuje Ústavní soud za zcela přesvědčivé. Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytů cizinců na území republiky, tak jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. V neposlední řadě pak je třeba připomenout, že je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na jeho území. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka - nepatří tedy do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Pokud pak bylo dodatečně napadeno rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti správnímu vyhoštění z území ČR s dobou platnosti do 4.12.2003, se žádostí, aby Ústavní soud odložil jeho vykonatelnost, je tento nucen konstatovat, že i v tomto případě je žádán o rozhodnutí, aniž by byly vyčerpány dostupné právní prostředky k ochraně práv stěžovatele. Z obsahu jeho podání lze usoudit, že patrně považuje vyhoštění za nepřiměřený zásah do svého soukromého a rodinného života (ač jeho snoubenka a dcera jsou rovněž státními příslušníky Ukrajiny a pobývají na území ČR v souvislosti s řízením o azylu), tedy zřejmě namítá nezákonnost vyhoštění prováděného dle §119 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Vyhošťovací správní rozhodnutí je však ve smyslu §171 cit. zákona (a contrario) pod soudní kontrolou. Zda taková žaloba byla podána sice není z návrhu stěžovatele zřejmé, nesporné však je, že podána být mohla. Také v tomto směru je proto třeba považovat návrh za nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona o ÚS.
Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj posoudil ústavní stížnost a návrh s ní spojený jako nepřípustné, a proto je podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o ÚS, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj