Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.08.2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 122/23 SbNU 191 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.463.2000

sp. zn. IV. ÚS 463/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti PhDr. F. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 136/2000, ze dne 3. 5. 2000, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, čj. 4 T 182/99-91, ze dne 13. 12. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 136/2000, ze dne 3. 5. 2000, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, čj. 4 T 182/99-91, ze dne 13. 12. 1999, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. c), d), a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 jejího dodatkového protokolu č. 1, dále čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2 a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně, čj. 4 T 182/99-91, ze dne 13. 12. 1999, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 t.z., jehož se měl dopustit v době kolem půlnoci, když byl na opuštěném místě se služebním dodávkovým automobilem zastaven poškozeným, kterého měl napadnout a způsobit mu pět sečných nebo řezných ran, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a povinnost nahradit škodu ve výši 528,- Kč. Stěžovatelem podané odvolání pak Krajský soud v Brně usnesením, sp. zn. 3 To 136/2000, ze dne 3. 5. 2000, zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní řízení proběhlo velmi rychle, povrchně a jednostranně bez přihlédnutí k jakémukoliv jeho důkaznímu návrhu, když po sdělení obvinění dne 23. 8. 1999 byl odsuzující rozsudek vynesen dne 13. 12. 1999. Stěžovatel se v průběhu přípravného řízení i řízení před soudy marně snažil svými návrhy dosáhnout doplnění dokazování, když kromě jeho výpovědi, výpovědi poškozeného, znaleckého posudku a protokolu o ohledání místa činu nebyly vedle zprávy o lékařském ošetření, opisu rejstříku trestů a hodnocení z místa bydliště ve vyšetřovacím spisu zařazeny žádné další důkazy. Při existenci zásadního rozporu výpovědí stěžovatele a poškozeného bylo na místě provést řadu dalších důkazů a stěžovatel proto dne 7. 10. 1999 navrhl v sedmi bodech doplnění vyšetřování. Přípisem z téhož dne však vyšetřovatel všechny tyto návrhy en bloc bez uvedení důvodu odmítl. 12. 10. 1999 proto stěžovatel žádal dozorujícího státního zástupce, aby tento postup vyšetřovatele přezkoumal a věc vrátil vyšetřovateli se závazným pokynem k doplnění vyšetřování v 11 bodech, které v ústavní stížnosti rekapituluje. Státní zástupce mu však přípisem ze dne 14. 10. 1999 sdělil, že ve věci již byla podána žaloba, i když na obžalobě je prezentační razítko soudu 15. 10. 1999. Stěžovatel proto soudu I. stupně dne 18. 10. 1999 navrhl, aby předseda senátu nařídil z důvodů uvedených v §186 písm. e), f) t.ř. předběžné projednání obžaloby a poté po přezkoumání věc vrátil státnímu zástupci k došetření s pokynem k provedení navržených důkazů. Soud však na místo toho nařídil dne 25. 10. 1999 hlavní líčení. S ohledem na předpoklad, že se orgány činné v trestní řízení nechystají k doplnění dokazování opatřil stěžovatel s obhájcem některé dokumenty, které ve stížnosti rekapituluje, a tyto předložil u hlavního líčení dne 13. 12. 1999. Nalézací soud k nim však nepřihlédl a označil je za bezcenné a z dalších stěžovatelem navržených důkazů neprovedl žádné, přičemž ve věci hned při prvním hlavním líčení rozhodl odsuzujícím rozsudkem.V odvolání proti rozsudku I. stupně stěžovatel opakoval své námitky a zpochybnil výpovědi poškozeného, které se měnily v čase, a uvedl výhrady ke znaleckému posudku, odvolací soud však jeho odvolání zamítl a konstatoval, že již není reálné provádět další doplňování dokazování. Stěžovatel dále rekapituluje, která ustanovení trestního řádu byla popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení dotčena s tím, že tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného ve shora již citovaných ustanoveních Ústavy ČR, Listiny, Úmluvy, Paktu a Deklarace, kromě čl. 3 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy a čl. 8 Deklarace, která zaručují právo na vlastnictví a jeho ochranu, jež bylo napadenými rozhodnutími rovněž porušeno. Dotčení jeho vlastnického práva spatřuje stěžovatel v tom, že se obecné soudy nezabývaly otázkou nutné obrany, když stěžovatel odvracel trvající útok, o němž z okolností předpokládal, že je namířen proti majetku jeho a jeho firmy. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis, sp. zn. 4 T 182/99, a vyžádal si vyjádření Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně. Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti znovu opakuje obhajobu, kterou uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a proto v plné míře odkazuje na zdůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství v Brně sdělilo, že nevyužívá oprávnění dle §32 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a k návrhu stěžovatele se nevyjádřilo. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Základem ústavní stížnosti jsou stěžovatelovy námitky týkající se dotčení jeho práva na spravedlivý proces, kdy v jeho případě sám soud I. stupně konstatoval rozpor mezi tvrzeními stěžovatele (který od počátku tvrdil, že on sám byl napaden dvěma až třemi osobami) a poškozeného a, aniž provedl některý z řady stěžovatelem navrhovaných důkazů, uvěřil výpovědi poškozeného. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu stěžovatel opakovaně již od přípravného řízení činil návrhy na provedení důkazů, které měly zmíněný rozpor obou tvrzení odstranit potvrzením jednoho nebo druhého tvrzení na základě dalších skutkových zjištění (č.l. 52, 60-62, 73-82, 88, 102-109). Oba obecné soudy však jeho návrhům nevyhověly, aniž by přesvědčivě vyložily, proč navržené důkazy nepokládaly pro svá skutková zjištění za potřebné. Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §2 odst. 6 t.ř., dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení.Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikrát zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesněprávním i hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec představují především a zejména principy spravedlivého procesu plynoucí z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny. Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu, je i právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94, III. ÚS 87/99, III. ÚS 464/99), ve kterém konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také, v případě, že jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování. Nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 t.ř.). To platí obzvláště za situace, kdy proti sobě stojí "tvrzení proti tvrzení". V takové situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Pokud tak obecný soud neučiní, pak postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), jakož i v rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V posuzované věci obecné soudy nedostály požadavku důsledného zhodnocení proti sobě stojících výpovědí stěžovatele a poškozeného a v této souvislosti pak zejména požadavkům vyplývajícím z práva obviněného navrhovat důkazy a tomu odpovídající povinnosti soudů se s těmito návrhy přesvědčivým způsobem vypořádat. K tvrzením stěžovatele nebyl proveden ani jeden z jím navrhovaných četných důkazů včetně výslechu řady osob, provedení jejichž výslechů rovněž navrhoval. Tímto způsobem došlo ke krácení práva stěžovatele na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c), d), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Řízení jako celek nebylo vedeno za respektování zásad spravedlivého procesu, jehož jedním ze základních elementů je princip "rovnosti zbraní", kdy každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy, jakož i možnost uplatňovat své argumenty za podmínek, které nejsou zřetelně nevýhodné ve srovnání s protistranou. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, 40 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Důvody pro použití §62 odst. 4 citovaného zákona v dané věci Ústavní soud neshledal. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 27. srpna 2001