ECLI:CZ:US:2005:4.US.468.04
sp. zn. IV. ÚS 468/04
Usnesení
IV.ÚS 468/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti MUDr. Z. S., zastoupeného JUDr. Martinem Radvanem, advokátem, AK Revoluční 13, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.10.2003, sp.zn. 1 T 8/02, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2004, sp.zn. 6 To 4/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2004, sp.zn. 5 Tdo 952/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31.12.2004 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21.7.2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2004, sp.zn. 5 Tdo 952/2004, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2004, sp.zn. 6 To 4/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.10.2003, sp.zn. 1 T 8/02, s tvrzením že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva.
I.
Ze spisu (zejména z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů) vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13.10.2003, sp.zn. 1 T 8/02, byl stěžovatel uznán vinným trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a odsouzen za použití §40 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2004, sp.zn. 6 To 4/2004, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2004, sp.zn. 5 Tdo 952/2004, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Z podnětu stěžovatele podal ministr spravedlnosti proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.6.2005, sp. zn. 4 Tz 56/2005, zamítl.
Výše uvedená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo být porušeno stěžovatelovo základní právo na účinné opravné prostředky dané čl. 2 a 13 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny. Usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Podle tvrzení stěžovatele k porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že obecné soudy nesprávně posoudily žalovaný skutek jako trestný čin podvodu, ačkoliv nebyly naplněny všechny zákonem požadované znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dále soudy nesprávně vycházely z toho, že jednáním stěžovatele byla způsobena škoda na cizím majetku. Obecné soudy jednostranně hodnotily shromážděné a provedené důkazy výhradně v neprospěch stěžovatele a důkazy navržené stěžovatelem vůbec neprovedly. Z odůvodnění rozsudku nevyplývá reálný vztah mezi provedenými důkazy a úvahami nalézacího soudu při hodnocení důkazů, které by odůvodnily jednoznačně učinit závěr o vině stěžovatele. Tím byla porušena základní zásada trestního řízení in dubio pro reo; v této souvislosti poukázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 558/01 a sp.zn. I. ÚS 429/03. Odvolací soud uvedené nedostatky neodstranil. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele dovolání neprávem odmítl, ačkoliv v něm byla uplatněna celá řada výhrad hmotně právního charakteru, kterými byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu.
Městský soud, jako účastník řízení, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 31.1.2005, odkázal na odůvodnění svého rozsudku i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Uvedl, že námitky uplatněné stěžovatele v ústavní stížnosti jsou zcela nedůvodné.
II.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Takové porušení však v napadených rozhodnutích nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a jen opakuje argumenty, kterými se zabývaly již odvolací a dovolací soud a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
Ústavní soud však opakovaně uvedl (mimo jiné i ve stěžovatelem zmíněných nálezech sp.zn. I. ÚS 429/03 a I. ÚS 558/01, viz www.judikatura.cz), že hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou soudci obecných soudů. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím dotčení na základních právech či svobodách, tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko [14 307/88, §52] a Cantoni vs. Francie [17 862/91, §29]. V posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by naznačená pravidla byla k tíži stěžovatele jakkoli dotčena; polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem a s právními závěry z těchto zjištění vyvozenými není způsobilá vnést do případu nutný moment ústavněprávní.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 1 T 8/02, který si Ústavní soud k posouzení stížnosti vyžádal, vyplývá, že nalézací a odvolací soud postupovaly v souladu s ustanoveními části třetí tr. řádu. Nalézací soud provedl potřebné důkazy, zjistil skutkovou podstatu věci a vyvodil ze svých zjištění právní závěry. Odvolací soud nejprve usnesením ze dne 6.1.2003, čj. 6 To 137/02-217, k odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Městský soud následně znovu ve věci jednal a postupoval přitom při plném respektování závazných pokynů odvolacího soudu i práv obžalovaného a vydal nový rozsudek. K odvolání stěžovatele a jeho matky Vrchní soud v Praze přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze a shledal podaná odvolání nedůvodnými. Své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Postupoval v souladu se zákonem ústavně konformním způsobem.
Ke stěžovatelově námitce, že odvolací soud opomněl stěžovatelem navržené důkazy, Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jedině jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy).
Ze spisu vyplývá, že v posuzované věci stěžovatel nevznesl proti úplnosti provedeného dokazování nalézacím soudem zásadní námitky, jen dal v odvolání odvolacímu soudu v úvahu, aby dokazování bylo doplněno o konfrontaci poškozené a svědka MUDr. M. H. Vrchní soud, jako soud odvolací, se tímto návrhem zabýval a v usnesení o zamítnutí odvolání dostatečně zdůvodnil, proč navrhovaný důkaz považoval za nadbytečný. I v tomto bodě postupoval Vrchní soud v Praze v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a tedy ústavně konformním způsobem.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, přestože v něm stěžovatel uvedl celou řadu výhrad hmotně právního charakteru, Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22.9.2004, sp.zn. 5 Tdo 952/2004, řádně odůvodnil, proč neshledal relevantními důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, jak uvedl ve svém podání stěžovatel. Většina dovolacích námitek představuje námitky skutkové a námitka právní nebyla shledána důvodnou. I Nejvyšší soud tedy postupoval v dovolacím řízení v souladu s ust. části třetí hlava sedmnáct tr. řádu a v jeho postupu nelze vidět porušení stěžovatelových základních práv.
III.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13.10.2003, sp.zn. 1 T 8/02, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2004, sp.zn. 6 To 4/2004, ani usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.9.2004, sp.zn. 5 Tdo 952/2004, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavním pořádkem a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu