ECLI:CZ:US:2008:4.US.490.07.1
sp. zn. IV. ÚS 490/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti APION, s. r. o., se sídlem ČSA 8/40, 785 01 Šternberk, zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem ul. 8. května 450/8, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 2. 2006 č. j. 38 C 37/2005-26, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 č. j. 55 Co 205/2006-53 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2007 č. j. 28 Cdo 3426/2006-83 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byly porušeny články 1, 3, 90 a 96 Ústavy a články 2 odst. 2 a 3, 36 odst. 1 a 2, 37 odst. 2 a 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 38 C 37/2005 zjistil Ústavní soud následující. Záměr žalobce Městské části Praha 14 pronajmout nemovitost dle ustanovení §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen "zákon o obcích"), byl na úřední desce vyvěšen ve dnech 29. 1. 1998 až 16. 3. 1998 a ode dne 15. 4. 1998 do dne 4. 5. 1998, přičemž smlouva o nájmu nemovitosti byla mezi žalobkyní a stěžovatelkou uzavřena dne 12. 6. 1998. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 byla dne 8. 2. 2005 doručena žaloba o vyklizení této nemovitosti z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu, přičemž neplatnost měla spočívat v obcházení zákona, neboť záměr žalobkyně pronajmout nemovitost nebyl zveřejněn po dobu nejméně třiceti dnů, jak žádá ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích. Obvodní soud pro Prahu 9 žalobě rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 č. j. 38 C 37/2005-26 vyhověl, jelikož dotčená nájemní smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a pro obcházení zákona. Rozpor se zákonem soud spatřoval ve skutečnosti, že k pronájmu nebyl dán souhlas úřadu městské části v souladu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Obcházení zákona spočívalo v tom, že záměr žalobkyně nebyl zveřejněn nejméně po dobu třiceti dnů před projednáním v jejích orgánech; doby vyvěšení různých výběrových řízení nelze sčítat, a proto po zrušení původního výběrového řízení a vyhlášení nového musí být zákonná lhůta dodržena znovu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2006 č. j. 55 Co 205/2006-53 prvostupňové rozhodnutí, ztotožniv se s právním názorem v něm uvedeným, potvrdil. Doplnil, že souhlas úřadu městské části s pronájmem byl nutný, neboť při nakládání s majetkem městské části v rámci samostatné působnosti vystupuje městská část jako subjekt soukromoprávní, zatímco při výkonu státní správy v rámci přenesené působnosti jako subjekt veřejnoprávní. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 1. 2007 č. j. 28 Cdo 3426/2006-83 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka se domnívá, že nájemní smlouva je platná. Žalobkyně záměr pronajmout nemovitost zveřejnila po dobu celkově delší, než požaduje zákon, přičemž v ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích není striktně stanoveno, že uvedená lhůta musí být zachována souvisle či zda lze záměr zveřejnit opakovaně a počet dní sečíst. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 824/97 je z hlediska počítání lhůty rozhodné, kdy příslušný orgán obce s konečnou platností rozhodl o uzavření nájemní smlouvy, což se ve stěžovatelčině případě stalo až po uplynutí této lhůty. Navíc zmiňované ustanovení ani přímo nestanoví sankci neplatnosti; tu zavedla až pozdější novela předmětného zákona, a proto nelze ani při striktním výkladu dovozovat obcházení zákona. Účelem tohoto ustanovení není možnost se dovolávat absolutní neplatnosti tím, kdo ji způsobil, ale informovat potenciální zájemce o úmyslu obce pronajmout nemovitý majetek. Stěžovatelka, opírajíc se o rozsudky Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 824/97 a 2 Cdon 1659/97, je přesvědčena, že je třeba rozlišovat mezi nezveřejněním záměru a zveřejněním na dobu kratší než třicet dní; v druhém uvedeném případě je k podání žaloby zpochybňující platnost nájemní smlouvy aktivně legitimován pouze zájemce o takový pronájem, který byl zkrácením zákonné lhůty poškozen, současně však nenastává absolutní neplatnost následného právního úkonu.
Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem, že nájemní smlouva je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu úřadu městské části. Právní subjektivitu má pouze městská část, která navenek vystupuje jako právnická osoba. Samostatná a přenesená působnost je pouze vnitřní záležitostí městské části a v čele úřadu stojí starosta, který zároveň uzavíral nájemní smlouvu. Stěžovatelka vznáší otázku, zda měl starosta před uzavřením smlouvy v rámci samostatné působnosti městské části žádat sám sebe o souhlas s jejím uzavřením v rámci přenesené působnosti; to stěžovatelka považuje za zneužití práva proti ní stejně jako skutečnost, že stěžovatelka musí prokazovat, že žalovaná žádnou neplatnost nezpůsobila při nerespektování v římském, nikoli však v českém právu uznávané zásady, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil.
Na závěr dává stěžovatelka Ústavnímu soudu na zvážení, zda byl vůbec nutný souhlas k uzavření nájemní smlouvy pro objekt polikliniky, když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 662/96 není takový souhlas nutný; též pak v případě, kdy hlavní činnost, ke které není nutný souhlas, převažuje nad ostatními činnostmi, k nimž je souhlas vyžadován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo 34/92). Všechny dotčené odbory žalobkyně vyslovily souhlas s vyhlášením a hodnocením výběrového řízení, jakož i s uzavřením nájemní smlouvy, což lze také považovat za souhlas dle ustanovení §3 odst. 2 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy a z obsahu ústavní stížnosti se nepodává přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení jejích ústavně zaručených práv. Ve věci samé odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a žádá, aby bylo považováno za součást tohoto vyjádření. K odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné právní úpravy přípustnosti dovolání, přičemž posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechává Nejvyšší soud přirozeně na Ústavním soudu.
Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 9 ve svých vyjádřeních odkazují na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků a formulují přesvědčení, že ústavní stížnost je neopodstatněná a že žádná základní práva stěžovatelky porušena nebyla.
Vedlejší účastnice Městská část Praha 14 má za to, že počet dní zveřejnění záměru obce nelze sčítat, neboť přijetím stěžovatelčina tendenčního výkladu by zákonná úprava ztratila smysl. Důvodem zveřejnění záměru je umožnění veřejnosti učinit nejvýhodnější nabídku, přičemž sčítání doby zveřejnění by mohlo vést k absurdním důsledkům, kdy by nerealizovaný záměr obce mohl na úřední desce viset 29 dní a za několik let by jej stačilo vyvěsit na pouhý jeden den za zcela jiných podmínek a tvrdit, že zákonná povinnost byla splněna. Rozhodným dnem pro počítání lhůty musí být den svěšení z úřední desky, protože jinak by bylo možné např. záměr vyvěsit na pět dní, kdy by se všichni potenciální zájemci nemohli se záměrem seznámit, a po uplynutí dalších dvaceti šesti v tichosti schválit realizaci záměru. Nesprávnost názoru stěžovatelky o nemožnosti dovolávat se neplatnosti právního úkonu tím, kdo ho způsobil, potvrzuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudky sp. zn. II. Odon 53/96/Fa, 20 Cdo 899/99, 2 Cdon 1659/97, 2 Cdon 824/97). Smlouva, která byla uzavřena v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře. Porušením povinnosti vyvěsit záměr po nepřetržitou dobu třiceti dnů byla poškozena i obec, protože mohla obdržet nabídku výhodnější, než byla nabídka vítězná, a tak nelze mít pochybnosti o oprávnění obce dovolávat se neplatnosti nájemní smlouvy; nicméně v řízení o vyklizení nemovitosti je zkoumání naléhavého právního zájmu bezpředmětné. Souhlas obce s uzavřením smlouvy je nezbytný, jelikož ke komerčním účelům byla pronajata značná část budovy. Je třeba rozlišovat mezi samostatnou a přenesenou působností obce, a proto souhlas obecního úřadu nelze nahradit podpisem starosty na nájemní smlouvě; posouzení vhodnosti činnosti, k níž je pronajímána nemovitost, může zodpovědně učinit toliko příslušný odbor obecního úřadu.
K doplnění dokazování si od vedlejší účastnice vyžádal Ústavní soud zaslání zadávací dokumentace vztahující se k oběma vyvěšeným záměrům. Ve vyjádření připojeném k zaslané zadávací dokumentaci vedlejší účastnice uvedla, že zadávací dokumentace pojící se k prvnímu záměru se dochovala pouze ve formě "Návrhu organizace výběrového řízení" zpracovaného realitní kanceláří, přičemž na její konečnou podobu lze též usuzovat z důvodové zprávy právního oddělení vedlejší účastnice hodnotící tuto dokumentaci. Vedlejší účastnice vypočítává rozdíly obou zadávacích dokumentací a vyslovuje podezření, že hodnocení jednotlivých nabídek podaných na základě zveřejněného záměru neproběhlo řádně, neboť nikde není uvedena váha jednotlivých hodnotících kritérií, a poukazuje na skutečnost, že v rámci kritéria cena nájmu bylo uchazeči s výhodnější nabídkou uděleno méně bodů než uchazeči nabízejícímu nižší částku.
V replice na toto vyjádření stěžovatelka odmítá tvrzení vedlejší účastnice o údajné pravděpodobné existenci vazeb mezi ní a tehdejšími představiteli Městské části Praha 14. Skutečným důvodem veškerých jednání vedlejší účastnice je snaha dosáhnout neplatnosti nájemní smlouvy z důvodů osobních sporů minulého a současného politického vedení Městské části Praha 14. Podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatelky, aby se v budoucnu nikdo nemohl domáhat neplatnosti právního úkonu, pokud tuto neplatnost sám způsobil. Pro řádné fungování právního státu by mělo být zajištěno, aby neplatnost právního úkonu nebyla k tíži toho, kdo ji nezpůsobil, a aby se takové neplatnosti mohla dovolat pouze osoba touto neplatností dotčená.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a proto jeho posláním není výklad podústavního práva, jako je v projednávaném případě zákon o obcích; tuto úlohu plní obecné soudy. Zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn pouze v případě, shledá-li porušení základního práva či svobody. V záležitostech aplikace podústavního práva se jedná o případy, kdy Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně. Projednávaná věc je podřaditelná pod výše zmiňovanou situaci, kdy je namítáno, že obecné soudy v konkurenci dvou interpretačních alternativ podústavního práva údajně nepřijaly tu, která v největší míře zohledňuje závazek respektovat lidská práva a základní svobody. K tomu je třeba připomenout, že samotná skutečnost, že se obecné soudy neztotožnily s právním názorem stěžovatelky, nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Stěžovatelce nelze přisvědčit, že lhůta k vyvěšení záměru byla zachována. Je nesporné, že součet dob vyhlášení obou záměrů převyšuje zákonem stanovenou třicetidenní lhůtu, avšak aby by bylo možné vůbec uvažovat o případné přípustnosti takové matematické operace a bojovat proti rigidnímu a formalistickému dodržení zákonné podmínky, byla by jedním z nezbytných předpokladů skutečnost, že oba vyvěšené záměry jsou identické a že tedy případným zájemcům byl poskytnut ve svém souhrnu dostatek času k seznámení se se záměrem a k učinění nabídky. Uvedená podmínka v projednávaném případě splněna není, poněvadž v druhém záměru jednak přibyla další hodnotící kritéria (zohlednění inflace a reference) a jednak jsou zařazena další ujednání, která musí nabídka uchazeče ve formě návrhu na uzavření nájemní smlouvy obsahovat, a to vyžádat si souhlas odboru zdravotnictví vedlejší účastnice k uzavření podnájemní smlouvy s nestátním zdravotnickým zařízením, uzavírat podnájemní smlouvy s ohledem na charakter budovy a podnajmout dosud neobsazené plochy třem ordinacím odborných ambulantních lékařů, naopak oproti předchozím zadávacím podmínkám nebylo vyžadováno, aby uchazeč vyhradil 40 % veškeré plochy nemovitosti pro ordinace konkrétního zaměření.
Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil se stěžovatelčiným názorem, že lhůta byla zachována proto, že pro počítání lhůty je rozhodný okamžik, kdy příslušný orgán vedlejší účastnice rozhodl o nájmu budovy s konečnou platností. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 824/97 není případný, poněvadž v situaci v něm řešené byla třicetidenní lhůta pro vyvěšení záměru zachována a pochybnosti o jejím dodržení vzbuzovala toliko okolnost, že i když konečné rozhodnutí učinilo k tomu oprávněné městské zastupitelstvo až po uplynutí zákonné lhůty, již za jejího běhu návrh schválila rada města. Stěžovatelka se nenachází v identické situaci, jelikož, jak bylo uvedeno výše, třicetidenní lhůta pro vyvěšení záměru dodržena nebyla a schválení nabídky teprve poté, co by uplynula taková lhůta, nemůže způsobit, že lhůta bude považována za zachovanou. Absurdnost takové představy ostatně na názorných příkladech vykresluje vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
Stran účelu zavedení požadavku vyvěšení záměru na úřední desce je možno souhlasit s názory prezentovanými jak stěžovatelkou, tak vedlejší účastnicí, tedy že účelem ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích není vytvoření možnosti dovolávat se absolutní neplatnosti nájemní smlouvy tím, kdo ji způsobil, ale informovat potenciální zájemce o úmyslu obce pronajmout nemovitý majetek, jakož i dovolit nejširší veřejnosti učinit co nejvýhodnější nabídku. Z uvedeného však nevyplývá, že obec není aktivně legitimována k podání žaloby zpochybňující platnost uzavřené nájemní smlouvy, jak se s ohledem na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu domnívá stěžovatelka. V případě posuzovaném ve zmiňovaném rozsudku Nejvyšší soud vymezil odlišné podmínky pro aktivní legitimaci k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy u dvou skupin osob, které nejsou smluvními stranami (potenciální a neúspěšní zájemci o uzavření smlouvy); o to ve stěžovatelčině věci nejde.
Ústavní soud podporuje právní názor Nejvyššího soudu předložený v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1659/97 že neplatnost smlouvy je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami bez ohledu na to, která ze smluvních stran uzavřela smlouvu v dobré víře, přičemž případná odpovědnost za škodu podle ustanovení §42 občanského zákoníku tím není dotčena. Ochrana dobré víry je subjektům v občanském zákoníku poskytována v různých konkrétních souvislostech. Obecnou ochranu dobré víry v občanském zákoníku nenalezneme, koncepčně je však občanský zákoník budován na předpokladu poctivosti účastníků občanskoprávních vztahů (srov. Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné, 3. vydání, Doplněk, Brno 2002, s. 20). Specifickým projevem zásady dobré víry je princip, že se nikdo nemůže s úspěchem dovolávat vlastní nepoctivosti, kterýžto princip se v občanském právu projevuje v omezené míře, a to v ustanovení §40a občanského zákoníku o relativní neplatnosti právních úkonů stanovícím, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. V projednávané věci by bylo ještě možno zvažovat, zda jednání žalobkyně neodporuje dobrým mravům. Ústavní soud v nálezu II. ÚS 190/94 (Sb.n.u., sv. 4, str. 313) konstatoval, že na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující práva či povinnosti. Je-li tedy smlouva o nájmu nebytových prostor absolutně neplatná, je stěžovatelku nutno považovat za osobu, která právo nájmu nikdy neměla, a proto jí toto právo nelze přiznat ani na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu 20 Cdo 1506/99, viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. 12/2002, str. 115).
Ústavní soud se naopak ztotožňuje se stěžovatelčiným přesvědčením, že k uzavření nájemní smlouvy v případě, že pronajímatelem je obec, není nutný souhlas obecního úřadu dle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění rozhodném pro posuzovanou věc, a odkazuje na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 (Sb.n.u. sv. 32, str. 321), v němž odmítl v uvedených případech uplatňování formalistického požadavku předchozího souhlasu orgánu obce, poněvadž jím je zcela přehlížena ta skutečnost, že za obec, a to v souladu se svými pravomocemi, sjednával nájemní smlouvu její starosta, takže je zjevné, že týž nepochybně s jejím uzavřením souhlasil, když současně stojí v čele obecního úřadu. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit Nejvyššímu soudu, který nemá žádné pochybnosti o nutnosti souhlasu obecního úřadu ve stěžovatelčině případě a který tímto nerespektuje citovaný nález; Ústavní soud však ke kasaci rozhodnutí dovolacího soudu nepřistoupil, jelikož ani tato skutečnost nemůže nic změnit na tom, že předmětná nájemní smlouva je neplatná z jiných důvodů.
Ústavní soud neshledal porušení žádného ze stěžovatelce ústavně zaručených práv, a proto mu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2008
Michaela Židlická , v. r.
předsedkyně senátu