ECLI:CZ:US:1999:4.US.499.98
sp. zn. IV. ÚS 499/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti B., zastoupené JUDr. T.V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1998, čj. 10 Ca 282/98-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 22. 7. 1998, čj. 2847/110/1998, stěžovatelka uvádí, že jím byla dotčena ve svém ústavně chráněném právu vlastnit majetek, zakotveném v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v právu na spravedlivé rozhodnutí garantovaném v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soud při rozhodování vázán zákonem. Podle názoru stěžovatelky nemá právní závěr krajského soudu o tom, že povinnost zaplatit daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 1995 nepřešla v souvislosti s převodem části podniku ke dni 1. 2. 1996 na kupujícího, neboť pod ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku nelze podřadit závazky veřejnoprávní povahy, oporu v platném právu. Z tohoto důvodu žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí pro rozpor s Listinou a Ústavou ČR zrušil.
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 282/98, Ústavní soud zjistil, že námitku o přechodu daňového závazku na nového nabyvatele části podniku s odkazem na ustanovení §477 obchodního zákoníku stěžovatelka uplatnila již v odvolání proti platebnímu výměru F.ú., kterým jí byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za období roku 1995, když daňovou kontrolou bylo zjištěno vyplácení tzv. černých mezd, z nichž nebyla odvedena příslušná daň. FŘ ve svém rozhodnutí uvedlo, že podle zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je přenos daňové povinnosti výslovně zakázán v ustanovení §45, a co se týče přechodu všech práv a závazků podle ustanovení §477 obchodního zákoníku, nelze považovat daňovou povinnost za závazek, který je spojen s podnikem, ale za závazek, který se váže k daňovému subjektu. Stěžovatelka tento právní názor napadla žalobou podle části páté hlavy druhé o. s. ř. a znovu argumentovala přechodem všech práv a závazků, na které se prodej vztahuje a u kterých ani daňové závazky nepředstavují výjimku. Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že povinnost vybrat a zaplatit daň za rok 1995 měla stěžovatelka a že žaloba není důvodná. K aplikaci ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku uvedl, že placení daně nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva, neboť pojmově placení daně znamená platbu ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát daňovému subjektu nabízel za úhradu daně poskytnutí určitého ekvivalentu. Z uvedeného dovodil, že daňová povinnost je zcela nepochybně povinností veřejného práva, přičemž daňovým předpisem je jakýkoliv přenos daňové povinnosti zakázán.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku obsaženým v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud však považuje závěr krajského soudu za ústavně konformní, neboť i podle jeho názoru je daňová povinnost plátce daně (v daném případě vybírání a placení daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků) povinností veřejnoprávní. Tato povinnost vzniká na základě skutečností stanovených zákonem, přičemž zákon ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z
příjmů, upravuje kogentně i to, který subjekt tuto povinnost má, zatímco zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zakazuje přenos této povinnosti, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Stěžovatelka dovozuje, že takovým zvláštním právním předpisem je obchodní zákoník, který v ustanovení týkajícím se prodeje podniku, resp. části podniku, v §477 odst. 1, stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Tento názor stěžovatelky je mylný, neboť v případě daňové povinnosti je stěžovatelka jako plátce daně ve vztahu vůči orgánu veřejné moci, který rozhoduje o jejích právech a povinnostech. Plátce daně jako subjekt veřejnoprávního vztahu není vůči orgánu veřejné moci v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (viz Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, č. 1, Brno, 1992, str. 11). Smlouva o prodeji podniku, resp. Msti podniku, je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení, a podle tohoto hlediska je nutno posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji podniku přechází závazky vzniklé ze závazkových vztahů, bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoliv však veřejnoprávní povinnosti. Ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku nepředstavuje tedy v tomto případě ve vztahu k ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků lex specialis.
Vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavně chráněných práv napadeným rozhodnutím bylo shledáno zjevně neopodstatněným, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. ledna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu