ECLI:CZ:US:2003:4.US.534.03
sp. zn. IV. ÚS 534/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného ve věci stěžovatele L. S., zastoupeného JUDr. S. D., Dr., advokátem, ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2003, sp.zn. 46 T 16/2003 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2003, sp.zn. 1 To 88/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. října 2003, stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2003 sp.zn. 46 T 16/2003 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2003 sp.zn. 1 To 88/2003. Stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantované v ustanoveních čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a dále ústavní právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 Listiny.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vytýká rozhodnutí Krajského sodu v Brně, že ve výroku usnesení není konkretizováno, jaké důvody uvedené v ustanovení §67 trestního řádu u něho i nadále trvají, toto lze dovodit pouze z odůvodnění usnesení, přičemž odůvodnění vazebních důvodů ve smyslu ustanovení §67 lit. a) a b) trestního řádu je velmi stručné a obecné, nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývala obava z následků uvedených v citovaných ustanoveních. K vazebnímu důvodu vazby podle ustanovení §67 lit. a) trestního řádu uvádí, že jedinou konkrétní skutečností konstatovanou v napadeném usnesení je hrozba vysokého trestu, která však sama o sobě nepostačuje k odůvodnění obavy, že obviněný chce uprchnout nebo se skrývat a tak se trestnímu stíhání vyhnout, jak opakovaně judikoval Ústavní soud. Stěžovatel je proto přesvědčen, že důvody vazby podle ustanovení §67 lit. a) trestního řádu u něho nikdy nebyly dány. K důvodům vazby podle ustanovení §67 lit. b) trestního řádu stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Brně pouze konstatuje, že se měl podílet na ovlivňování svědeckých výpovědí v trestním řízení a na odstraňování konkrétních předmětů, které by mohly být použity jako důkazní materiál, aniž by toto konstatování soud blíže odůvodnil, v důsledku čehož se rozhodnutí stává nepřezkoumatelným a odporujícím ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Brně nepochopil novelu trestního řádu, která nabyla účinnosti 1.1.2002 a dle které platná právní úprava ustanovení §67 lit. b) trestního řádu hovoří o obavě z působení na "dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné", což znamená, že již po prvním výslechu svědka či spoluobviněného, u nichž je dána obava z ovlivňování, zpravidla již v přípravném řízení, není možné uplatňovat vůči obviněnému koluzní důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 lit. b) trestního řádu Stěžovatel je proto přesvědčen, že soud prvního stupně napadeným usnesením porušil čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, neboť přesvědčivě nevyložil, v čem spatřuje existenci vazebního důvodu dle ustanovení §67 lit. b) trestního řádu
Pokud se jedná o napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, polemizuje stěžovatel obsáhle s odůvodněním tohoto rozhodnutí. Opakuje námitky týkající se koluzního vazebního důvodu, které uplatňuje vůči rozhodnutí soudu prvního stupně a zejména zdůrazňuje, že vyšetřování již bylo skončeno, svědkyně M. K. a L. K., stejně jako obviněná H. K., byly v průběhu vyšetřování vyslechnuty, takže ve vztahu ke jmenovaným již nelze vztahovat koluzní vazební důvod. Stěžovatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi obviněné H. K. poukazem na další důkazy ve věci provedené a zdůrazňuje fakt, že svědkyně M. a L. K., které vypovídají o jeho koluzním jednání, se účastnily hlavních líčení, která probíhala v trestní věci jejich matky obviněné H. K., což lze - dle jeho názoru - považovat za návodnou instruktáž k tvorbě jejich pozdějších výpovědí. Tvrzení jmenovaných svědkyň, že po zadržení obviněné H. K. měl spálit razítko a likvidovat dokumenty nacházející se v jejím bytě, zpochybňuje stěžovatel poukazem na výpověď obviněné, dle které ona sama všechny věci a listiny související s trestnou činností policii vydala. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v době, kdy se měl dopustit koluzního jednání, nebyl v postavení obviněného, případně alespoň podezřelého z trestné činnosti, přičemž se domnívá, že by muselo být konkrétně řečeno, ve kterém časovém momentu se stal podezřelým a dokázáno, že si byl vědom hrozícího trestního stíhání. Závěrem stěžovatel konstatuje, že napadené usnesení stížnostního soudu neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti či okolnosti, ze kterých by vyplývala obava, že má v úmyslu v budoucnu mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, takže vazební důvod ve smyslu ustanovení §67 lit. b) trestního řádu není u něho dán.
V petitu ústavní stížnosti je navrhováno, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2003 sp.zn. 46 T 16/2003, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2003 sp.zn. 1 To 88/2003, zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální zákonné požadavky, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K vyjádření k ústavní stížnosti vyzval Ústavní soud účastníka řízení Vrchní soud v Olomouci a vyžádal si spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 46 T 16/2003.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci sdělil, že dle názoru senátu rozhodujícího o ponechání stěžovatele ve vazbě důvody koluzní vazby v jeho případě jsou dány. Vrchní soud o vazbě rozhodoval ve smyslu ustanovení §71 odst. 5 trestního řádu, přičemž na další trvání vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 lit. b) trestního řádu nahlížel v této fázi řízení i z pohledu ustanovení §71 odst. 2 (věta druhá) trestního řádu, kdy podle tohoto ustanovení může vazba z důvodu uvedeného v §67 lit. b) trestního řádu trvat nejdéle tři měsíce, což neplatí, bylo-li zjištěno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné, nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Uvedené ustanovení trestního řádu je senátem Vrchního soudu v Olomouci vykládáno tak, že po uplynutí tří měsíců vazby může být obviněný ponechán ve vazbě z důvodu §67 lit. b) trestního řádu pouze za situace, že je dostatečně prokázáno, že již koluzně jednal, a to ať už před samotným vzetím do vazby či v průběhu vazebního řízení. Dle názoru senátu při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě nestačí již pouhá obava z koluzního jednání, kterou dovodit by bylo dostačující při vzetí do vazby a v průběhu následujících tří měsíců. Ustanovení §71 odst. 2 (věta druhá) trestního řádu je v tomto směru obdobné jako ustanovení §68 odst. 3 lit. d) trestního řádu, tedy i v tomto případě musí být prokázáno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné, nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, přičemž takovéto jednání musí být dostatečně prokázáno. V posuzované věci tyto skutečnosti vyplývají z výpovědí svědkyň, na které rozhodnutí vrchního soudu poukazuje. Senát Vrchního soudu v Olomouci považuje ústavní stížnost stěžovatele za neopodstatněnou a navrhuje její zamítnutí, přičemž současně prohlašuje, že shledává podmínky k rozhodnutí o ústavní stížnosti bez ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") a vyslovuje souhlas s provedením řízení dle citovaného ustanovení.
Při přezkoumání předmětné věci Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatel
Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Brně sp.zn. 46 T 16/2003, zejména i s napadenými usneseními obecných soudů, jakož i se stížností podanou stěžovatelem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.8.2003 sp.zn. 46 T 16/2003. Zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnil již ve stížnosti proti citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně, s níž se stížnostní Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení řádně vypořádal.
Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesením Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Brně, ze dne 13. ledna 2003, ČTS: PJM-6/OHK-23-2003 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona spáchaného formou účastenství podle §10 odst. 1 lit. a) trestního zákona, neboť bylo dostatečně odůvodněno podezření, že stěžovatel se dopustil jednání spočívajícího v podstatě v tom, že společně s dalšími osobami, v úmyslu obohatit se ke škodě leasingové společnosti ČP Leasing, a.s., Praha, organizoval a řídil činnost dalších obviněných, zejména H. K. a Z. V., např. zprostředkoval obchodní zastoupení pro jmenované spoluobviněné ve společnosti D. s.r.o. se sídlem v Chomutově, předkládal podklady pro vyplňování fiktivních kupních a leasingových smluv na auta, na základě čehož tito spoluobvinění v době od října 2000 do dubna 2001 uzavřeli celkem 54 fiktivních leasingových smluv na ojetá motorová vozidla, kdy vlastnický vztah k těmto vozidlům byl ze strany D. s.r.o. pouze předstírán, v důsledku čehož společnost ČP Leasing, a.s., Chomutov, poukázala za fingovanou koupi vozidel na účty H. K. a Z. V. celkem částku 26 153 324,- Kč, z kterýchžto účtů byla tato částka jmenovanými postupně vybrána a rozdělena mezi stěžovatele a další spoluobviněné, čímž byla ČP Leasing, a.s., Chomutov, způsobena škoda ve výši 26 153 324,- Kč a škoda ve výši 1 475 536,- Kč zůstala ve stadiu pokusu. Stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16.1.2003 sp.zn. 70 Nt 3526/2003 vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 lit. a), b) trestního řádu Dne 31.7.2003 byla na stěžovatele a dalších 12 spoluobviněných podána ke Krajskému soudu v Brně obžaloba pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, zčásti dokonaný, zčásti ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, spáchaný formou účastenství podle §10 odst. 1 lit. a) trestního zákona.
Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením §71 odst. 5 trestního řádu usnesením ze dne 26.8.2003 sp.zn. 46 T 16/2003 rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na základě níž Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16.9.2003 sp.zn. 1 To 88/2003 rozhodl tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně podle §149 odst. 1 lit. a) trestního řádu zrušil a sám podle §71 odst. 5 trestního řádu rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť u něj nadále trvá důvod vazby podle §67 lit. b) trestního řádu Proti oběma citovaným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost.
Ústavní soud konstatuje, že se nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění vyplývajících z trestního spisu. Ústavní soud, jak opakovaně zdůraznil ve svých rozhodnutích, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o vazbě nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž v daném případě procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření, mimo jiné, v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu
Pokud se jedná o námitky stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně, Ústavní soud přiznává opodstatněnost tvrzení, že odůvodnění tohoto rozhodnutí je stručné a obecné, takže není v souladu s požadavky ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu Tento nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně však v plném rozsahu napravil Vrchní soud v Olomouci, který vadné rozhodnutí zrušil a ve věci sám rozhodl. Stížnostní soud dospěl k závěru, že dovození vazebního důvodu podle ustanovení §67 lit. a) trestního řádu soudem prvního stupně je nedostačující, neboť z obsahu spisového materiálu nevyplývají - vedle hrozby vysokého trestu - žádné další konkrétní skutečnosti, které by zakládaly důvodnou obavu z jednání stěžovatele ve smyslu citovaného ustanovení. Vrchní soud se v podstatě ztotožnil s námitkami stěžovatele uplatněnými ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl tak, že stěžovatel se ponechává ve vazbě toliko z důvodu uvedeného v ustanovení §67 lit. b) trestního řádu, přičemž tento vazební důvod ve výroku svého rozhodnutí citoval. Za této situace není třeba zabývat se námitkami stěžovatele týkajícími se existence důvodu pro tzv. útěkovou vazbu (§67 lit. a) trestního řádu), neboť tento vazební důvod není u stěžovatele dle rozhodnutí stížnostního soudu dán.
K námitkám proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele vztahující se ke koluznímu vazebnímu důvodu uplatněné v ústavní stížnosti (včetně citace nálezů Ústavního soudu) jsou totožné s těmi, které uvedl ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně a s nimiž se stížnostní soud náležitě vypořádal a odůvodněním svého rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 lit. b) trestního řádu napravil nedostatečné odůvodnění usnesení soudu prvního stupně. Dle názoru Ústavního soudu je ústavní stížnost pouhou polemikou s ústavně konformním názorem obecného soudu. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ke konkrétní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující:
Ve vztahu ke konstatování, že vyšetřování v předmětné trestní věci již bylo skončeno a svědkyně M. a L. K., stejně jako obviněná H. K., již byly vyslechnuty, takže ke jmenovaným nelze vztahovat koluzní vazební důvod, Ústavní soud odkazuje na vyjádření Vrchního soudu v Olomouci k ústavní stížnosti, ve kterém je souvislost rozhodování podle §71 odst. 5 trestního řádu (při existenci koluzního vazebního důvodů) s ustanoveními §71 odst. 2 (věta druhá) a §68 odst. 3 lit. d) trestního řádu podrobně rozvedena. Dle odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci nespočívá u stěžovatele vazební důvod podle ustanovení §67 lit. b) trestního řádu v pouhé obavě z koluzního jednání, nýbrž ve skutečnosti, že stěžovatel dle výpovědí dvou svědkyň již skutečně koluzně jednal, a to nejen tak, že se snažil ovlivňovat výpovědi potencionálních svědkyň a osoby již obviněné, ale i jiným způsobem mařil objasňování stíhané trestné činnosti, takže sám svým jednáním zavdal příčinu k obavě, že bude při ponechání na svobodě i nadále koluzně jednat.
Ústavní soud zdůrazňuje, že vazební důvod ve smyslu §67 lit. b) trestního řádu dovozuje obecný soud nejen ze svědkyněmi prokazovaného ovlivňování jich samotných a jejich prostřednictvím i obviněné, jejichž výslechy již byly provedeny, ale i ze skutečnosti, že stěžovatel mařil řádné objasnění trestné činnosti i likvidací listinných důkazů. Pokud jde o zpochybňování věrohodnosti svědkyň M. a L. K. tím, že byly přítomny u hlavního líčení, kde se seznámily s obsahem výpovědí spoluobviněných stěžovatele a svědků v dané trestní věci, Ústavní soud konstatuje, že tyto výpovědi před soudem se týkaly skutkových okolností stíhané trestné činnosti a pokud jmenované následně v průběhu vyšetřování jako svědkyně vypovídaly k samotné trestné činnosti, bude věcí obecných soudů, aby věrohodnost těchto výpovědí posoudily, a to s přihlédnutím k informacím, které při hlavních líčeních mohou získat. Přítomnost svědkyň u hlavních líčení však nemůže být důvodem pro nevěrohodnost té části jejich výpovědí, ve které vypovídají o koluzním jednání stěžovatele a dalších osob, neboť o tomto obviněná H. K. před soudem nevypovídala, stejně jako k tomuto nevypovídali další obvinění či svědci. K tvrzení, že výpovědi jmenovaných svědkyň k likvidaci dokumentů nacházejících se v bytě obviněné H. K. stěžovatelem, jsou nevěrohodné, neboť sama obviněná vydala policii všechny věci a listiny související s trestnou činností, nutno uvést, že v bytě obviněné nebyla provedena domovní prohlídka, takže nelze vyloučit, že nebyly vydány veškeré listinné důkazy vztahující se k trestné činnosti. Svědkyně M. K. přímo uvedla, že stěžovatel a další osoby odnesli listiny, které jejich matka ukryla a policii nevydala. K námitce, že stěžovatel se měl koluzního jednání dopustit v době, kdy nebyl v postavení obviněného, případně alespoň v postavení podezřelého, Ústavní soud konstatuje, že z formulace návětí ustanovení §67 trestního řádu, které se vztahuje ke všem vazebním důvodům ("Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,"), vyplývá, že do vazby lze vzít toliko osobu, proti které bylo zahájeno trestní stíhání a je tedy v postavení obviněného, nikoliv však to, že by se jednání, které odůvodňuje obavy specifikované v ustanovení §67 lit. a) až c) trestního řádu, musel dopustit až poté, kdy se stal obviněným. K požadavku na časové určení, kdy se stěžovatel stal "podezřelým", třeba konstatovat, že žádné ustanovení trestního řádu neupravuje povinnost určovat a případně sdělovat, kdo a kdy se stal podezřelým. K pojmu podezřelého nutno v dané souvislosti přistupovat z materiálního hlediska a za podezřelého považovat - s přihlédnutím k hmotněprávnímu pojetí pachatele trestného činu - v jakémkoli časovém období osobu, která je podezřelá, že je pachatelem trestného činu, a to bez ohledu na to, zda zjištěné skutečnosti bezprostředně odůvodňují zahájení trestního stíhání proti takové osobě. Výklad pojmu podezřelého v daných souvislostech je širší, než mají na mysli ustanovení §76 odst. 1, 3 až 6 a §179b odst. 2, 3 trestního řádu, kdy postavení podezřelého vyplývá z procesního postavení určité osoby. Pokud jde požadovanou vědomost stěžovatele, že mu hrozí trestní stíhání, Ústavní soud konstatuje, že z charakteru koluzního jednání navazujícího na zadržení obviněné H. K., ze kterého je stěžovatel usvědčován již jmenovanými svědkyněmi, je zřejmé, že stěžovatel si byl vědom toho, že by proti němu rovněž mohlo být zahájeno trestní stíhání. Všechny shora rozvedené konkrétní námitky uplatněné v ústavní stížnosti považuje tedy Ústavní soud za nedůvodné.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadeného usnesení soudu druhého stupně je patrné, že tento soud se zabýval hodnocením zákonných podmínek pro další trvání vazby stěžovatele a podal náležité vysvětlení důvodů, které jej vedly k rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl konkrétní jména svědkyň (M. K., L. K.), které ve svých výpovědích potvrdily, že byly stěžovatelem a dalšími obviněnými ovlivňovány v tom směru, aby ve věci nevypovídaly a aby působily i na svoji matku - obviněnou H. K. a dále tyto svědkyně uvedly, že stěžovatel s dalším obviněným se měl rovněž podílet na odstraňování listinných důkazů souvisejících s předmětnou trestní věcí. Nelze proto za těchto okolností přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci postrádá uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících další existenci vazebního důvodu podle ustanovení §67 lit. b) trestního řádu Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci musí svědomitě v kterémkoli stadiu trestního řízení posoudit a potvrdit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Pro výklad uvedeného znaku proto neexistují objektivní a neměnná kritéria, která je třeba naopak dovodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, charakteru stíhané trestné činnosti, rozsahu a náročnosti potřebného dokazování apod. Do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě či o jejím dalším trvání podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny), kterážto podmínka v daném případě dána není.
Po posouzení daného případu Ústavní soud dospěl k závěru, že důvod zásahu do osobní svobody stěžovatele je v odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci dostatečným způsobem konkretizován a odůvodněn, jak vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu Ústavní soud neshledal, že by trvání důvodu vazby podle ustanovení §67 lit. b) trestního řádu a to, z jakých skutečností byl stížnostním soudem tento závěr vyvozen, vybočovalo z mezí ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska nelze argumentaci tohoto obecného soudu nic podstatného vytknout. Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecného soudu a jeho rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv nebo svobod a nezjistil ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a z něho vyvozenými právními závěry, ani že by napadené rozhodnutí odporovalo judikatuře Ústavního soudu. Uzavírá proto, že v projednávané trestní věci postupem soudu při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě nedošlo k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatele zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou mimo jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. listopadu 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu