ECLI:CZ:US:2001:4.US.536.2000
sp. zn. IV. ÚS 536/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti D. K., t. č. Věznice, Plzeň - Bory, zastoupeného Doc. JUDr. A. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č.j. 2 To 35/2000 - 1237, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2000, č.j. 8 T 24/99 - 1068, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, č.j. 2 To 102/99 - 942, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1999, č.j. 8 T 24/99 - 849, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, 2) J. H., t. č. Věznice Praha - Pankrác, 3) M. K., t. č. Věznice Plzeň, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, č.j. 2 To
35/2000 - 1237, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2.
2000, č.j. 8 T 24/99 - 1068, se ve výrocích, týkajících se
stěžovatele, zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že dne 21. 4. 1998
byl obviněn z trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 3
trestního zákona spolu s J. H. a M. K. Následně byl dne 24. 6.
1999 Krajským soudem v Praze pro tento trestný čin odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Proti tomuto rozsudku
podal jak stěžovatel, tak krajské státní zastupitelství odvolání,
o kterém Vrchní soud v Praze dne 14. 10. 1999 rozhodl tak, že
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
s odůvodněním, že stěžovatele nesprávně zprostil obžaloby
z trestného činu vydírání podle §234 odst. 1, 3 trestního zákona.
Dne 7. 2. 2000 krajský soud stěžovatele odsoudil k 12 letům odnětí
svobody. Podané odvolání vrchní soud dne 22. 6. 2000 zamítl.
Stěžovatel má za to, že byl odsouzen v důsledku neústavního
postupu v trestním řízení, a bylo tím zasaženo do jeho základních
lidských práv a svobod.
Stěžovatel tvrdí, že pro prokázání jeho viny uplatnil soud
kombinaci jednoho přímého, nedůvěryhodného a nezákonného důkazu,
a to výpovědi svědka V. H., a jednoho nepřímého a taktéž
nezákonného důkazu, a to závěrů vyvozených ze zaznamenaných volání
z několika mobilních telefonů, poskytnutých Policii ČR společností
EuroTel. Pouhá výpověď svědka H. by nemohla k odsouzení
stěžovatele stačit, neboť pro posouzení případu by pak bylo
rozhodné pouze, zda soud tomuto nejdůležitějšímu svědku uvěří.
Důkaz registrací telekomunikačního provozu považuje stěžovatel za
nepřípustný. Vzhledem k tomu, že žádné jiné přímé či nepřímé
důkazy v neprospěch stěžovatele neexistují a ostatní okolnosti
svědčí v jeho prospěch, ale jsou záměrně přehlíženy nebo
překrucovány, bez tohoto klíčového důkazu nelze prokázat jeho vinu
s vyvrácením všech racionálních okolností.
Dále stěžovatel uvádí, že záznamy zachycující volání
z mobilních telefonů stěžovatele i dalších osob poskytla
společnost EuroTel na žádost Policie ČR dne 7. 1. 1998. Kdyby si
je ovšem policie "nezablokovala" jakýmsi nestandardním způsobem
již v průběhu roku 1997, došlo by k jejich skartaci. Později, tj.
17. 4. 1998, sice došlo k vyžádání jiných informací, ovšem tak se
stalo ještě před sdělením obvinění, tj. před 21. 4. 1998. Až
v lednu 1999 chtěl vyšetřovatel tyto záznamy "zprocesnit", ale
v této době již nebyly k dispozici. Nemohlo se v žádném případě
jednat o neodkladný úkon podle §160 trestního řádu, neboť
vyšetřovatel si mohl tyto záznamy vyžádat ihned po sdělení
obvinění, tedy 21. 4. 1998, a nikoliv až v lednu 1999. Jestliže
tedy po sdělení obvinění nebylo nutno téměř celý rok tyto doklady
vyžadovat, těžko lze považovat za odůvodněné jejich vyžádání ještě
před sdělením obvinění a označení tohoto úkonu za neodkladný. Tyto
záznamy obsahují: identifikační a účastnické číslo mobilního
telefonu, datum a čas počátku hovoru, dobu trvání hovoru, číslo
volané stanice, označení základové stanice, která zachycovala
hovor v okamžiku spojení, a označení základové stanice, která
zprostředkovala hovor v okamžiku ukončení. Tato "registrace
telekomunikačního provozu" byla soudem v rozsudku užita jako pevný
rámec, do nějž soud zasazuje a jemuž přizpůsobuje ostatní zjištěné
skutečnosti. Způsob, jakým si policie tyto záznamy opatřila,
odporuje, dle tvrzení stěžovatele, obecně závazným předpisům,
a činí je tak absolutně nepoužitelnými.
Oprávnění policie požadovat pomoc ve formě podkladů
a informací podle §47 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky (dále jen "zákon o Policii"), však předpokládá
dodržení odst. 2 tohoto ustanovení, podle něhož subjekty, jimž
v tom brání obecně závazné právní předpisy, nemohou informace
podle §47 odst. 1 zákona o Policii poskytnout. Pokud je tedy
informace, již policie požaduje v rámci podávání vysvětlení či
obdobného institutu podle §12, resp. §47, zákona o Policii,
chráněna obecně závaznými předpisy, jakožto součást například
ochrany soukromí, může se jí policie domáhat pouze za zákonem
přesně vymezených okolností. Stejně tak nelze brát zřetel na fakt,
že obecné soudy prohlásily záznamy registrující telekomunikační
provoz za listinný důkaz, neboť nelze žádným způsobem dovodit, že
k opatřování listinných důkazů není třeba dodržovat zákonná
omezení. Stěžovatel má za to, že registrace telekomunikačního
provozu není listinným důkazem, nýbrž výslovně nepojmenovaným
důkazním prostředkem s režimem blízkým odposlechu a záznamu podle
§88 trestního řádu.
Na jednotlivých ustanoveních Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech (dále jen "Pakt") a Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stěžovatel
dokazuje, že do práv, týkajících se zejména ochrany soukromí
a korespondence, lze zasáhnout jen na základě zákona a způsobem,
jež zákon stanoví. Není tedy možné, aby policie získávala takto:
chráněné údaje bez souhlasu dotčené osoby, pokud jí to zákon
výslovně nedovoluje.
Stěžovatel dále tvrdí, že Evropský soud pro lidská práva
(dále jen "Evropský soud") ve svém rozhodnutí z roku 1984 ve věci
Malone vs. Spojené království jednoznačně prohlásil, že registraci
telekomunikačního provozu za součást chráněné komunikace považuje.
Evropský soud tedy vyslovil, že chybí-li ve vnitrostátním právu
explicitní zmocnění, za blíže určených podmínek, tyto údaje
požadovat, nemá na ně policie právo a telekomunikační společnost
jí je bez souhlasu dotčené osoby nesmí poskytnout. O analogii
uvedeného případu s případem stěžovatele není, dle jeho názoru,
pochyb. Registrace volání uskutečněných z mobilních telefonů
společnosti EuroTel obsahuje všechny údaje, které byly obsaženy
v záznamech v případě pana Malonea, a nadto ještě další údaje,
které důvěrný ráz informací prohlubují, tj. místo, kde se volající
na začátku a na konci hovoru nachází. Okolnost, že registrace
telekomunikačního provozu nevypovídá nic o osobě volajícího,
volaného ani o obsahu hovoru je bezpředmětná. Z výše uvedeného
stěžovatel dovozuje, že registrace telekomunikačního provozu
zapadá do rámce práva na ochranu soukromí a korespondence a je
součástí tímto právem chráněných údajů.
Dále se stěžovatel zabývá otázkou, zda náš právní řád
adekvátním způsobem zachycuje důvěrnost takových údajů. Na
příkladu ustanovení §20 zákona o telekomunikacích a §8 zákona
o poště stěžovatel dokazuje, že údaje o dopravovaných zprávách
jsou součástí telekomunikačního, resp. poštovního, tajemství
a mohou být státním orgánům sděleny pouze v případech stanovených
zákonem. Na základě toho stěžovatel dovozuje, že zásah orgánů
veřejné moci do telekomunikačního provozu vyžaduje i v podmínkách
vnitrostátního práva výslovné zákonné zmocnění. Policie tedy,
s výjimkou zákonem stanovených případů, nesmí důvěrné údaje po
telekomunikační společnosti požadovat.
Následně se stěžovatel zabývá otázkou možností orgánů činných
v trestním řízení do chráněných práv zasáhnout. Před zahájením
přípravného řízení je třeba postupovat dle ustanovení §§33 - 37
zákona o Polici, neboť v §35 písm. c) zákona o Policii se hovoří
o "pořizování obrazových, zvukových nebo jiných záznamů
v případech, že jsou využívány způsobem, kterým je zasahováno do
ústavních práv občana", což pokrývá, mimo jiné, i případ
registrace telekomunikačního provozu. Ustanovení §36 zákona
o Policii však použití operativní techniky podmiňuje souhlasem
příslušného soudce. Policie, která si informace o registraci
telekomunikačního provozu v případu stěžovatele dne 7. 1. 1998
obstarala, žádný takový souhlas k dispozici neměla. Na podporu
konstatování, že pro zásah do poštovního či telekomunikačního
tajemství před započetím přípravného řízení je třeba aplikovat
ustanovení o používání operativní techniky, stěžovatel poukazuje
na ustanovení §16 nového zákona o poštovních službách. Poznámka
pod čarou, jež příkladmo uvádí ustanovení právních předpisů, na
základě kterých má nositel poštovního tajemství povinnost sdělit
důvěrné údaje, odkazuje v případě zákona o Polici pouze na
ustanovení §§33 - 37, a nikoli na ustanovení §§12 a 47 tohoto
zákona, týkající se podávání vysvětlení či poskytování pomoci.
Pokud by bylo lze uznat výše uvedené obstarání informací
o telekomunikačním provozu stěžovatelova mobilního telefonu za
neodkladný úkon ve smyslu §160 trestního řádu, bylo by třeba
postupovat dle §88 trestního řádu, jež rovněž vyžaduje
participaci soudce. Konečně stěžovatel uvádí, že není rozhodné,
zda registraci telekomunikačního provozu provede sama policie nebo
ji provede jiná osoba, která však následně tyto informace policii
na její žádost předá. V obou případech musí být splněny zákonné
požadavky pro získání takových údajů státními orgány. Okolnost, že
sama policie není osobou, jež do chráněných práv bezprostředně
zasahovala, nemá žádný význam.
Výše popsaná přísná pravidla, jež mají svůj hlavní význam při
ochraně obsahu dopravovaných zpráv, je nutno za pomoci logického
výkladu a maiori ad minus vztáhnout i na vedlejší údaje
související s dopravou zpráv. Postačí-li k prolomení důvěrnosti
nejpřísněji chráněných údajů (obsah zprávy) souhlas soudce,
postačí i pro zásah do vedlejších prvků telekomunikačního
tajemství. Jiné řešení by bylo v příkrém rozporu se stanoviskem
Evropského soudu v citovaném případu Malone vs. Spojené království
a znamenalo by mimořádné zúžení sféry ochrany soukromí.
V okamžiku, kdy společnost EuroTel poskytla důvěrné údaje policii,
tedy došlo, dle stěžovatelova tvrzení, k porušení jeho základních
práv.
Dále se stěžovatel zaměřuje na procesní aspekty případu.
Tvrdí, že v trestním řízení byl pro zjištění skutkového stavu jako
jeden z nejdůležitějších důkazů použit nepřípustný prostředek, což
již samo o sobě zakládá porušení základních práv a svobod. V této
souvislosti poukazuje stěžovatel na další důležitý fakt, totiž že
pochybení policie, týkající se důkazu registrací telekomunikačního
provozu, nelze již nikdy napravit. Vyšetřování bylo vedeno na
základě protiprávně získaného důkazu a jakýkoli pozdější postup
sloužící ke znovuopatření téhož důkazního prostředku, tentokrát
již při správné aplikaci zákona, nemůže neúčinnost důkazu
odstranit. Obecný zájem na bezpodmínečné zákonnosti úředního
postupu totiž výrazně převažuje nad dílčím zájmem dosáhnout
v konkrétním případě odsouzení člověka za trestný čin.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje další
významný důkaz vedoucí k jeho odsouzení, a to výpověď klíčového
svědka V. H.. Považuje jeho výpověď před soudem za zmatenou
a i v zásadních věcech v rozporu s výpovědí z přípravného řízení
a vyslovuje hypotézu, že se tento svědek snažil odvrátit podezření
vůči své osobě tím, že kompromituje někoho jiného. Stěžovatel
považuje hodnocení důkazů ze strany soudu za nevyvážené
a neobjektivní. Dále stěžovatel v jednotlivých případech kritizuje
zamítnutí jím navrhovaných důkazů v průběhu řízení ze strany
soudu. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že klíčový svědek H. se
hned ze začátku ke spáchání trestného činu přiznal a teprve po
osmi hodinách zadržování policií se z procesního hlediska stal
svědkem. Dle jeho názoru je jen těžko uvěřitelné, že po roce od
spáchání trestného činu uvádí tento svědek 11 listů výpovědi do
detailů a po dalším roce si u soudu nepamatuje skoro nic. Jiným
důkazem neochoty soudu připustit nevinu stěžovatele je i změna
důkazní situace díky částečnému přiznání obžalovaného M. K., který
ve své výpovědi před krajským soudem stěžovatele výslovně zbavil
jakékoli viny, a dokonce prohlásil, že hlavním pachatelem trestné
činnosti byl svědek V. H. Skutečnost, že soud tuto výpověď rovnou
zavrhl jako účelovou a odmítl se jí blíže zabývat, neodpovídá
požadavku, aby orgány činné v trestním řízení stejně pečlivě
objasňovali okolnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch
obviněného.
Za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy je, dle
názoru stěžovatele, taktéž nutno považovat postup soudu a policie
při výslechu svědka K., který ve své výpovědi u krajského soudu
uvedl, že byl policií zastrašován a že se ho policie dotazovala na
skutečnosti, které měly být předmětem výpovědi až u hlavního
líčení a o kterých se mohla dozvědět pouze prostřednictvím senátu
krajského soudu, jehož postup dokonce i předseda odvolacího soudu
označil za nestandardní. Námitku podjatosti senát krajského soudu
odmítl, aniž se jí vážně zabýval. Dále stěžovatel vyjadřuje
pochyby o ústavnosti a zákonnosti postupu odvolacího soudu
v případě stěžovatelem navrhovaných důkazů, spočívajících ve
fotodokumentaci místa činu a vyjádření policejního prezidia
k telefonickým záznamům.
Závěrem stěžovatel shrnuje, že došlo k neoprávněnému zásahu
do jeho lidských práv a svobod dle čl. 10 odst. 3 a čl. 13
Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 17 Paktu o občanských a politických
právech. Postupem orgánů činných v trestním řízení a soudů obou
stupňů měl také za následek porušení čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst.
2 Listiny, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud
v Praze, Vrchní soud v Praze a Vrchní státní zastupitelství
v Praze. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení
vedlejšího účastníka řízení dne 12. 1. 2001 vzdalo.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 3. 1. 2001 plně
odkazuje na odůvodnění svých rozhodnutí, vydaných v předmětné
věci, a zastává názor, že v této věci nedošlo k žádnému zásahu do
ústavně zaručených práv stěžovatele.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 10. 1. 2001
rovněž uvádí, že, dle jeho názoru, k porušení ústavně zaručených
práv stěžovatele nedošlo a že řízení v jeho věci proběhlo plně
v souladu se zákonem. Ve svém vyjádření vrchní soud nesouhlasí
s tvrzením stěžovatele ohledně nedostatečné důkazní situace.
Otázku opatření důkazu registrací telekomunikačního provozu
a skutečnost, že data nebyla na základě žádosti policie
skartována, považuje z hlediska použitelnosti tohoto důkazu za
irelevantní. Vylučuje v dané situaci použití ustanovení §88
trestního řádu, neboť toto ustanovení upravuje pouze odposlech
a záznam telekomunikačního provozu, a je tedy ustanovením
speciálním ve vztahu k ustanovením upravujícím obecné podmínky
opatřování důkazů. Stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ve Štrasburku považuje za zavádějící, neboť
se týká případu registrace telekomunikačního provozu, prováděného
přímo na žádost policie.
Vrchní státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne
16. 1. 2001 vyslovuje přesvědčení o správnosti postupu orgánů
činných v trestním řízení a o zachování ústavně zaručených práv
stěžovatele v proběhlém řízení. Odkazuje přitom na odůvodnění
rozhodnutí vrchního soudu a způsob, jakým se tento soud vypořádal
s námitkami stěžovatele, považuje za logický a správný.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99,
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu s dalšími dvěma
spoluobžalovanými byl rozsudkem Krajského soudu v Praze soudu
uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 a 3
trestního zákona, a to dílem dokonaným a dílem ve formě pomoci
podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k pokusu trestného
činu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Za spáchání uvedeného
trestného činu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 11 let
se zařazením do věznice s ostrahou. Trestného činu se podle
zjištění soudu dopustil spolu s dvěma spoluobžalovanými dne 18.
6. 1997, kdy společně s dalšími, dosud neznámými, osobami na
silnici č. I/38 mezi Kutnou Horou a Kolínem přinutili zastavit
nákladní vozidlo s návěsem, jeho řidiče pod záminkou poruchy na
jejich vozidle vylákali z kabiny. Pod hrozbou použití střelné
zbraně ho donutili nastoupit do jejich vozidla a vypít tekutinu
obsahující psychotropní látky. Následně ho spoutali a odvezli na
lesní cestu, když mezitím na neznámém místě vyložili náklad
třiceti palet cigaret zn. Petra v hodnotě 8 205 750 Kč. Porouchaný
tahač, jakož i prázdný návěs, odstavili. Uvedeným jednáním
způsobili Tabáku, a. s., Kutná Hora, škodu ve výši 8 223 990 Kč
a poškozením motoru vozidla LIAZ škodu ve výši 56 000 Kč EGRETĚ,
Kolínské dopravní, a. s.
Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro
trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního
zákona ve spolupachatelství, kterého se měl dopustit tím, že dne
8. 10. 1997 v Čáslavi kolem 12:00 h v úmyslu zmocnit se nákladu
cigaretových výrobků společnosti Tabák, a. s., Kutná Hora nutil
společně s dalšími osobami řidiče nákladního vozidla, jež tyto
výrobky převáželo, pod hrozbou použití střelné zbraně a po úderech
do hlavy k přestoupení do osobního vozidla. Pro aktivní odpor
řidiče se jim to však nepodařilo a z místa činu uprchli.
Proti tomuto rozsudku podali jak stěžovatel, tak krajské
státní zastupitelství, odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Tento
soud, usnesením ze dne 14. 10. 1999, č.j. 2 To 102/99 - 942,
shledal pochybení ve výroku o zproštění obžaloby pro trestný čin
vydírání, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Praze rozsudkem
ze dne 7. 2. 2000, č.j. 8 T 24/99 - 1068, překvalifikoval toto
jednání na trestný čin loupeže podle §235 odst. 1, 3 trestního
zákona, dílem dokonaný, dílem ve formě pomoci podle §10 odst. 1
písm. c) trestního zákona k pokusu trestného činu loupeže. Tohoto
jednání se stěžovatel měl dopustit tím, že přesně nezjištěného dne
před 8. říjnem 1997 spolu s dalším spoluobviněným požádal pana V.
H. o zapůjčení vozidla Dacia a toto vozidlo předal dalším dvěma
osobám. Tyto osoby v úmyslu zmocnit se nákladu cigaretových
výrobků společnosti Tabák, a. s., Kutná Hora, nutily řidiče
nákladního vozidla pod hrozbou použití střelné zbraně a po úderech
do hlavy k přestoupení do tohoto vozidla Dacia, to se jim však pro
aktivní odpor řidiče nepodařilo, takže útočníci z místa činu
uprchli. Stěžovatel i další spoluobžalovaný přitom věděli, k čemu
bude vozidlo Dacia použito. Pro tento a již dříve zmíněný skutek
byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let se
zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal
stěžovatel znovu odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, jenž však toto
odvolání, usnesením ze dne 22. 6. 2000, č.j. 2 To 35/2000 - 1237,
zamítl.
Dle názoru Ústavního soudu je podaná ústavní stížnost
důvodná.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99,
Ústavní soud zjistil, že:
1) společnost EUROTEL PRAHA, spol. s r. o., v dopise ze dne 7.
1. 1998 zaslala Policii ČR, Správě Středočeského kraje, Praha,
seznam hovorů uskutečněných ve dnech 18. 6., 26. 8., 8. 10.
a 25. 10. 1997 mimo jiné z telefonu stěžovatele, včetně
číselných kódů základových stanic, přes které byly hovory
uskutečněny;
2) součástí spisu je seznam uskutečněných hovorů, který obsahuje
identifikační číslo telefonu, telefonní číslo volajícího,
datum a čas počátku hovoru, délku hovoru ve vteřinách, číslo
základové stanice, kde hovor započal, a číslo základové
stanice, kde byl ukončen;
3) uvedená společnost zaslala dopis ze dne 17. 4. 1998 Policii
ČR, Krajskému úřadu vyšetřování, Praha, ze kterého vyplývá, že
držitelem uvedeného telefonu je stěžovatel;
4) jak vyplývá ze svědecké výpovědi Ing. H. K., zaměstnankyně
společnosti EUROTEL PRAHA, učiněné u hlavního líčení (č.l.
748 a násl.), na jejího zaměstnavatele se obrátil zvláštní
technický útvar kriminální policie, který souhrnně zadává
požadavky, přičemž uvedená společnost oprávněnost těchto
požadavků neověřuje; na základě toho byly zpracovány seznamy
hovorů; odpověď datovaná lednem 1998 byla zaslána na žádost
centrální složky policie na adresu složky, která byla uvedena
v žádosti, přičemž již v roce 1997 byly v dané věci
poskytovány informace minimálně dvakrát.
Z takto provedených důkazů a z nich vyplynuvších skutkových
zjištění vyvodil Ústavní soud následující právní závěry. Právo na
ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13
Listiny, jako ústavně zaručené právo svou povahou a významem spadá
mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou
osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří
osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela
nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského
života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Zcela
právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť
- posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty
k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR).
V daném případě společnost EuroTel pořídila výpis
z telefonního účtu stěžovatele, ve kterém bylo uvedeno mimo jiné
číslo volané stanice, datum a čas počátku hovoru, doba jeho
trvání, označení základové stanice, která zajišťovala hovor
v okamžiku spojení a označení základové stanice, která hovor
zajišťovala v momentu ukončení, přičemž tento výpis poskytla na
základě blíže nespecifikované žádosti orgánům policie bez souhlasu
stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu, který se tímto ztotožňuje
s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve
věci Malone proti Spojenému království, je třeba výše uvedené
údaje, a zvláště pak volaná čísla, považovat za nedílnou součást
komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Čl. 13 Listiny
tedy nezakládá pouze ochranu tajemství vlastního obsahu zpráv, ale
i výše uvedených složek.
Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom
této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany
demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně
zaručených základních práv a svobod jiných. Sem spadá především
obecný zájem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále to,
aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy
pouze zásah do základního práva nebo svobody jednotlivce ze strany
státní moci, jestliže jde zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu.
K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat
systém adekvátních a dostatečných záruk sestávající se
z odpovídajících právních předpisů a účinné kontrole jejich
dodržování. Tyto právní předpisy musí být přesné ve svých
formulacích, aby daly občanům dostatečnou informaci o okolnostech
a podmínkách, za kterých jsou státní orgány oprávněny k zásahu do
soukromí; přesně musí být definovány i pravomoci udělené
příslušným orgánům a způsob jejich provádění tak, aby jednotlivcům
byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování (viz také
shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva).
V případě, že tyto zásady nebudou ze strany státní moci
respektovány, jsou zásahy do uvedeného základního práva vyloučeny
a dojde-li k nim, stávají se protiústavními.
Současná právní úprava nezná institut poskytování či
pořizování registrace telekomunikačního provozu pro účely
trestního stíhání či plnění úkolů policie (či institut jinak
nazvaný, ale obsahově shodný). Neznamená to však, že by příslušné
státní orgány nebyly oprávněny za žádných okolností tuto
registraci provádět či vyžadovat. S ohledem na to, že jsou
stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního
provozu ze strany těchto orgánů, která umožňují kromě dalších
údajů pořídit především obsah telefonické zprávy, je možné
postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání
těchto "dalších" údajů, tedy při registraci telekomunikačního
provozu. Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány
před zahájením trestního stíhání, jsou tedy v případě pořizování
či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat
přiměřeně podle §88 trestního řádu, resp. podle §36 zákona č.
283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, s tím,
že pojem "záznam" se vztahuje také na údaje získané evidováním
telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo
osobám. Touto ústavně konformní interpretací citovaných ustanovení
lze dosáhnout účinné kontroly před neoprávněnými zásahy do daného
základního práva ze strany státních orgánů, když současně nebude
vyloučena pro tyto orgány možnost pořizovat nepochybně často
nezbytný typ důkazů pro plnění svých funkcí, a to případně do doby
přijetí specifické právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů.
Na základě výše uvedených závěrů Ústavního soudu lze
konstatovat, že předmětný důkaz, registrace telekomunikačního
provozu, byl pro účely trestního řízení pořízen protiprávně,
v důsledku čehož je zařazení takového důkazu do spisu a jeho
provádění nejen nezákonné, ale i ústavně zcela nepřípustné. Obecné
soudy tedy zásadním způsobem pochybily, když připustily, že důkaz
registrací telekomunikačního provozu byl do spisu nejen zařazen,
ale také jako důkaz proveden a následně v jejich rozhodnutích
hodnocen.
V projednávané věci je totiž provedení důkazu registrací
telekomunikačního provozu jedním z klíčových, stěžejních důkazů,
svědčících proti stěžovateli a představující jakýsi rámec
provedeného dokazování. Je na obecných soudech, aby
s přihlédnutím k uvedenému znovu zhodnotily důkazní situaci
a vyvodily z ní právní závěry.
Pokud jde o další námitky stěžovatele, ve kterých je
zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a poukazováno na to,
že obecné soudy při tomto hodnocení nepostupovaly podle §2 odst.
5 trestního řádu, nepřísluší Ústavnímu soudu se jimi v dané chvíli
zabývat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá i rozsudek Krajského
soudu v Praze, ze dne 24. 6. 1999, č.j. 8 T 24/99 - 849,
a usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 14. 10. 1999, č.j. 2 To
102/99, tato rozhodnutí však neměl Ústavní soud důvod zkoumat
vzhledem k tomu, že v dalším průběhu řízení byla nahrazena ve
výroku nálezu citovanými rozhodnutími.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení článku 10
odst. 3 a článku 13 Listiny, článku 8 Úmluvy a článku 17 Paktu
podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí
podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13 února 2001