ECLI:CZ:US:2006:4.US.551.05
sp. zn. IV. ÚS 551/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupené JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 2445/27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 10 C 127/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 29 Co 152/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 19. 8. 2005 a doplněnou písemným podáním podaným k poštovní přepravě dne 22. 8. 2005, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených příloh zjistil, že rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 10 C 127/2004, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit společnosti Kooperativa, pojišťovna, a. s. částku 3.200,- Kč spolu s úrokem z prodlení, smluvní pokutou a náklady řízení. Kooperativa, pojišťovna, a. s. se podanou žalobou domáhala zaplacení uvedené částky - spotřebovaného dlužného pojistného za období od 1. 12. 2002 do 1. 3. 2003 z titulu pojistné smlouvy z důvodu, že pojistné zaniklo podle ustanovení §801 obč. zák. Soud v dané věci jednal podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. bez nařízení ústního jednání, neboť stěžovatelka se ve stanovené 30 denní lhůtě podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. písemně nevyjádřila, ač k tomu byla vyzvána usnesením ze dne 19. 8. 2004. Stěžovatelka proti rozsudku pro uznání podala odvolání a Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 29 Co 152/2005, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula dosavadní průběh řízení a namítla, že po podání žaloby vedlejším účastníkem k Obvodnímu soudu pro Prahu 9, podala k tomuto soudu dne 8. 8. 2004 námitky místní nepříslušnosti. Podle názoru stěžovatelky neměl tento soud do doby pravomocného rozhodnutí o jejich námitkách postupovat podle §114b odst. 1 o. s. ř. Tím, že soud I. stupně vyzval stěžovatelku k vyjádření k žalobě podle uvedeného ustanovení v době, kdy mu bylo známo, že ještě není právně postaveno najisto, zda tuto výzvu činí zákonný soudce, porušil její právo na spravedlivý proces. Povinností odvolacího soudu pak bylo podle tvrzení stěžovatelky k uvedeným vadám, tedy k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., přihlédnout ex offo, tedy nezávisle na vlastním obsahu odvolání stěžovatelky ze dne 10. 2. 2005.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 vedený pod sp. zn. 10 C 127/2004 a vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou a poukázal na závěry vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na kterých setrvává.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření rovněž odkázal na závěry učiněné v jeho rozhodnutí. Námitka, že soud postupoval podle citovaného ustanovení, když nebylo postaveno najisto, zda výzvu učinil zákonný soudce, je podle názoru odvolacího soudu účelová a bezpředmětná.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahovalo žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, nebylo Ústavním soudem zasláno stěžovatelce na vědomí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 230/04 uvedl, že se k problematice právní fikce v minulosti již opakovaně, v jiných souvislostech, vyjádřil (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 92/01, či nález, sp. zn. II. ÚS 451/03). Konstatoval, že právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu. Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví).
V důvodové zprávě k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. k §101 se uvádí, že k povinnostem uloženým účastníku řízení soudem patří i povinnosti uložené unesením vydaným podle §114b. V případě, že soud je povinen pokračovat v řízení, nesmí nedostatek procesní aktivity účastníků bránit postupu v řízení a rozhodnutí věci. Z toho důvodu je možné jednat při splnění stanovených podmínek a z nečinnosti účastníka dovozovat procesně významné závěry (§101 odst. 4).
Usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., které soud I. stupně v řízení vydal, je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení. Dokazování ve sporném řízení směřuje k tomu, aby právně významná skutková tvrzení účastníků, jež jsou mezi nimi sporná, byla skutkově objasněna. K postupu podle ustanovení §114b o. s. ř. je třeba splnění kvalifikovaných předpokladů a to jednak, že povaha věci nebo okolnosti případu vyžadují, aby pro účely přípravy jednání bylo k dispozici stanovisko žalovaného, dále že okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími určitý konkrétní spor, který jinak nemusí být typově složitý po skutkové nebo právní stránce, že usnesení je institutem přípravy prvního jednání ve věci a konečně že nejde o věc, ve které nelze uzavřít smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a věc uvedenou v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že právní náležitosti požadované zákonem proto, aby mohla nastoupit fikce uznání, byly v daném případě splněny.
V projednávané věci stěžovatelka podala dne 9. 8. 2004 proti platebnímu rozkazu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 16. 7. 2004 pod č. j. 10 C 127/2004 - 6 odpor, ve kterém navrhla jeho zrušení a současně navrhla, aby po rozhodnutí o námitce nedostatku místní příslušnosti bylo jednáno ve věci samé. Žádné jiné odůvodnění podaný odpor neobsahoval. Obvodní soud pro Prahu 9 proto vydal podle §114b odst. 1 o.s.ř. usnesení, kterým uložil stěžovatelce povinnost podat písemné vyjádření ve věci včetně poučení o případných následcích nesplnění této povinnosti. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě vyjádření nepodala a obvodní soud proto rozhodl rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a o. s. ř.
Jak zjistil Ústavní soud ze spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 127/2004, stěžovatelka opakovaně využila svých práv jak k podání odporu proti platebnímu rozkazu, k podání odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně o námitce místní nepříslušnosti, tak i k podání odvolání proti rozsudku pro uznání ve věci samé. Stěžovatelkou podané opravné prostředky, i přes kvalifikované právní zastoupení advokátem ode dne 3. 11. 2004, postrádaly jakékoliv relevantní zdůvodnění.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Jestliže je evidentní, že stěžovatelka v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnila výsledek soudního řízení právě nepoužitím dostupných prostředků ochrany svých práv, nemůže být její neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud se pak týká argumentace stěžovatelky ohledně nesplnění zákonné povinnosti odvolacím soudem v souvislosti s ustanovením §212a odst. 4 o. s. ř., tuto Ústavní soud považuje za nepřípadnou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl o která ustanovení občanského soudního řádu se při svém rozhodování opíral a své rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Protože stěžovatelka neprokázala, že byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §205b o. s. ř., odvolací soud napadený rozsudek podle §219 o. s. ř. jako správný v celém rozsahu potvrdil. Stěžovatelka navíc své odvolání řádně nezdůvodnila ani nereagovala na usnesení Obvodního soudu Pro Prahu 9 ze dne 9. 3. 2005, č. j. 10 C 127/2004 - 30, kterým byla vyzvána k doplnění svého odvolání o náležitosti uvedené v ustanovení §205 o. s. ř.
Ve vztahu k námitce ohledně vážných důvodů stěžovatelky spočívající v jejich pochybnostech o respektování jejího práva vyjádřit se před zákonným soudcem pak Ústavní soud odkazuje na ustanovení §88 písm. g) o. s. ř. Podle dikce tohoto ustanovení je namísto obecného soudu k řízení příslušný soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní. Podle komentáře k občanskému soudnímu řádu (Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, C. H. Beck, 6. vydání 2003, str. 288) právem k nemovitosti je pak zejména vlastnické právo, spoluvlastnické právo, zástavní právo, právo z věcného břemene, nájemní právo apod. Judikatura vychází z toho, že příslušnost podle písm. g) je dána jen tam, kde v řízení jde o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí.
Jen pro úplnost Ústavní soud, v souvislosti s tvrzením stěžovatelky uvedeným v ústavní stížnosti, "že nerozebírá argumenty svědčící o nesprávnosti rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, jako je vlastní zmatečnost obsahu žaloby (např. že k datu podpisu žaloby 9. 4. 2004 nebylo údajně stěžovatelkou zaplaceno pojistné ve výši 12.974,- Kč splatné již 1. 11. 2002, žalováno je přesto pouze 3.200,- Kč dlužného pojistného)" uvádí, že uvedenou problematikou se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 1038/2003 (viz ASPI MP952 nebo www.nsoud.cz), ve kterém dospěl k závěru, že zaniklo-li pojištění proto, že jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do 3 měsíců od jeho splatnosti (§801 obč. zák., ve znění účinném před 1. 1. 2005), náleží pojistiteli pojistné jen do zániku pojištění (§803 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném před 1. 1. 2005); pojistník tak není povinen hradit pojistné v plné výši.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud má za to, že obecné soudy při aplikaci a interpretaci procesně právních předpisů v projednávané věci nevybočily z mezí ústavnosti, a neporušily tak právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu