ECLI:CZ:US:2000:4.US.568.99
sp. zn. IV. ÚS 568/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K., zastoupeného JUDr. P. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 1999, č.j. 22 Ca 420/98-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 11. 1999 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 1999, č.j. 22 Ca 420/98-41, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o přezkoumání rozhodnutí ze dne 17. 7. 1998, č.j. FŘ 7212/130/1997, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Přerově ze dne 24. 4. 1997, č.j. 39967/97/393910/2532, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1994, r. 1995 a l. - 3. čtvrtletí 1996 v celkové výši 807.546,- Kč.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené zejména v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a článek 10 Ústavy České republiky ("Ústava"). Porušení spatřuje v tom, že krajský soud nepřezkoumal správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, když se odmítl zabývat materiální podstatou jeho námitek, s odůvodněním uvedeným na str. 5 a 6 napadeného rozsudku, podle něhož "... soudu nepřísluší hodnotit, který z opatřených důkazů je věrohodný a který nikoliv, neboť takové hodnocení je výlučně v pravomoci správních orgánů ...". Takovým postupem byl zpochybněn princip dělby moci v právním státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Stěžovatel poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Le Compte, A-58), který čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládá extenzívně tak, že pod pojem občanská práva zahrnuje i práva občana v oblasti daňových povinností vůči státu. Dle názoru stěžovatele existuje v českém právním řádu zřejmý nesoulad s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť neexistuje žádný zákonný předpis, jímž by bylo zřetelně a jasně založeno právo na úplné přezkoumání rozhodnutí správního úřadu nezávislým a nestranným soudem, který by právo nalézal nejen v otázkách zákonnosti správního rozhodnutí, ale i co do stavu skutkového (tzv. plná jurisdikce). Z této nezřetelné a nejasné situace vychází dle názoru stěžovatele i Krajský soud v Ostravě, když se odmítá zabývat i materiální stránkou věci, tj. především hodnocením důkazů provedených ve správním řízení.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle ust. §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je hodnocení důkazů ve výlučné pravomoci správce daně, který hodnotí důkazy podle své úvahy, přičemž meze jeho volného uvážení jsou vymezeny zásadou zákonnosti. Soud pak svou úvahou nemůže nahrazovat úvahu správního orgánu a z provedených důkazů vyvodit jiné závěry a jiná právní zjištění, ale k námitce žalobce pouze posuzuje, zda pro hodnocení důkazů měl správce daně dostatečným a zákonným způsobem zjištěný skutkový stav věci a zda právní závěry, které z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, nejsou s tímto zjištěným skutkovým stavem v rozporu a zda při hodnocení provedených důkazů neporušil pravidla logického uvažování. V těchto mezích krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedené principy, vyplývající z ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., byly v dané věci žalovaným, tj. Finančním ředitelstvím v Ostravě, respektovány. Dále uvedl, že i když v obecné poloze lze sdílet pochybnosti o souladu právní úpravy správního soudnictví v ČR s požadavky vyplývajícími z Úmluvy, tak v dané věci dle jeho názoru k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo. Krajský soud v mezích vytyčených žalobou přezkoumal napadené soudní rozhodnutí a dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně a zákonným způsobem, zjistil skutkový stav a že právní a skutková zjištění, k nimž dospěl, jsou logická a nejsou s takto zjištěným skutkovým stavem v rozporu. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Z článku 6 odst. 1 Úmluvy dle jeho názoru nevyplývá, že by bylo povinností soudu nahrazovat úvahu správního orgánu při hodnocení důkazů v těch případech, kdy se správní orgány při provádění a hodnocení důkazů nedostaly do rozporu s principy obsaženými v platné právní úpravě. Navíc podle ust. §250i odst. 1 o.s.ř. při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a dokazování se neprovádí. Rozhodování soudu je kasací a soud posuzuje toliko zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného (§250j odst. 1 a 2 o.s.ř.). Citovanými ustanoveními o.s.ř. jsou pak vymezeny hranice soudního přezkumu správního rozhodnutí, z nichž soud i v dané věci vycházel. Z uvedených důvodů navrhl. aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Finanční ředitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Ústavní soud si dále vyžádal správní spis Finančního ředitelství v Ostravě, č.j. FŘ 7212/130/1997, a spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 420/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s platnou právní úpravou správního soudnictví, jak je obsažena v části páté, hlavě druhé o.s.ř. Podle ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Takový návrh však stěžovatel nepodal. Obdobně podmínky přerušení řízení o ústavní stížnosti z vlastního podnětu senátu upravuje ust. §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). K tomu třeba uvést, že ústavněprávní problematikou platné právní úpravy správního soudnictví v hlavě páté o.s.ř. se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. nález pléna Ústavního soudu zveřejněný pod č. 269/1996 Sb. a pod č. 126 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, na str. 407 a násl.), z nichž vyplývá, že o nesouladu právního řádu České republiky s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se navrhovatel dovolává, lze uvažovat potud, že neexistuje zákonný předpis, jímž by bylo zřetelně a jasně založeno právo na úplné přezkoumání rozhodnutí správního úřadu nezávislým a nestranným tribunálem, který by splňoval požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy, tedy tribunálem, který by nalézal nejen v otázkách zákonnosti správního rozhodnutí, nýbrž i co do stavu skutkového (tzv. plná jurisdikce). Tomu brání celá koncepce správního soudnictví ČR. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že v současné době běží řízení o několika návrzích na zrušení řady ustanovení části páté o.s.ř. Přitom je však zřejmé, že žádoucího stavu nelze dosáhnout dílčími derogacemi, ale toliko pozitivní akcí zákonodárce.
Další věcí je fakt, že dosud nebyl zřízen Ústavou předvídaný Nejvyšší správní soud a že ani neexistuje žádný prostředek, který by umožňoval sjednocení případných rozdílů judikatury správních senátů různých soudů. Na tuto skutečnost Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňoval a v některých případech dokonce považoval za svoji povinnost vyslovit závazný právní názor. O takovou věc se však v tomto případě nejednalo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Brně dne 18. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu