ECLI:CZ:US:1999:4.US.57.99
sp. zn. IV. ÚS 57/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 31. 3. 1999 v senátě ústavní stížnosti J. R., t. č. Vazební věznice, P. P. 10, 471 27 Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. H. R., advokátkou AK, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 18. 12. 1998, čj. 28 To 297/98-17, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze
dne 18. 12. 1998, čj. 28 To 297/98-17, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Okresní soud v Liberci
rozhodl o jeho vzetí do vazby, aniž by byl vyslechnut soudcem
a aniž by se jeho obhájce mohl zúčastnit tohoto úkonu. Krajský
soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v napadeném usnesení
stěžovatelovy námitky odmítl s tím, že lhůty a instituty, týkající
se výslechu obviněné osoby, platí vzhledem k ustanovení §77
trestního řádu jen ve vztahu k zadržené osobě. Tento výklad zákona
však odporuje nejen Ústavě ČR, ale také Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť tím, že
stěžovatel dne 29. 11. 1998 nebyl z výkonu trestu odnětí svobody
řádně propuštěn, stal se tak nepochybně osobou zbavenou osobní
svobody. Protože tedy podle stěžovatelova názoru napadeným
rozhodnutím došlo k porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy, domáhá se
stěžovatel jeho zrušení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve svém
vyjádření ze dne 17. 3. 1999 poukázal na obsah napadeného
usnesení, nicméně současně vyjádřil určitou pochybnost o jeho
správnosti, a to v tom směru, že stěžovatel měl být skutečně
vyslechnut. V této souvislosti poukázal na odlišný názor,
zastávaný v nepublikovaném usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 4 To 412/98, jakož i na
to, že z tohoto důvodu se obrátil na Nejvyšší soud ČR k zaujetí
stanoviska k této problematice.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, se k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Z obsahu spisu 12 Nt 1471/98 Okresního soudu
v Liberci Ústavní soud zjistil, že návrhem ze dne 26. 11. 1998,
došlým okresnímu soudu v tentýž den, navrhlo Krajské státní
zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, vzetí
stěžovatele do vazby podle ustanovení §68 trestního řádu. Za
podpisem navrhujícího státního zástupce je poznámka z téhož data,
v níž se konstatuje, že stěžovatel má být dne 29. 11.1998
propuštěn z výkonu trestu, a proto je třeba zajistit jeho
předvedení na určitou hodinu a určité místo. Okresní soud
v Liberci usnesením ze dne 27. 11. 1998, čj. 12 Nt 1471/98-6, vzal
stěžovatele do vazby podle ustanovení §68 trestního řádu
z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu s tím, jak
je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, že vazba počíná okamžikem
stěžovatelova propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Z úředního záznamu ze dne 27. 11. 1998 je patrno, že ve věci ČVS
KVV-1002/30-ST-97, v níž je proti stěžovateli vedeno vyšetřování
pro obvinění z dalšího trestného činu, byl nařízen stěžovatelův
výslech na den 29. 11. 1998, tedy na den, kdy stěžovatel měl být
propuštěn z výkonu trestu a bylo také požádáno o jeho předvedení,
nicméně posléze byl nařízený výslech zrušen a o vazbě bylo
rozhodnuto již v uvedený den, a to dne 27. 11. 1998. Ze spisu je
dále patrno, že dne 27. 11. 1998 dal Okresní soud v Liberci příkaz
k přijetí stěžovatele do vazby počínající dnem 29. 11. 1998. Ze
záznamu Vězeňské služby ČR, Věznice Stráž pod Ralskem, ze dne 30.
11. 1998 konečně plyne, že dne 29. 11. 1998 v 8.00 hodin byl
stěžovatel "převeden z výkonu trestu do výkonu vazby". O stížnosti
stěžovatele proti již citovanému usnesení Okresního soudu
v Liberci rozhodl posléze Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, napadeným usnesením tak, že tuto stížnost podle
ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že lhůty
a instituty týkající se výslechu obviněné osoby, platí pouze
ohledně osoby zadržené, o kteréžto osobě je rovněž řeč i v článku
8 odst. 3 a 4 Listiny základních práva a svobod (dále jen
"Listina"). Jestliže tedy v odst. 5 uvedeného článku se uvádí, že
nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou
zákonem a na základě rozhodnutí soudu, potom i aplikace ustanovení
§68 trestního řádu soudem prvého stupně je zcela na místě.
Z uvedených zjištění tedy plyne, že stěžovatel byl
napadeným rozhodnutím vzat do vazby ještě v době, kdy byl ve
výkonu trestu, a kdy tedy z hlediska odpykávání trestu byl
v pozici odsouzeného, zatímco z hlediska sdělení obvinění pro
další trestný čin, v pozici obviněného, a to ve stádiu přípravného
řízení. Ve své podstatě není tedy napadené rozhodnutí ničím jiným,
než jakýmsi, zákonný podklad postrádajícím, "pojistným opatřením",
jehož problematičnosti si byl zřejmě dobře vědom již okresní soud,
jenž, jak již bylo konstatováno, nejdříve nařídil stěžovatelův
výslech, nicméně jej následně zrušil. Takovéto rozhodnutí o vazbě,
k níž má dojít teprve v budoucnu, je však evidentně protiústavní,
neboť ve své podstatě představuje zneužití faktu, že obviněný,
jenž při propouštění z výkonu trestu by jinak musel být zadržen
a na bázi tohoto zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících
obviněnému ve smyslu ustanovení §75, §77 trestního řádu, tedy
mimo jiné i práva být vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným
rozhodnutím "o budoucí vazbě", však těchto práv zbaven. Jinými
slovy, má-li být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu
v situaci, kdy je proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný
čin, vzata do vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek
uvedených v citovaných ustanoveních trestního řádu, neboť jiný
postup by představoval nejen její diskriminaci, ale současně
i porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8
odst. 2, 3 Listiny, jakož i čl. 5 odst. 1, 3 Úmluvy.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení již
konstatovaných ústavně zaručených práv ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené
rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného
zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. 3. 1999