ECLI:CZ:US:2011:4.US.571.11.1
sp. zn. IV. ÚS 571/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Zuzanou Božkovou, advokátkou se sídlem v Třinci, náměstí Míru 551, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2010 č. j. 7 To 128/2010-244, rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 2. 2010 č. j. 3 T 83/2009-213 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 8 Tdo 1286/2010-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti v souladu s ustanovením §72 odst. 3 z. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu a navrhl jeho zrušení, jakožto i související rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 2. 2010 č. j 3 T 83/2009-213, a to pro rozpor s jeho základními právy garantovanými zejména čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Ze stížnostního návrhu stěžovatele vyplývá, že tento napadá ústavní stížností výslovně toliko usnesení krajského soudu a rozsudek okresního soudu, přičemž ponechává stranou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 8 Tdo 1286/2010-15. Vzhledem k tomu však, že stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ve svém návrhu zmiňuje a přiložil je jako přílohu k ústavní stížnosti, postupoval Ústavní soud způsobem pro stěžovatele příznivějším a zahrnul citované usnesení Nejvyššího soudu do svého přezkumu. V opačném případy by byl nucen ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2010 č. j. 7 To 128/2010-244 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 2. 2010 č. j. 3 T 83/2009-213. Výše citovaným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit dne 23. 9. 2008 ve Frýdku-Místku v rámci výkonu služby příslušníka Policie ČR. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel přijal úplatek 1.000,- Kč jako údajnou pokutu za spáchání přestupku, který řádně neprojednal, neobjasnil, uložení pokuty nevyznačil v pokutových blocích a nevydal díl B pokutového bloku jako potvrzení o zaplacení pokuty. Stěžovatel byl okresním soudem odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 7 měsíců se zkušební dobou v trvání 18 měsíců, k peněžitému trestu 5.000,- Kč s případným náhradním trestem 2 měsíce a konečně k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu služebního poměru u Policie ČR na 18 měsíců. Stěžovatel využil možnost podat proti rozhodnutí Krajské soudu v Ostravě dovolání k Nejvyššímu soudu, který svým usnesením ze dne 27. 10. 2010 č. j. 8 Tdo 1286/2010-15 dovolání odmítl.
Stěžovatel je toho názoru, že byl uznán vinným na základě výpovědi jediné osoby, a to poškozeného J. P., soud uvěřil jeho verzi skutkového děje. Hodnocení jeho výpovědi nebylo učiněno v souladu se zásadami trestního řízení. Dle stěžovatele nebyl zajištěn klíčový důkaz - záznam kamerového systému z místa události. Poukazuje též na rozpor mezi zjištěním v usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 9. 2009 č. j. 3 T 83/2009-148 (nebylo zjištěno spáchání trestného činu) a mezi následným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 2. 2010 č. j. 3 T 83/2009-213, jímž byl uznán vinným. Stěžovatel se domnívá, že okresní soud svůj názor změnil pod vlivem rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 435/2009-165, kde krajský soud jednal o stížnosti státního zástupce. K zásahu do práva na spravedlivý proces mělo dojít především v důsledku porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), neboť napadená rozhodnutí byla vydána na podkladě důkazů, které nevedly k nepochybnému závěru o vině stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Ve světle námitek stěžovatele nemá Ústavní soud důvod považovat závěry, k nimž obecné soudy dospěly, za rozporné s právy garantovanými ústavním pořádkem ČR.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu