ECLI:CZ:US:2000:4.US.583.99
sp. zn. IV. ÚS 583/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti A., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 19 Co 48/98 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 7. 1997, č.j. 8 C 262/94-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 11. 1999 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 19 Co 48/98 a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 7. 1997, č.j. 8 C 262/94-92, jimiž byl pravomocně zamítnut její návrh, aby žalovaný vedlejší účastník P. N. byl povinen jí zaplatit částku 74.236,- Kč z titulu náhrady škody za zničený hrací automat .
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Okresnímu soudu v Prostějově vytkla, že při jednání neprovedl výslechy navrhovaných svědků J. S., pprap. P., nstr. B., str. S., rot. Z., pprap. V., a v odůvodnění svého rozsudku se s touto skutečností nevypořádal. Uvedené skutečnosti namítala i ve svém odvolání, ale odvolací soud tyto důkazy neprovedl a v odůvodnění svého rozsudku se námitkami stěžovatelky, jakož i důvody opětovného zamítnutí návrhu na provedení důkazů, vůbec nezabýval. V postupu obecných soudů spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Je přesvědčena, že soudy se vždy musí ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádat nejen se všemi provedenými důkazy, ale také se všemi důkazními návrhy, které v řízení byly účastníky vzneseny, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v napadeném rozsudku se vypořádal s námitkami stěžovatelky uvedenými v odvolání i s jejími návrhy na doplnění dokazování. V odůvodnění rozsudku je zcela jasně uvedeno, z čeho soud při svém rozhodování vycházel a proč nepovažoval za důvodné dokazování doplňovat. Není tedy pravdou, že by se provedenými důkazy a návrhy na doplnění dokazování vůbec nezabýval. V řízení má účastník právo navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení, ale není povinností soudu všechny navrhované důkazy provádět, pokud má zato, že skutkový stav věci byl již dostatečným způsobem zjištěn a další navrhované důkazy by nemohly být pro řízení přínosem. Porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces by se soud mohl dopustit jedině tehdy, pokud by návrhy stěžovatelky zcela opominul a nezabýval se jejich důvodností. K takovému postupu však v tomto řízení nedošlo. Neúspěch strany v řízení ještě neznamená, že by soud neposkytl účastníku řízení ochranu zákonem stanoveným způsobem. Navrhl, aby Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Prostějov, sp. zn. 8 C 262/94, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Podstata ústavní stížnosti směřuje proti způsobu resp. rozsahu dokazování v řízení před obecnými soudy. Ze skutečnosti, že okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na provedení důkazů výslechem svědků - příslušníků Policie ČR (č.l. 83 vyžádaného spisu), stěžovatelka dovozuje namítaný zásah do ústavně zaručených práv. S tímto tvrzením stěžovatelky nelze souhlasit. Podle ust. §120 odst. 1 o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud tudíž není vázán důkazními návrhy účastníků a především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné. Za takový pro věc nerozhodný důkaz v daném případě okresní soud považoval ten, jež měl směřovat ke zjištění, zda Policie ČR při svých úkonech v trestním řízení vedeném v souvislosti s poškozením výherního automatu některé operativní postupy nezanedbala a zda snad nebyla vedena i úmyslem pomoci žalovanému. Je skutečností, že v odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu není výslovně uvedeno, jakými úvahami byl soud veden, když odmítl uvedené důkazní návrhy. Nicméně z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu evidentně vyplývá, že navrhované důkazy nebyly provedeny z toho důvodu, že nejdou k podstatě věci, když, ať již by byly jakékoliv, nemohou odpovědnost odpůrce za škodu samy o sobě založit. Zrovna tak na prokázání škůdce nemělo vliv zjišťovat, zda-li Policie ČR měla či neměla udělat po incidentu konfrontaci osob, když ani závěr o tom, že Policie ČR v tomto směru v dokazování pochybila, by odpovědnost odpůrce za škodu nezaložila. V takovém postupu obecných soudů, který je navíc řádně odůvodněn v napadeném rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud nespatřuje žádný z namítaných zásahů do ústavních práv stěžovatelky. Proto vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je v podstatě pouze vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 5. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu