ECLI:CZ:US:2002:4.US.587.01
sp. zn. IV. ÚS 587/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti K., zastoupené JUDr. D.R., proti opatření Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým byla rozšířena závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně, uzavřené dne 5. 2. 2001 mezi OS a SP, na společnost K., a.s., spojené s návrhem na zrušení části přílohy vyhlášky č. 300/2001 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, obsahující text "K., akciová společnost ", takto:
Návrhy se odmítají .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil opatření Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým byla rozšířena závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně, uzavřené dne 5. 2. 2001 mezi OS a SP, na společnost K., a.s.
Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení části přílohy vyhlášky č. 300/2001 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, obsahující text "K., ".
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným opatřením, provedeným následně vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 300/2001 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, byla porušena ústavně zaručená koaliční svoboda zakotvená v čl. 27 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a základní princip právního státu zakotvený v čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava"), dle něhož ministerstva mohou vydávat právní předpisy jen na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněna. Dále namítla porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, dle nichž státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatelka uvedla, že svůj nesouhlas s rozšířením závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně uzavřené dne 5. února 2001 mezi OS a SP, vyjádřila Ministerstvu práce a sociálních věcí v minulosti již několikrát písemně, naposledy dopisem ze dne 25. 4. 2001, kde uvedla zásadní konkrétní důvody, pro které nemůže být zařazena mezi subjekty zavázané cit. vyhláškou. Ministerstvo práce a sociálních věcí k námitkám stěžovatelky nepřihlédlo. V minulosti byla statisticky zařazena pod stavební výrobu a z toho důvodu odborová organizace u ní působící zůstala členem OS. Od roku 1993 je však zařazena statisticky pod průmysl, těžbu a zpracování nerostných surovin a podniká v oblasti báňství. Tak dochází nyní k tomu, že za zaměstnance pracující v báňské (hornické) činnosti vyjednávají zástupci OS. Postupem Ministerstva práce a sociálních věcí tak nebylo respektováno ust. §7 odst. 2 zák.č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, dle něhož rozšířit závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně lze jen na zaměstnavatele s obdobnou činností. Stěžovatelka takovým zaměstnavatelem není, neboť se zabývá činností báňskou a nikoliv stavební výrobou. Rozšířením závaznosti kolektivní smlouvy je poškozována při své podnikatelské činnosti, což ve srovnání s podnikatelskými subjekty se stejným nebo obdobným předmětem činnosti, značně ztěžuje její konkurenceschopnost (omezením výroby apod.). Konkrétně poukázala na problémy se zajišťováním nepřetržité inspekční služby a jejím odměňováním, jež diskriminují zaměstnance, což je v rozporu s právem na spravedlivou odměnu za práci zakotveným v čl. 28 Listiny. Citovaná vyhláška byla dle jejího přesvědčení v napadené části vydána mimo meze zákona o kolektivním vyjednávání, a odporuje zákonu.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ("MPSV"), jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřilo přesvědčení, že jeho postupem nebylo porušeno ust. §7 odst. 2 zákona o kolektivním vyjednávání a tudíž ani nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Ta skutečně namítala, že nepůsobí v odvětví stavebnictví a podléhá báňskému dozoru. Ministerstvo si z obchodního rejstříku ověřilo, že předmětem jejího podnikání je mj. výroba stavební keramické dlažby, střešní krytiny, šotoliny a písku, projektová činnost v investiční výstavbě, zámečnictví a zednictví. Ve výpisu dat registru ekonomických subjektů Ministerstva financí A., je u stěžovatelky uvedena odvětvová klasifikace činnosti 142200 - Dobývání a úprava kaolinu a podobných jílovinových zemin. Tato odvětvová klasifikace činnosti je vedena Č.s.ú., který vychází z údajů samotných zaměstnavatelů, jež takto plní svoji zákonnou povinnost sdělit stanovené statistické údaje, mj. též svou převažující činnost. Svaz podnikatelů ve stavebnictví sdružuje i zaměstnavatele s odvětvovou klasifikací 14, což bylo pro Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodující skutečností. Zákonná podmínka obdobné činnosti byla tudíž splněna. Námitky ohledně inspekční služby ministerstvo nepokládá za podložené a uvedlo důvody. Závěrem uvedlo, že dle jeho názoru ústavní stížnost byla podána opožděně a navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Kromě toho namítlo MPSV, že předmětná vyhláška nabyla účinnosti dne 7. 8. 2001, a proto stížnost by měla být odmítnuta jako podaná po zákonné lhůtě.
Z fotokopie dopisu stěžovatelky ze dne 12. 7. 1999, spolupodepsaného předsedou závodního výboru ZOOS, ředitelství K., a.s., adresovaného Ministerstvu práce a sociálních věcí, plyne, že dle společného názoru uvedených subjektů vyšší kolektivní smlouva je v mnoha ustanoveních naprosto odlišná od jimi používaných vnitřních předpisů či principů a že nesouhlasí s případným rozšířením její závaznosti pro a.s. K.
ZOOS při ředitelství společnosti K., a.s., ve svém stanovisku k ústavní stížnosti uvedla, že byla vždy zařazena pod OS, ale mechanismus, dle něhož dochází k zařazení firmy pod určitý svaz podnikatelů, jí není znám. V současné době podle podnikatelského záměru a převažující báňské činnosti firmy a statistického zařazení spadá pod průmysl, těžbu a zpracování nerostných surovin. Se záporným stanoviskem zaměstnavatele (stěžovatelky) ze dne 12. 7. 1999, k rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy, se ztotožňuje.
Ústavní soud se zabýval nejprve splněním formálních náležitostí podané stížnosti. Především, pokud jde o námitku uplatněnou ve vyjádření MPSV, že stížnost byla podána pozdě, neboť vyhl.č. 300/2001 Sb. nabyla účinnosti dne 7. 8. 2001, konstatoval Ústavní soud, že částka 114 Sbírky zákonů, ve které byla vyhláška uveřejněna, byla rozeslána dne 22. 8. 2001, a vyhláška nabyla účinnosti dnem vyhlášení. Námitka, že návrh podaný dne 7. 10. 2001 byl opožděný, tedy neobstojí.
Ústavní soud připojil vlastní spis IV. ÚS 547/2000 (týkající se obdobné věci, kde stěžovatelka byla účastníkem řízení), a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Především je třeba vyrovnat se s otázkou, zda stěžovatelkou tvrzené "rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně" i na zaměstnavatele, jež není členem organizace zaměstnavatelů, která tuto kolektivní smlouvu uzavřela, postupem dle §7 zákona o kolektivním vyjednávání, je opatřením či jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"). Čtvrtý senát Ústavního soudu ve svém usnesení ze dne 8. 11. 2000, č.j. IV. ÚS 547/2000, vyjádřil názor, že postup kteréhokoliv orgánu veřejné moci nadaného normotvornou pravomocí, který vedl k vydání obecně závazného právního předpisu, může být Ústavním soudem posuzován toliko v řízení upraveném v hlavě druhé, oddílu prvém zákona a nelze tedy takový postup považovat za "jiný zásah" ve smyslu §72 odst. 1 zákona. Kdo je legitimován k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu nežli je zákon stanoví taxativně §64 odst. 2 zákona.
Na druhé straně však je nucen Ústavní soud konstatovat, že ust. §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, které umožňuje rozšíření závazků plynoucích z kolektivní smlouvy vyššího stupně i na subjekty, které nebyly účastníky kolektivního vyjednávání, je velmi kusé a postrádá mechanismus pro řešení případů sporných, které nepochybně mohou nastat. Stanoví-li hypotéza této normy, že k takovému rozšíření může rozhodnutím orgánu veřejné moci dojít jen tehdy, jedná-li se o "zaměstnavatele s obdobnou činností a obdobnými ekonomickými a sociálními podmínkami, kteří mají sídlo na území republiky", nepochybně může být naplnění těchto znaků sporné (což je i případ této ústavní stížnosti).
Je pravdou, že po formální stránce je rozhodnutí orgánu veřejné moci (Ministerstva práce a sociálních věcí) dáváno na vědomost právním předpisem (vyhláškou). Na druhé straně však mechanismus jednání MPSV s do úvahy přicházejícími zaměstnavateli má znaky správního řízení sui generis, jehož výsledkem je de facto rozhodnutí, že zaměstnavatel X do seznamu tvořícího přílohu vyhlášky bude zařazen či nikoli. Takové rozhodnutí je nepochybně schopné zásahu, a to i velmi podstatného do práv zaměstnavatele, a to do práv takového charakteru, které lze ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podřadit pod pojem "občanských práv a závazků" (civil rights and obligations). Takový zásah pak musí být pod kontrolou soudu, což vyplývá i z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pominout výše popsaný mechanismus rozhodování a připustit, že předmětem přezkumu může být pouze sumarizace individuálních rozhodnutí mající ovšem formu právního předpisu, by znamenalo odepřít dotčenému zaměstnavateli právo na soudní ochranu, resp. připustit, že jediným způsobem ochrany je ústavní stížnost, event. spojená s návrhem na zrušení právního předpisu. Taková ochrana by však postrádala znaky efektivnosti a popírala by roli Ústavního soudu jako instituce, která nenahrazuje soudy obecné. Ústavní soud proto změnil svůj právní názor vyjádřený v usnesení sp. zn. IV. ÚS 547/2000 a dospěl na základě výše uvedené analýzy k závěru, že proti rozhodnutí MPSV o zařazení do seznamu subjektů povinných respektovat závazky plynoucí z kolektivní smlouvy, je (a byla) přípustná správní žaloba ve smyslu dosud platné části páté o.s.ř. účinné do 31. 12. 2002. Taková žaloba nebyla podána, a proto nebyly vyčerpány dostupné procesní prostředky k ochraně práv navrhovatele (§75 odst. 1 zákona).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu