ECLI:CZ:US:2014:4.US.625.14.1
sp. zn. IV. ÚS 625/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1/ Ing. Marcely Molákové a 2/ Rostislava Konečka, obou zastoupených JUDr. René Huškem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Dvořákova 4, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 6 C 1766/2004-387, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2013 č. j. 38 Co 374/2011-444 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013 č. j. 28 Cdo 3939/2013-468, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. února 2014, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na domožení se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 7. října 2004 v procesním postavení žalobců domáhali po žalovaném Moravské naftové doly, a. s., zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za užívání pozemku, a to za období od 1. května 1999 do právní moci rozhodnutí soudu. Okresní soud po provedeném řízení rozsudkem napadeným ústavní stížností pod bodem I. výroku žalobě vyhověl co do částky 2 441 Kč se zákonnými úroky z prodlení, ve zbytku co do částky 97 559 Kč žalobu zamítl. Pod bodem I. - IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Na základě odvolání podaném stěžovateli Krajský soud v Brně rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovatelům 97 559 Kč se zákonnými úroky z prodlení a ve výrocích II., III. a IV., jako věcně správný potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dovodil, že v uvedené věci byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 97 559 Kč s příslušenstvím. Přitom nelze přehlédnout, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním předmětného pozemku v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelů (každý je spoluvlastníkem jeho jedné ideální poloviny) není solidárního charakteru. Jde tedy o dělitelné plnění. Každý z věřitelů (stěžovatelů) tudíž může požadovat jen svůj díl pohledávky. Dílčí nároky stěžovatelů při požadavku na zaplacení celkové částky 97 559 Kč s příslušenstvím přitom nepřesahují částku 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], neboť podíl každého z nich činí 48 779,50 Kč. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud konstatoval, že přípustnost dovolání proti uvedenému výroku je objektivně vyloučena. Ze stejného důvodu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů i proti nákladovému výroku (výrok II.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vznesli námitky jednak proti hmotněprávní nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, dále namítali nesprávnost posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem. Podle názoru stěžovatelů rozhodnutí Nejvyššího soudu nezákonně omezuje právo účastníka občanského soudního řízení, aby se jeho mimořádným opravným prostředkem dovolací soud meritorně zabýval.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pokračují v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovali již dříve. Nepřípustně očekávají, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
K výtkám adresovaným Nejvyššímu soudu se přísluší uvést, že Ústavní soud mohl přezkoumat napadené usnesení Nejvyššího soudu toliko pro odepření spravedlnosti. Ústavním soudem prováděný přezkum se tedy zaměřil na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Ústavní soud ani v tomto případě žádné pochybení neshledal. Stěžovatelé se sice při podání dovolání řídili nesprávným poučením, uvedeným v rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o podaném dovolání, je zcela srozumitelným způsobem odůvodněno. Nejvyšší soud podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který v posuzované věci rozhodoval zcela v souladu se svoji judikaturou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012 sp. zn. 25 Cdo 1061/2011, ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. 28 Cdo 507/2013 či ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. 28 Cdo 1992/2013 in www.nsoud.cz) i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 22. února 2005 sp. zn. I. ÚS 375/03 in http://nalus.usoud.cz), za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
Stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu