ECLI:CZ:US:2016:4.US.67.16.1
sp. zn. IV. ÚS 67/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Oleksii Yevdishchenka, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Praha, Jugoslávských partyzánů 1603/23, proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, ze dne 10. 11. 2015 č. j. KRPA-449795-19/ČJ-2015-000022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění a stanovena doba jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. V napadeném rozhodnutí dospěl správní orgán k závěru, že stěžovatel pobývá na území České republiky bez víza či platného oprávnění k pobytu, ačkoliv je toto vízum nebo povolení podmínkou k pobytu, čímž stěžovatel naplnil podmínky správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se vzdal práva na odvolání proti tomuto rozhodnutí.
Podle stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho právo na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pro jeho případ "obecné právo nemá dostatečné prostředky", neboť vzhledem k tomu, že se vzdal práva na odvolání, nemůže podat správní žalobu. Stěžovatel spatřuje nezákonnost postupu správního orgánu v tom, že vzdání se práva podat odvolání bylo předepsáno na textu rozhodnutí. Takový postup podle stěžovatele odporuje ustanovení §81 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád), které požaduje vzdání se práva na odvolání buď písemně, tj. tak, že ten, kdo se vzdává práva na odvolání, podá sám písemně podání jako úkon vzdání se práva na odvolání se všemi náležitostmi podle §37 správního řádu, nebo ústně do samostatného protokolu, což je běžná praxe cizinecké policie. Stěžovatel uvádí, že se ke správnímu orgánu dostavil dobrovolně, na základě vlastní vůle a poučení o následcích práva vzdání se odvolání bylo nedostatečné. Nebyly mu vysvětleny zejména skutečnosti, že po vzdání se odvolání je jeho pobyt v České republice a potažmo v Schengenském prostoru na 1 rok zakázán, což v krátké době po vzdání se práva na odvolání nastalo. Stěžovatel také upozorňuje na rozmáhající se praxi správních a často též soudních orgánů, kdy cizincům, kteří jsou účastníky správních nebo soudních řízení, jsou neprodleně po vydání rozhodnutí předkládány právě podobné materiály nebo jsou v rámci soudního řízení dotázáni, zdali se vzdávají práva opravného prostředku, aniž by vůbec pochopili smyslu těchto institutů a jejich dopad do statusových otázek pobytu na území České republiky.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Zásada subsidiarity vyjadřuje také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud není možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, přičemž důvody nepřípustnosti spočívají v naprosté absenci využití jakýchkoli procesních zákonných prostředků obrany ze strany stěžovatele.
Stěžovatel ústavní stížnost podává proti rozhodnutí o správním vyhoštění vydanému správním orgánem prvního stupně. Napadené rozhodnutí je podrobně odůvodněno a obsahuje poučení, že proti němu lze podle §81 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád) a §169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, podat odvolání do pěti dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí k orgánu Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie cestou Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly pátrání a eskort Křižíkova 20/12, Praha-Karlín. V poučení o opravném prostředku je uvedena i skutečnost, že včas podané odvolání má podle §85 odst. 1 správního řádu odkladný účinek.
Podle §81 odst. 2 správního řádu je pro institut vzdání se práva na odvolání stanovena forma buď písemná, nebo ústní, která však musí být správním orgánem protokolárně zaznamenána. V posuzovaném případě se v napadeném rozhodnutí za poučením o opravném prostředku nalézá text, ve kterém stěžovatel prohlašuje, že "Obsahu rozhodnutí jsem plně porozuměl za přítomnosti tlumočníka, neboť jazyku, ve kterém se vede toto řízení, nerozumím slovem ani písmem, a rovněž se dobrovolně vzdávám svého práva na odvolání. Toto rozhodnutí jsem osobně převzal dne 10. 11. 2015." Tento text je opatřen podpisem stěžovatele a podpisem a razítkem tlumočnice. Z toho vyplývá, že stěžovatel využil svého práva a výslovným projevem vůle se zřekl možnosti napadnout rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvoláním. Důsledkem vzdání se práva na odvolání je v souladu s §81 odst. 2 správního řádu situace, kdy je třeba na posléze podané odvolání nahlížet jako na nepřípustné, neboť je podané účastníkem řízení, kterému toto právo již nepřísluší. Stěžovatel však v ústavní stížnosti zpochybňuje především absenci dostatečného poučení o právních následcích vzdání se práva na odvolání, resp. samotnou existenci svobodné vůle a tvrdí, že postup správního orgánu byl v rozporu s §81 odst. 2 správního řádu.
V takovém případě, pokud by se některá z uvedených možností prokázala, by vzdání se práva na odvolání bylo právně neúčinné. Skutečnost, že vzdání se odvolání není právně účinné, je přitom možné prokázat právě v odvolacím řízení, v němž odvolací orgán nejprve zkoumá, je-li odvolání přípustné. V rámci posuzování přípustnosti odvolání je nutné posoudit také podmínky, za jakých bylo vzdání se práva na odvolání učiněno. Mezi tyto podmínky patří jak splnění zákonem stanovené formy, tak i posouzení případných důvodů zpochybňujících, že vzdání se práva na odvolání bylo učiněno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně tak, aby se jednalo o právně relevantní projev vůle. Srov. k této otázce také rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 6. 1. 2011 č. j. 9 As 68/2010-70. Nejvyšší správní soud zde dospěl k závěru, že v případě odvolání stěžovatele, který se po převzetí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vzdal svého práva podat odvolání, a poté podal odvolání, které bylo blanketní a neobsahovalo zákonem požadované uvedení odvolacích důvodů, bylo povinností správního orgánu prvního stupně vyzvat stěžovatele k odstranění těchto nedostatků a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. Toto pravidlo chování správního orgánu v případě absence některé z náležitostí odvolání totiž platí obecně a je třeba ho uplatňovat vůči všem účastníkům správního řízení stejně, a to i v případě, že se stěžovatel předtím svého práva na odvolání vzdal. Nejvyšší správní soud také zdůraznil, že toto platí tím spíše v situaci, kdy je účastníkem správního řízení cizinec, který neovládá jednací jazyk a ztížená komunikace vůči správnímu orgánu je kompenzována pomocí ustanoveného tlumočníka.
Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by se stěžovatel proti správnímu vyhoštění jakýmikoli způsobem bránil, ať již podáním odvolání nebo před správními soudy. Stěžovatel se namísto toho obrátil přímo na Ústavní soud, od kterého požaduje, aby zhojil absenci využití zákonných procesních prostředků ochrany jeho práv. Tato role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší. Argumenty, kterými stěžovatel zpochybňuje vzdání se svého práva na odvolání, měl stěžovatel uplatnit nikoli až v řízení o ústavní stížnosti, ale měl využít prostředky, které jsou mu, jak je výše popsáno, k dispozici ve správním řízení či v řízení před správními soudy (srov. k tomu též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3509/15).
Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli byly primárně k dispozici výše naznačené možnosti obrany před správními orgány či správními soudy, jejichž činnost Ústavní soud vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není oprávněn nahrazovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj