ECLI:CZ:US:1994:4.US.68.94
sp. zn. IV. ÚS 68/94
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 1994 v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 1994, sp.zn. 15 Ca 528/93, 15 Ca 436/93, ve spojení s rozhodnutími Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad ze dne 28. 6. 1993, zn. PÚ 202/93/An/441-1, a ze dne 2.9.1993, zn. PÚ 202/93/An/1227-2, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad, jako vedlejšího účastníka, zastoupeného vedoucím pozemkového úřadu, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 1994
sp.zn. 15 Ca 528/93, 15 Ca 436/93 se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 5. 5. 1994, podané ve lhůtě podle
§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se
stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 24. 2. 1994, čj. 15 Ca 528/94-34, 15 Ca 436/93, ve
spojení s rozhodnutími Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad ze
dne 28. 6. 1993, zn. PÚ 202/93/An/441-1, a ze dne 2. 9. 1993, zn.
PÚ 202/93/An/1227-2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem
byla potvrzena rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad
o tom, že navrhovatelé nejsou vlastníky pozemků evidovaných
v katastrálním území M. v katastru nemovitostí jako části pozemků
č. 6537/1, 6537/54,6537/53, 6537/34, 6552/1 a 6552/11. Své
rozhodnutí soud odůvodnil tím, že navrhovatelé jsou sice
oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů, ale důvodem bránícím
obnovení vlastnictví k pozemkům je překážka uvedená v §11 písm.
c) větě druhé citovaného zákona. Podle uvedeného ustanovení se
jedná o zastavěné části pozemků, neboť tyto pozemky se nacházejí
uvnitř městské zástavby města M. a slouží jako park s městskou
zelení a místní komunikace pro bezprostředně související obytné
stavby a stavby občanského a technického vybavení. Pro tuto
překážku nelze tedy pozemky vydat oprávněným osobám. Výše uvedený
rozsudek byl doplněn opravným usnesením ze dne 20. 10. 1994, a to
pokud jde o označení pozemku (znění "část pozemku 6531/1"
nahrazeno označením "část pozemku 6537/1").
Podle ústavní stížnosti došlo výše uvedenými rozhodnutími
k porušení základního ústavního práva zaručeného v čl. 11 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, tj. práva vlastnit majetek.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem
vyžádáno spolu se spisem 15 Ca 528/93, uvedl předseda senátu
Krajského soudu v Ústí nad Labem, že odvolací soud neporušil
ústavně zaručené právo na vlastnictví. Svým rozhodnutím dospěl na
základě úplných skutkových zjištění k právnímu posouzení, že
vydání pozemků brání zákonná překážka. Tím však neupřel
restituentům právo stanovené v §11 odst. 2 nebo v §16 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb., podle kterého v takovém případě náleží
náhrada buď ve formě bezúplatného převedení jiných pozemků, nebo
ve formě finanční náhrady. Toto vyjádření ještě doplnil podáním ze
dne 3. 11. 1994, ve kterém uvedl, že nesouhlasí s tvrzením
navrhovatelů o tom, že soud odmítl provést navrhované důkazy.
Naopak, přes skutečnost, že právní zástupce stěžovatelů při
jednání dne 16. 12. 1993 doplnění důkazů nenavrhoval, soud přesto
jednání odročil za účelem vyžádání stanoviska starosty města M.u.
Při dalším jednání dne 24. 2. 1994 další doplnění řízení
navrhováno nebylo a postupem soudu rozhodně nebyl porušen čl. 36
a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka
- Okresního úřadu Most - pozemkového úřadu - k ústavní stížnosti
a požádal rovněž o výpis z katastru nemovitostí a o katastrální
mapy předmětných pozemků. Vedlejší účastník uvádí, že rozhodoval
v souladu s §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť se
skutečně jedná o pozemky, které byly po přechodu vlastnictví na
stát částečně zastavěny a zbylé části těchto pozemků s těmito
stavbami bezprostředně souvisejí. Tyto pozemky tak plní doplňkovou
funkci k okolním obytným a veřejnoprávním budovám v souladu
s příslušnými předpisy. Podle vyjádření vedlejšího účastníka dává
zákon o půdě v takových případech dostatečnou ochranu práv, která
je stanovena v již zmíněných ustanoveních §11 odst. 2 a §16
odst. 1.
Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 5.12.1994, se
stěžovatelé vyjádřili ke stanoviskům Krajského soudu a Pozemkového
úřadu v Mostě. Tímto podáním pak dále doplnili návrh na zahájení
řízení, a to zejména v tom směru, že jsou připraveni prokázat
listinnými důkazy i výpověďmi, že se nejednalo o regulérní proces
a že chování a postup soudu nelze označit jako rozhodování
nezávislého soudu, vázaného jedině zákonem. Dále pak citují
z rozsudku, který vydal ve stejném roce tentýž senát, a který,
podle jejich názoru, dochází ke zcela opačným právním závěrům, ač
se jednalo o věc obdobnou (rozsudek je publikován ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 6-7/1994). Stěžovatelé jsou
přesvědčeni, že soud svým postupem, který nakonec vyústil ve
vydání napadeného rozsudku, znemožnil stěžovatelům uplatnit
ústavní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina). Proto v plném rozsahu
trvají na návrhu, aby rozsudek sp. zn. 15 Ca 528/93, 15 Ca 436/93
ze dne 24.2.1994 byl nálezem Ústavního soudu zrušen.
K doplnění návrhu se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu
v Ústí nad Labem 12. 12. 1994. V tomto doplňujícím vyjádření znovu
zdůraznil, že napadeným rozsudkem vyslovil právní názor, a to jako
nezávislý soud rozhodující a vykládající zákon. Dále uvedl, že
rozsudek, jehož se navrhovatelé dovolávají, se dotýkal
problematiky zcela odlišné a na důkaz toho připojil spis sp. zn.
15 Ca 46/94. Upozornil též na názor soudu, že při řešení problému
zastavěných pozemků v rámci bývalé tzv. komplexní bytové výstavby
je třeba přihlédnout k tomu, že nově vybudované části města
(sídliště) tvoří organický celek, pro jehož život je nutno
vybudovat i potřebné plochy městské zeleně. Uvedl, že obdobně jako
senát Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhoduje i Krajský soud
v Ostravě. Konečně pak zastává stanovisko, že úmyslem zákonodárce
u zákona č. 229/1991 Sb., bylo především to, aby restituovaný
majetek mohl nadále sloužit zemědělským účelům, což při poloze
předmětných pozemků je vyloučeno.
Při jednání dne 15. 12. 1994 předložil právní zástupce
stěžovatelů znalecký posudek, který na jejich žádost vypracoval
soudní znalec V. N. dne 17. 2. 1994. Tento posudek v zásadě
konstatuje, že pozemky č. 6537/1 a 6537/53 jsou pozemky volné
a nelze je označit jako pozemky související s okolními stavbami
ani nejsou nutné k provozu těchto staveb. To dokumentuje
i přiložená fotodokumentace. Tento posudek byl předložen Krajskému
soudu v Ústí nad Labem, ten se s ním však nijak nevypořádal. Dále
byl Ústavnímu soudu předložen restituční případ, kdy v Děčíně bylo
vydáno cca 4000m2 ve středu města, a kdy veřejný zájem byl
ochráněn zřízením věcného břemene-služebnosti cesty. Toto
rozhodnutí bylo stejným senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem
potvrzeno. Na podporu svého stanoviska předložil zástupce
navrhovatelů dále rozhodnutí o vydání pozemků ve středu obce
L..
Zástupce navrhovatelů v závěrečné řeči uvedl, že v daném
případě nešlo o právní otázku, ale o to, že soud se neměl spokojit
s tvrzením protistrany, ale měl skutkově zkoumat, zda jde či nejde
o pozemky vydatelné. Tím se však soud nezabýval a omezil se na
argumentaci společenskými hledisky. Takový proces považují za
proces, který nelze označit jako fair proces.
Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda zásah státní
moci je takového charakteru, že jím došlo k porušení základního
práva zaručeného stěžovatelům jako vlastníkům v čl. 11 odst. 1
Listiny. Při řešení této otázky vycházel senát z právního názoru,
který vyslovilo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 24.5.1994,
sp. zn. Pl.ÚS 16/93. Podle tohoto názoru, který byl publikován pod
č. 25 svazku 1. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, je
restituce odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického
práva, a to obnovením původních právních vztahů. Zákonná úprava
restituce však může v ústavně odůvodněných případech vyloučit
zpětné nároky osob, oprávněných žádat vydání věci.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud považoval za
zásadní otázku, kterou je povinen a současně oprávněn v řízení
o této ústavní stížnosti řešit, posouzení toho, zda omezující
ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), které bylo v případě
stěžovatelů aplikováno, lze považovat za ústavně neodůvodněné
vyloučení zpětných nároků stěžovatelů. V takovém případě by byl
senát nucen řízení přerušit a věc postoupit k rozhodnutí plénu
Ústavního soudu podle ustanovení §64 odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K takovému závěru však senát
nedospěl.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle
kterého "každý má právo vlastnit majetek", chápe Ústavní soud toto
ustanovení především jako ústavní příkaz zákonodárci, který nesmí
z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Kromě toho pak je nutné
tento článek aplikovat v jeho celistvosti, tedy zejména
nepominout, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu
práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy
(odst. 3). V posuzovaném případě pak nutno zmínit též odst. 4
citovaného článku Listiny, který připouští omezení vlastnického
práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Pokud ve sporu má být existence vlastnického práva teprve zjištěna
nebo takové právo má býti konstituováno, pak takové tvrzené
vlastnictví podle názoru soudu ústavně chráněno není. (viz též
nález III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5 svazek I Sbírky nálezů
a usnesení ÚS ČR).
Ústavní soud však sdílí stanovisko stěžovatelů, že zásadní
spornou otázkou bylo v soudním řízení to, zda existuje či
neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu §11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že zde stálo tvrzení
povinné osoby proti tvrzení osob oprávněných, bylo povinností
soudu hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou
skutečně takového charakteru, že je vydat nelze. Z provedených
důkazů však vyplývá, že soud se v podstatě spokojil s tvrzením
povinné strany o nevydatelnosti pozemků, aniž by toto tvrzení
podrobil ověření. Jestliže stěžovatelé v řízení nabízeli soudu
znalecký posudek a fotodokumentaci podporující jejich stanovisko,
že nejde, alespoň v některých případech, o pozemky bezprostředně
související se stavbami, bylo povinností soudu v tomto směru
provést dokazování, jak mu to ostatně umožňuje ust. §250 q odst.
1 o.s.ř. Např. již prohlídka místa samého by nepochybně přispěla
k objektivnějšímu pohledu na rozdílná tvrzení sporných stran.
Takový postup soudu byl namístě tím více, že řízení v tzv.
správním soudnictví je řízením jednoinstančním, bez možnosti
řádného či mimořádného opravného prostředku. Právě s ohledem na
tuto skutečnost bylo povinností soudu, aby se s ohledem na
ustanovení hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38
odst. 2) a se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod (čl. 6 odst. 1) zabýval skutkovými okolnostmi
daleko podrobněji. Pokud by dospěl k závěru, že objasnění si
vyžaduje důkazů, jejichž rozsah by přesáhl meze přezkumného řízení
ve správním soudnictví, pak bylo jeho povinností rozhodnutí zrušit
a vrátit správnímu orgánu k doplnění řízení.
Jak již Ústavní soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, není
soudem nadřízeným obecným soudům a nepřísluší mu tedy posuzovat
celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat
hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavnímu soudu však
nepochybně přísluší posoudit, zda řízení ve své komplexnosti bylo
spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy uvedené ve výše
zmíněných článcích Listiny a Úmluvy. V daném případě pak dospěl
Ústavní soud k závěru, že postup soudu ve svém komplexu se jeví
jako řízení, ve kterém nebylo respektováno právo na spravedlivý
proces. Z těchto důvodů pak konstatoval, že napadený rozsudek je
v rozporu s ustanovením čl. 36 ost. 1, 2, čl. 38 odst. 2, Listiny,
jakož i s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a proto jej zrušil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně 15. 12. 1994