ECLI:CZ:US:2008:4.US.686.08.1
sp. zn. IV. ÚS 686/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. U., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem, AK Voráčovská 14, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007 č. j. Nt 802/2007-65 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2007 č. j. 1 To 44/2007-104 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s tím, že postupem obou soudů mělo dojít k porušení článků 2, 3, 4 a celé hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 802/2007 zjistil Ústavní soud následující.
Ministerstvo spravedlnosti podalo návrh u Městského soudu v Praze na uznání rozhodnutí Krajského soudu v Kielu ze dne 10. 2. 2006 sp. zn. IX Kls 8/05, jímž byl stěžovatel uznán trestným činem nedovoleného uvedení léčiv do oběhu za účelem dopingu ve sportu a byl mu uložen trest odnětí svobody a trest propadnutí peněžité částky ve výši 150 000,- euro; v návrhu bylo žádáno uznání rozsudku pouze ve výroku o propadnutí peněžité částky. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2007 č. j. Nt 802/2007-65 uznal cizozemský rozsudek toliko ve výroku o propadnutí peněžité částky. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2007 č. j. 1 To 44/2007-104 napadené rozhodnutí zrušil a znovu rozhodl tak, že cizozemský rozsudek uznal. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně nepokusil stěžovatele vyrozumět o konání veřejného zasedání a bez dalšího mu ustanovil obhájce, aniž by mu dal možnost zvolit si vlastního, dospěl odvolací soud k závěru, že řízení o uznání cizozemského rozsudku je třeba provést znovu. Dále odvolací soud uvedl, že cizozemské rozhodnutí je nutno uznat jako celek bez ohledu na to, že bude vykonáno jen v části, přičemž shledal, že jsou splněny podmínky pro jeho uznání dle ustanovení §449 a §450 trestního řádu, jakož i článku 18 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu publikované pod č. 33/1997 Sb. Pokud jde o oboustrannou trestnost, jednání stěžovatele by podle českého práva bylo kvalifikovatelné jako trestný čin neoprávněného podnikání podle ustanovení §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, neboť stěžovatel neoprávněně ve větším rozsahu provozoval jiné výdělečné podnikání a získal značný prospěch. V případě nedovoleného uvedení léčiv na trh, u kterých existuje opodstatněné podezření ze škodlivých účinků, které se kvalitativně odlišují od uznaných farmaceutických pravidel a jsou opatřeny klamným označením, údaji či balením, by se jednalo o trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami dle ustanovení §193 odst. 1 trestního zákona a trestný čin klamání spotřebitele podle ustanovení §121 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel je přesvědčen, že jednání, pro které byl ve Spolkové republice Německo odsouzen, není v České republice trestným činem. Vrchní soud bez jakýchkoli podkladů zkonstruoval tvrzení, že se podle českého práva jednalo o neoprávněné podnikání; stěžovatel však vždy jednal striktně v rámci předmětu podnikání a svých jednatelských oprávnění u společností KRUSNYK, s. r. o., a KRUSNYK Medical, s. r. o. Nadto soudy neměly k dispozici spisový materiál, na jehož podkladě by mohly posoudit skutečné jednání stěžovatele a jeho následek. Stěžovatel má za to, že již ze samotné žádosti německých orgánů činných v trestním řízení se podává, že tyto si jsou dobře vědomy toho, že jednání, pro které byl odsouzen, nemůže být v České republice kvalifikováno jako trestný čin, a z toho důvodu žádaly výlučně o uznání výroku o propadnutí majetku a jeho provedení. Vrchní soud v rozporu s žádostí Ministerstva spravedlnosti uznal celý rozsudek Krajského soudu v Kielu, aniž by pro takové rozhodnutí byl zákonný podklad. Konečně stěžovatel upozorňuje, že v řízení před soudem prvého stupně byl zkrácen na svém právu na obhajobu a na právu svobodně si zvolit svého obhájce; u odvolacího soudu pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a k projednání přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Platí obecná zásada, že trestní rozsudek vydaný cizím státem nemůže být v v České republice vykonán či vyvolávat jiné další účinky, ledaže to připouští mezinárodní smlouva nebo trestní řád. Za podmínek uvedených v mezinárodní smlouvě či trestním řádu pak může být cizozemský rozsudek uznán a vykonán. Teprve uznané cizozemské rozhodnutí má stejné účinky jako rozsudek soudu České republiky (srov. ustanovení §453 odst. 1 trestního řádu) a může být vykonáno.
Rozsudek o uznání se skládá ze dvou částí: jednak z výroku, že se cizozemské rozhodnutí uznává (tzv. exequatur), a jednak z výroku o tom, že se ve výkonu trestu uloženém cizozemským rozhodnutím pokračuje bez přeměny, případně že se trest uložený uznaným cizozemským rozhodnutím přemění na jiný trest, eventuelně se určí, komu připadne zabraný nebo propadnutý majetek. Cizozemské rozhodnutí lze uznat jen pro některé trestné činy (srov. ustanovení §451 odst. 3 in fine trestního řádu), např. z důvodu neexistence oboustranné trestnosti. Výrok o uznání cizozemského rozhodnutí je nezbytný, neboť je výsledkem zkoumání českého soudu, že jsou splněny podmínky pro jeho uznání dle ustanovení §449 a §450 trestního řádu, a je základní podmínkou pro to, aby se ve výkonu trestu mohlo pokračovat. Vrchní soud proto na rozdíl od městského soudu postupoval správně, když zjišťoval, zda jsou dány podmínky pro uznání podle trestního řádu, a cizozemský rozsudek uznal jako celek, ač měl být vykonán pouze zčásti.
V této souvislosti se nabízí otázka, zda ve stěžovatelově případě nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius, principu, který garantuje svobodu odsouzeného napadnout trestní rozhodnutí opravným prostředkem, aniž by musel trpět obavami, že napadený rozsudek bude změněn v jeho neprospěch. Porušení tohoto zákazu by bylo možno spatřovat ve skutečnosti, že odvolání proti rozsudku městského soudu podal pouze stěžovatel, přičemž dle mínění stěžovatele následně vrchní soud překročil rozsah návrhu podaného Ministerstvem spravedlnosti a uznal cizozemský rozsudek ve větším rozsahu než městský soud. Za změnu rozhodnutí v neprospěch odsouzeného je totiž nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení odsouzeného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. nález I. ÚS 670/05, Sb.n.u., sv. 41, str. 127). Ústřední zásadou pro rozhodování soudu o uznání trestního rozsudku cizího státu je, že takové uznání ve výsledku nesmí vést k celkovému zhoršení postavení odsouzeného (srov. mutatis mutandis odst. 51 nálezu I. ÚS 601/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Tato situace však ve stěžovatelově případě nenastala. Ve výroku o uznání je mj. třeba odkázat na cizozemské rozhodnutí, tj. uvést výrok o vině a trestu a výstižný popis skutku, který je předmětem cizozemského rozsudku, tak, aby byl dostatečně individualizován, aby nemohl být zaměněn s jiným. Vrchní soud toliko citoval výrok o vině a trestu z cizozemského rozsudku, přičemž dále konstatoval, že se bude pokračovat ve výkonu nařízeného propadnutí majetku, z čehož a contrario vyplývá, že trest odnětí svobody v České republice vykonatelný není; ostatně vrchní soud to výslovně ve svém rozsudku zdůrazňuje (srov. č. l. 116 spisu), a proto k žádnému zhoršení stěžovatelova postavení nedošlo.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že jednání, pro které byl v Německu odsouzen rozsudkem, který byl v České republice uznán, není oboustranně trestné, je třeba předeslat, že soud rozhodující o uznání cizozemského rozsudku je povinen zkoumat pouze, zda je dána oboustranná trestnost (srov. ustanovení §449 trestního řádu v návětí), přičemž výsledkem tohoto zkoumání je uvedení právní kvalifikace trestného jednání podle českého práva ve výroku uznávajícího rozsudku. Český soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění ohledně stěžovatelova trestného jednání, tedy nerozhoduje o vině (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád - komentář, II. díl, 5. vydání. C. H. Beck 2005, str. 2713); dokazování se vede pouze za účelem posouzení splnění podmínek pro uznání. Výjimkou z tohoto pravidla je ustanovení §450 odst. 1 písm. b) trestního řádu (v cizozemském řízení byla porušena lidská práva a svobody dle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"); to však stěžovatel nenamítá, nadto se k svému jednání sám přiznal a s německým soudem spolupracoval (srov. č. l. 46 spisu), a tak zde není sebemenší prostor pro předpoklad pochybení německého soudu ve skutkových zjištěních a možnost eventuelního odmítnutí uznat cizozemský rozsudek pro porušení článku 6 Úmluvy.
Ústavní soud se ztotožňuje s konstatováním vrchního soudu, že stěžovatelovo jednání je podřaditelné pod trestný čin neoprávněného podnikání dle ustanovení §118 trestního zákona. Neoprávněným podnikáním je poskytování služeb nebo provozování výrobního nebo jiného výdělečného podnikání v rozporu se živnostenským zákonem nebo jinými právními předpisy (srov. Šámal/Púry/Rizman: Trestní zákon - komentář, díl II, 6. vydání. C. H. Beck 2004, str. 760). Stěžovatel sice namítá, že vždy striktně jednal v rámci předmětu podnikání, tj. koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej (srov. č. l. 62 spisu), nicméně to pro prodej léčiv nestačí. Podle ustanovení §5a odst. 1 tehdy platného zákona č. 79/1997 Sb., o léčivech, lze předepisovat, uvádět do oběhu a používat při poskytování zdravotní péče, není-li dále stanoveno jinak, pouze registrované humánní léčivé přípravky. Podle ustanovení §5a odst. 4 téhož zákona ve spojení s přílohou č. 3, skupinou 307 (výroba chemických výrobků) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, je nákup, skladování a prodej vyhrazených léčiv (tj. humánní léčivý přípravek, který se může podle rozhodnutí o registraci prodávat bez lékařského předpisu i mimo lékárny - srov. ustanovení §2 odst. 15 zákona o léčivech) koncesovanou živností. Pro ostatní léčiva platí ještě přísnější podmínky - podle ustanovení §41 a §42 odst. 2 zákona o léčivech je k výrobě, vývozu a distribuci léčiv třeba povolení vydaného Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Podnikání bez tohoto povolení nebo koncese je neoprávněné stejně jako distribuce neregistrovaných léčivých přípravků.
Z německého rozsudku není patrno, v čem spočívala nedovolenost uvedení léčiv do oběhu, tj. zda taková léčiva nelze vůbec distribuovat či pouze na základě povolení. Lze však předpokládat, že k distribuci bylo nutné povolení, poněvadž článek 77 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, stanoví, že členské státy přijmou veškerá vhodná opatření, aby distribuce léčivých přípravků podléhala držení povolení provozovat činnost distributora léčivých přípravků, v němž je uvedeno místo, pro které platí. Německé podmínky pro udělení povolení sice nejsou shodné s českými, avšak existenci oboustranné trestnosti nelze podmiňovat podmínkami identickými; postačí zjištění, že k distribuci bylo třeba povolení, bez něhož je podnikání neoprávněné.
Rovněž výtku ohledně porušení stěžovatelova práva na obhajobu považuje Ústavní soud za neopodstatněnou. Vrchní soud uznal stěžovatelovy námitky ohledně neinformování o probíhajícím jednání ze strany městského soudu a nemožnosti zvolit si vlastního obhájce za důvodné (srov. č. l. 110) a vzhledem k tomu, že ustanovení §452 odst. 4 trestního řádu nedovoluje odvolacímu soudu napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ale toliko rozhodnout, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli, musel vrchní soud sám celé řízení o uznání cizozemského rozsudku vést znovu, a to tak, aby bylo stěžovateli zajištěno právo na obhajobu nejen vlastními silami, ale i za pomoci jím zvoleného obhájce. Řízení před vrchním soudem správně proběhlo v neveřejném zasedání (srov. ustanovení §452 odst. 4 trestního řádu) za přítomnosti stěžovatelova obhájce; stěžovatel se k jednání nedostavil, ač byl o něm včas vyrozuměn (srov. č. l. 97 spisu).
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu