ECLI:CZ:US:2002:4.US.689.01
sp. zn. IV. ÚS 689/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R.K., zastoupené JUDr. V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, č.j. 28 Ca 111/2000-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2001, č.j. 28 Ca 111/2000-19, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 27. 1. 2000, č.j. 6423/140/1999, jímž jí byla pravomocně vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 13.610,- Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), neboť soud jí svým dosavadním postupem neposkytl ochranu před nezákonnými rozhodnutími orgánů státní správy ve smyslu §247 a násl. o.s.ř. Napadeným rozsudkem a správními rozhodnutími mu předcházejícími, tak bylo zasaženo do práva zakotveného v čl. 4 odst. 1 Listiny. V odůvodnění zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a uvedla, že společně s J.R. a K.S. uzavřely dne 8. 6. 1998 dohodu o zrušení podílového vlastnictví k nemovitostem v k.ú. R. Způsob vypořádání nemovitostí byl stanoven tak, že každá z nich se stala výlučnou vlastnicí pozemkových parcel specifikovaných v dohodě. Spoluvlastnice zároveň prohlásily, že touto dohodou je vypořádáno jejich podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a nadále vůči sobě nemají žádné finanční nároky. Stěžovatelka podala dne 27. 7. 1999 u F.ú. daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí a správce daně jí platebním výměrem vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 13.610,- Kč. Proti tomuto výměru podala odvolání v němž namítla, že se jednalo o reálné rozdělení nemovitostí, kdy nedošlo k úplatnému převodu nemovitostí a tudíž mělo být postupováno v souladu s §6 zák.č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento její právní názor správní orgán druhého stupně nesdílel a uvedl, že vzájemné vypořádání podílů na předmětných nemovitostech je nutno považovat za vzájemné úplatné převody nemovitostí. Správní soud zamítnutím žaloby potvrdil správnost rozhodnutí daňových orgánů. Stěžovatelka tyto názory však nesdílí a s právním názorem uvedeným v napadeném rozsudku zásadně nesouhlasí. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že reálné rozdělení spoluvlastnictví nelze vykládat tak striktně a uvedla svůj vlastní právní názor na výklad ust. §6 cit. zákona. Podle jejího názoru v případě ideálního rozdělení spoluvlastnictví daným způsobem se nemění hodnota majetku jednotlivých bývalých spoluvlastníků. Úmyslem zákonodárce bylo, aby v takových případech, kdy nedochází k faktické změně vlastnictví, nedocházelo ke zdanění. Uvedla, že ve prospěch tohoto názoru hovoří i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 10 Ca 521/1996, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí ve věcech daňových pod č. Rd 7/99.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s jeho právním názorem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená porušení práva na soudní ochranu. Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
FŘ, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že argumentace stěžovatelky je shodná s argumentací uvedenou v žalobě. Souladnost postupu správních orgánů s právními předpisy byla přezkoumána soudem, a proto se domnívá, že tvrzeným zásahům do ústavních práv stěžovatelky nedošlo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 111/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu orgánů veřejné moci neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (přičemž za daných okolností by bylo případné spíše tvrzení o zásahu do práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny). Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory orgánů veřejné moci, zejména pokud jde o výklad §6 odst. 4 a §9 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak vyplývá již z žaloby stěžovatelky o přezkoumání rozhodnutí FŘ. Stěžovatelka se tak fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v její daňové věci a na základě vlastního právního názoru, od ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci odlišného, dospěl k závěru, který by byl pro stěžovatelku příznivý. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem sjednocovat výklad obyčejného práva. Ústavní soud je nicméně toho názoru, že právní názor Městského soudu v Praze, zřetelně vyjádřený v napadeném rozsudku, je zcela ústavně konformní. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 36 odst. 2 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. K tvrzení o zásahu do práva zakotveného v čl. 90 ústavy Ústavní soud uvádí, že ustanovení čl. 90 (resp. i čl. 95) Ústavy České republiky sama o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky neobsahují, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci, nezávislosti soudů a soudců. K poukazu na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 10 Ca 521/1996 nutno dodat, že tento rozsudek se týká věci skutkově odlišné, kde nešlo o směnu podílů k nemovitostem, nýbrž o reálné rozdělení společné věci. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu