ECLI:CZ:US:2007:4.US.703.06
sp. zn. IV. ÚS 703/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti BENet Praha, spol. s r.o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 53, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 14, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 3 To 26/20006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2006 se BENet Praha, spol. s r.o., se sídlem v Praze 2 (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006 vydané v souvislosti se zajištění peněžních prostředků na účtu u banky ve smyslu §79a tr. řádu, v trestní věci proti obviněnému Ing. V. B. a spol. stíhanému pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zákona.
II.
Z usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 2. 2006 vyplývá, že usnesením tehdejšího vyšetřovatele Úřadu pro vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 25. 4. 2001, ve spojení s usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 11. 2001, byly v předmětné trestní věci podle §79a odst. 1 tr. řádu zajištěny na bankovních účtech stěžovatelky vedených u pobočky ČSOB, a. s., peněžní prostředky ve výši 101 909 104,96 Kč, ve výši 29 441,68 GPB a ve výši 647 741,32 SK, neboť z provedených důkazů vyplývalo důvodné podezření, že tyto zajištěné peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti obviněného Ing. B. a spol., kterou měli úmyslným podvodným jednání způsobit českému státu škodu ve výši 201 mil. Kč a 300 mil. Kč, v důsledku snižování celní hodnoty zboží a základu pro výpočet daně z příjmu. Podle státního zástupce z doposud provedených důkazů vyplývá, že k podvodnému jednání obvinění využívali kromě stěžovatelky více společností ovládaných obviněným Ing. B. V průběhu vyšetřování podávala stěžovatelka jako majitelka účtů opakovaně žádosti o uvolnění zajištěných peněžních prostředků k úhradě celního dluhu doměřovaného jednotlivými celními úřady. Těmto žádostem bylo částečně vyhověno v případech, kdy rozhodnutí celních orgánů nabyla právní moci. Z větší části však žádostem vyhověno nebylo s tím, že zajištění se týká prostředků pocházejících z trestné činnosti a přichází v úvahu i jejich propadnutí nebo zabrání.
Dne 14. 2. 2006 byla Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze doručena další žádost stěžovatelky na zrušení zajištění finančních prostředků, jež obsahovala stejné skutečnosti jako žádosti předešlé, včetně použité argumentace. Vrchní státní zastupitelství v Praze konstatovalo, že důvody zajištění peněžních prostředků i přes relativně dlouhou dobu trvají i nadále a žádost usnesením ze dne 20. 2. 2006 zamítlo. Poukázalo na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III.ÚS 394/05, jímž byla odmítnuta ústavní stížnosti stěžovatelky.
Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání stížnost stěžovatelky proti usnesení vrchního státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 2. 2006 usnesením ze dne 29. 3. 2006 jako nedůvodnou zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. V odůvodnění stížnostní soud uvedl mimo jiné, že stále trvá situace, kdy obviněný je stíhán jako uprchlý společně s dalšími osobami pro trestnou činnost, jejímž následkem měla být mimořádně vysoká škoda. Důvody ustanovení §79a odst. 1 tr. řádu nezanikly a důvody postupu podle tohoto zákonného ustanovení trvají. V řízení proti uprchlému lze očekávat delší dobu řízení bez viny orgánů činných v trestním řízení a "opět lze, jako již minule, uvést, že postupem podle §79a odst. 1 tr. řádu nejsou dotčena práva majetková, ale jen dispoziční a nikoliv nezvratně.". Dále poukázal stížnostní soud na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 394/05 a sp. zn. III.ÚS 607/05.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka ke skutkovému stavu uvedla, že legálnost všech jí uskutečněných dovozů, jež jsou předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení, byla v celním a daňovém řízení přezkoumána, aniž by státní orgány zjistily a konstatovaly nějaká pochybení. Kromě tvrzení státního zastupitelství nebylo doposud předloženo žádné faktické zjištění, že zajištěné finanční prostředky na účtech společnosti mají jakýkoliv vztah k šetřenému jednání obviněných. Délka samotného trestního řízení, které bylo zahájeno počátkem roku 2001, se jeví být zcela nepřiměřená a nemůže obstát ani odkaz na tu skutečnost, že někteří z obviněných jsou stíhání jako uprchlí. Rovněž tak nemůže obstát tvrzení, že věc je komplikovaná tím, že orgány činné v trestním řízení musí prověřovat některé doklady cestou právní pomoci. Žádost o poskytnutí právní pomoci byly zaslány až v roce 2005; jedná se tedy o zcela zjevné průtahy způsobené výlučně orgány činnými v trestním řízení, což samo o sobě porušuje i práva obviněných na spravedlivý, tedy přiměřeně rychlý proces, ale zejména ve vztahu ke stěžovatelce zcela neodůvodněně prodlužuje dobu omezení nakládání s jejími finančními prostředky a způsobuje nemalé ekonomické ztráty. Ke skončení přípravného řízení a podání obžaloby do současné doby nedošlo, přes ujištění státního zástupce adresované Ústavnímu soudu, že do konce roku 2006 má být přípravné řízení skončeno a podán návrh na obžalobu. Dle stěžovatelky tak došlo k jednoznačnému porušení proporcionality mezi použitými procesními prostředky a cílem trestního řízení a že tedy další omezení vlastnických práv je porušením článku 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K namítaným průtahům v přípravném řízení Ústavní soud uvádí, že v předmětném trestním řízení se nejedná o jakékoliv trestní obvinění proti stěžovatelce ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z toho důvodu se principy spravedlivého procesu zakotvené v Úmluvě, resp. v Listině, včetně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, na stěžovatelku nevztahují (čímž ovšem Ústavní soud netvrdí, že délka zajištění peněžních prostředků není z hlediska ústavnosti tohoto zásahu významná).
Pokud jde o namítané omezení vlastnického práva k zajištěným prostředkům stěžovatelky, jeho ochrana je v ústavní rovině zakotvena především v čl. 11 odst. 4 Listiny a v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jež zní:
"Článek 1
Ochrana majetku
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Ústavní soud je toho názoru, že dotčený majetek stěžovatelky je majetkem ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a že samotné "zajištění peněžních prostředků na účtu u banky" je opatřením zasahujícím do základního práva na "pokojné užívání majetku". Nicméně konstatuje, že inkriminované "zajištění" je pouze dočasné a nepůsobí více, než že zabraňuje stěžovatelce, po určitou dobu, naplňovat aspekty obsahu vlastnického práva (ius possidendi, ius utendi, ius fruendi a ius disponendi), přičemž nejpozději konečným rozhodnutím soudu o vině a trestu obviněných (nedojde-li k zastavení trestního stíhání) bude najisto postaveno, zda zajištěný majetek výrokem o jeho propadnutí dostane se ze sféry stěžovatelčina vlastnictví, či naopak zda bude stěžovatelce obnovena možnost s ním disponovat. V případě stěžovatelky tudíž nelze mluvit o "zbavení svého majetku" ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu druhého odstavce citovaného ustanovení. Je proto dále nutné zabývat se tím, zda je takové omezení ospravedlněno z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů".
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon".
Existenci veřejného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu §79a tr. řádu, kterým je zamezit tomu, aby výkon případného trestu propadnutí majetku, jehož uložení lze očekávat, byl zmařen nebo ztížen. Citované ustanovení trestního řádu je současně i z hlediska ústavního nezbytným zákonným podkladem pro zásah do práva na pokojné užívání majetku. Podmínka existence veřejného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v daném případě tedy byla naplněna.
Výklad "zjištěných skutečností" odůvodňujících zajištění dle §79a odst. 1 tr. řádu je především věcí orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Přitom je přirozené, že rozhodování o zajištění nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Rozhodování o zajištění bude vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li zajištění realizováno.
Ústavní soud dále připomíná, že podle §79a odst. 4 tr. řádu: "Majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí státní zástupce ............. neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji majitel účtu, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.". Jinak řečeno, majitel účtu má právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zajištění peněžních prostředků na účtu u banky. To znamená, že příslušný orgán veřejné moci musí posoudit existenci konkrétních skutečností nasvědčujících tomu, že, jak je tomu v daném případě, peněžní prostředky na účtu u banky pocházejí z trestné činnosti obviněných. Počáteční rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků totiž nemusí nutně ospravedlňovat jejich zajištění po celou dobu trestního řízení, neboť okolnosti, na kterých bylo zajištění založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto také zajištěním peněžních prostředků dotčená osoba má právo za podmínek §79a odst. 4 tr. řádu žádat o zrušení nebo omezení zajištění.
Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong and Lönnroth proti Švédsku, 1982, odst. 26 - 28; uveřejněno na internetových stránkách Evropského soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že v jejím případě princip spravedlivé rovnováhy, resp. proporcionality, jak vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny, byl porušen, a to zejména s ohledem na skutečnost, že o zajištění peněžních prostředků bylo rozhodnuto již 25. 4. 2001, tedy před více než 4 roky, a dosud trvá.
Ústavní soud konstatuje, že doba, po kterou trvá zajištění peněžních prostředků a tedy i zásah do základního práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku, není zanedbatelná. Otázka, zda byla délka zajištění přiměřená, však nemůže být hodnocena in abstracto. Důvodnost pokračování zajištění je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující zajištění může být v daném případě důvodné jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které převažují nad pravidlem respektování osobní práva na pokojné užívání majetku zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud je toho názoru, že za okolností daného případu, kdy trestní věc vykazuje značnou složitost, a to s přihlédnutím k předpokládané výši způsobené škody a tomu, že řízení se vede proti uprchlému (jenž byl v inkriminované době statutárním orgánem stěžovatelky), omezení základního práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku nelze považovat za rozporné s čl. 11 odst. 4 Listiny, resp. čl. 1 Přílohy č. 1 k Úmluvě. Jinak řečeno, za současného stavu věci důvody, na nichž spočívalo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, byly závažné a dostatečné k ospravedlnění dalšího trvání zajištění peněžních prostředků, a že tudíž "spravedlivá rovnováha" uvedená výše, nebyla porušena.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu