ECLI:CZ:US:2009:4.US.710.09.1
sp. zn. IV. ÚS 710/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, AK Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008 č. j. 20 Co 689/2007-563 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 2210/2008-587 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit a pokojně užívat majetek dle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. 8 C 191/97-519 uložil žalované zaplatit stěžovateli a dalším dvěma žalobcům částku ve výši 21.080,60,- Kč jako náhradu za užívání pozemků ve spoluvlastnictví žalobců bez právního důvodu a co do částky 159.519,40,- Kč žalobu zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2008 č. j. 20 Co 689/2007-563 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 2210/2008-587 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelovy námitky směřující proti rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu zakládající dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nelze uplatnit v dovolání přípustném dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání meritorně přezkoumat, jelikož vznesl otázku zásadního právního významu, a to, zda v rámci hodnocení důkazů má být znaleckému posudku zpracovanému znalcem ustanoveným soudem dána přednost před znaleckým posudkem vypracovaným na žádost účastníků řízení. K prohlášení Nejvyššího soudu, že nemůže soudům nižšího stupně předepisovat pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet, podotýká, že dovolací soud nerozlišuje mezi výkladem procesního práva, tj. stanovením pravidel pro hodnocení důkazů v obecné rovině a přehodnocováním dokazování. Nejvyšší soud nesprávně hodnotil stěžovatelovy námitky jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a nikoli dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy II. ÚS 650/06, II. ÚS 2339/07, IV. ÚS 128/05 a I. ÚS 2030/07, v nichž Ústavní soud konstatoval, že dovolacím důvodem u dovolání přípustného dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být nejen nesprávné právní posouzení věci, ale též vady řízení dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud výkladem a aplikací ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241a o. s. ř. neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu, neboť jím učiněný výklad i aplikace těchto zákonných ustanovení je plně ústavně konformní a rovněž nevybočuje z mezí stanovených nálezy, na něž stěžovatel odkazuje. Z těchto nálezů vyplývá, že "právní posouzení" se vztahuje nejen na otázky práva hmotného, ale i procesního, tedy že nesprávné právní posouzení se týká i nesprávného procesního postupu, čímž vlastně důvod obsažený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v sobě konzumuje důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vznášel-li stěžovatel námitky vůči hodnocení důkazů (znaleckých posudků), je třeba Nejvyššímu soudu přisvědčit, že nesprávné hodnocení důkazů nepatří mezi vady řízení dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož pochybení v tomto směru se v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. Bureš/Drápal/Krčmář a kol.: Občanský soudní řád - Komentář, II. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, s. 1266), jež však není způsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání přípustného dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud stěžovatel namítal, že po Nejvyšším soudu žádal nikoli přezkum hodnocení důkazů soudu nižšího stupně, ale vyslovení pravidla pro jejich hodnocení, je třeba upozornit, že již z podstaty věci taková pravidla stanovit nelze, poněvadž hodnocení důkazů je věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho myšlenkového postupu, v důsledku čehož není možno soudce v této oblasti svazovat příkazy, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že každý případ hodnocení důkazů je pro jejich obsah a vzájemné vazby jedinečný; proces hodnocení důkazů samozřejmě musí soud ve svém rozhodnutí náležitě popsat a odůvodnit, přičemž jeho výsledek nesmí postrádat logiku.
Ke kritice rozsudků soudu nalézacího a odvolacího se nad rámec toho, co již bylo řečeno výše a co platí i pro tyto rozsudky, patří uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy s výjimkou případů, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, s. 257); takové pochybení však stěžovatel nenamítá.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jemu ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost, odkazuje přitom též na odůvodnění naříkaných rozhodnutí, jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu