ECLI:CZ:US:2002:4.US.752.01
sp. zn. IV. ÚS 752/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. V.V., zastoupeného JUDr. M.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, čj. 38 Ca 92/2000-55 a rozhodnutí FŘ ze dne 27. 12. 1999, č.j. FŘ-3178/2/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2001 se stěžovatel, správce konkursní podstaty, domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2001, čj. 38 Ca 92/2000-55, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba o přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 27. 12. 1999, č.j. FŘ-3178/2/99. Posledně uvedeným rozhodnutím, které stěžovatel rovněž navrhuje zrušit, bylo zamítnuto odvolání S., proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú. ze dne 17. 2. 1999, čj. 50251/99/005511/0457 na daň z příjmů právnických osob za rok 1995 ve výši 437.060,- Kč. Daň byla stanovena podle pomůcek.
Stěžovatel tvrdí, že postupem F.ú. a postupem FŘ, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo rovnosti účastníků v řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a postupem Městského soudu v Praze jeho právo na přezkoumání rozhodnutí orgánu státní správy zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny. Je toho názoru, že při stanovení daně pomocí pomůcek finanční orgány pochybily, když nepřihlédly k ust. §46 odst. 3 zákona 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dle něhož správce daně "... přihlédne ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny." V tomto směru daňové rozhodnutí nic neobsahuje, a tudíž je správní soud měl posoudit jako nepřezkoumatelné.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel ze žalobou tvrzených nezákonností, jejichž rozsahem a důvody byl vázán (§249 odst. 2, §250h odst. 1 o.s.ř.), avšak žalobní námitky uplatněné ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího správního orgánu neshledal opodstatněnými. V žalobě nebyla vznesena námitka, kterou nyní stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti a proto k ní nemohl v odůvodnění rozsudku zaujmout stanovisko. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 92/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručeného základního práva obrátit se na nezávislý a nestranný soud s žádostí o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedené tvrzení stěžovatele neobstojí, neboť je evidentní, že k porušení základního práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy by došlo tehdy, kdyby mu v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny byla odepřena možnost domáhat se tohoto svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o jím podaném návrhu nebo zůstal bez zákonného důvodu nečinným, což se v jeho případě nestalo. Skutečnost, že výsledek správního přezkumu pro stěžovatele není příznivý, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo.
Pokud jde o námitku, že správní soud se omezil pouze na zkoumání existence zákonných předpokladů pro stanovení daně podle pomůcek a zcela opomněl posoudit, zda správce daně přihlédl ve smyslu §46 odst. 3 daňového řádu k dalším okolnostem, z nichž plynou pro daňový subjekt výhody, a to i tehdy, když nebyly daňovým subjektem za řízení uplatněny, Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 31. 8. 2001 ve věci sp. zn. IV. ÚS 179/01. Z odůvodnění cit. nálezu plyne, že v čl. 36 odst. 2 Listiny zakotvené základní právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy zaručuje každému, kdo tvrdí, že rozhodnutím orgánu veřejné správy byl na svých právech zkrácen, možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Na úrovni zákona je uvedené ústavní právo konkretizováno v části páté o.s.ř. (dnes již zrušené rozhodnutím Ústavního soudu publikovaným pod č. 276/2001 Sb., s účinností k 1. 1. 2003), přičemž v daňových věcech správní přezkum zákonnosti pravomocných daňových rozhodnutí uskutečňují krajské soudy. V přezkumném řízení je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí finančního ředitelství zásadní, zda byly dodrženy podmínky pro vyměření daně podle pomůcek, neboť byla-li daň vyměřena podle pomůcek, finanční ředitelství, jako odvolací orgán, v intencích ust. §50 odst. 5 daňového řádu k řádnému opravnému prostředku daňového subjektu zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Podmínky, za splnění kterých může správce daně daňovou povinnost stanovit právě tímto náhradním procesním způsobem, jsou upraveny v ust. §31 odst. 5, resp. v ust. §44 daňového řádu. Ústavní soud považuje za významnou tu skutečnost, že při volbě pomůcek je správce daně vázán také ust. §46 odst. 3 daňového řádu. Stanoví-li tedy správce daně podle ust. §31 odst. 5 daňového řádu daňovou povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje, a s ohledem na cit. ust. §46 odst. 3 daňového řádu musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to i když nebyly tímto uplatněny. Takovými dalšími výhodami, kromě již zmíněných přiměřených výdajů, je zohlednění např. nezdanitelných částek základu daně dle ust. §15 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ale i jiné skutečnosti, např. za jakých podmínek daňový subjekt podniká, v jakém oboru činnosti podniká, v jaké lokalitě má umístěnu provozovnu apod. Ze spisového materiálu správce daně tedy musí být zřejmé nejen to, zda byly splněny zákonné předpoklady pro stanovení daňové povinnosti pomocí pomůcek, ale též zda a jak správce daně přihlédl k okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt. To je základním předpokladem k tomu, aby prvostupňové správní rozhodnutí bylo schopné odvolacího přezkumu podle §50 odst. 5 daňového řádu. Pokud však daňové spisy obsahují pouze zdokumentování oprávněnosti stanovení daně pomocí pomůcek, a neobsahují již správní úvahu či zdokladování toho, že správce daně při tomto kontumačním způsobu stanovení daně přihlédl i k oněm okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, pak není odvolací orgán schopen přezkoumat napadené rozhodnutí právě v tom rozsahu, jak požaduje zákon v ust. §50 odst. 5 daňového řádu, tedy zda byly dodrženy zákonné podmínky pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Jinak řečeno, v případech, kdy daň je stanovena podle pomůcek, musí se odvolací správní orgán vyrovnat i s otázkou, zda správce daně splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající z ust. §46 odst. 3 daňového řádu. Každý jiný postup staví účastníka daňového řízení do nedůvodně nerovného postavení a je tedy rozporný s čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud dále poukazuje na svůj nález ze dne 13. 7. 2000 ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.). Z cit. nálezu plyne, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které k zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona), a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti.
V předmětné věci stěžovatel v žalobě soudu proti rozhodnutím správních orgánů námitku porušení §46 odst. 3 daňového řádu neuplatnil. Jelikož správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční (§250h o. s. ř.), v důsledku této skutečnosti soud nebyl povinen se touto otázkou zabývat. Za těchto okolnosti výše uvedená zásada subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadá i na posuzovanou věc. V této části by tedy bylo možno ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona, z důvodů obsažených v ust. §§75 odst. 1 zákona.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu