Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.07.2002, sp. zn. IV. ÚS 89/02 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 97/27 SbNU 115 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.89.02

sp. zn. IV. ÚS 89/02 Nález Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě o ústavní stížnosti obchodní společnosti AG r., spol. s r. o., zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2002, čj. 127 K 8/99-290, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) ing. J. Š., správce konkurzní podstaty, zastoupeného JUDr. K. Š., advokátkou, 2) I.B., se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2002, čj. 127 K 8/99-290, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 3. 2002, čj. 127 K 8/99-384, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2002, stěžovatelka uvádí, že je vlastníkem nemovitostí, domu a pozemku, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Vyškově (dále jen "předmětné nemovitosti"), které nabyla kupní smlouvou od I. B. V souvislosti s prohlášením konkurzu na majetek I. B. správce konkurzní podstaty napadl uzavření kupní smlouvy žalobou, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, a předmětné nemovitosti zapsal do soupisu konkurzní podstaty úpadce. O vylučovací žalobě následně podané stěžovatelkou nebylo dosud rovněž rozhodnuto. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že na základě zjištění státního stavebního dohledu a na návrh správce konkurzní podstaty Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením vyslovil souhlas s prodejem předmětných nemovitostí mimo dražbu. Souhlas byl vydán v situaci, kdy nebylo prokázáno, že by prodejem došlo k odvrácení hrozící škody na majetku, což bylo v dané věci základní podmínkou, a stěžovatelka se tak cítí být tímto rozhodnutím dotčena ve svém vlastnickém právu, a proto žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil. Současně s návrhem požádala o odložení vykonatelnosti tohoto usnesení, neboť uskutečnění oprávnění přiznaného správci konkurzní podstaty by pro ni znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2002 uvedl, že při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z toho, že v případě projevu narušení statiky by nemovitost byla bezprostředně ohrožena podstatným znehodnocením, čemuž chtěl při pasivním přístupu vlastníka zabránit. Po doložení vypracovaného znaleckého posudku na statiku nemovitosti Krajský soud v Brně vydal dne 8. 3. 2002 usnesení čj. 127 K 8/99-384, kterým doplnil podmínky prodeje stanovené v napadeném usnesení tak, že správce konkurzní podstaty neprodá nemovitost, a to ani veřejnou dražbou, dříve než rozhodne Stavební úřad ve Slavkově u Brna o nařízení nezbytných stavebních úprav na předmětné nemovitosti. Správce konkurzní podstaty ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 4. 2002 zrekapituloval svoje dosavadní úkony a uvedl, že dne 13. 2. 2002 příslušný stavební úřad vydal rozhodnutí, č. j. 36/2002, kterým uložil stěžovatelce a správci konkurzní podstaty opatřit na své náklady projektovou dokumentaci na stavební úpravy všech konstrukcí dotčené nemovitosti, a že Krajský soud v Brně doplnil usnesením ze dne 8. 3. 2002 ústavní stížností napadené usnesení. Závěrem svého vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení I. B. se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 127 K 8/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že Investiční a Poštovní banka, a. s., Praha 1, oblastní pobočka v Brně, Joštova 5, (dále jen "IPB") poskytla I. B., fyzické osobě - podnikateli, dlouhodobý úvěr na dostavbu a vybavení penzionu V. ve Slavkově u Brna za podmínek blíže uvedených v úvěrové smlouvě a jejích dodatcích s tím, že úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva mimo jiné i k předmětným nemovitostem tehdy ve vlastnictví dlužníka. Poté, co IPB zjistila, že dne 19. 6. 1998 kupní smlouvou dlužník převedl bez jejího předchozího písemného souhlasu zastavené předmětné nemovitosti do vlastnictví obchodní společnosti AG r., spol. s r. o., (ústavní stěžovatelka), a že tyto byly dále zatíženy věcnými právy ve prospěch obchodní společnosti AG F., spol. s r. o., podala návrh, aby na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz a zároveň podala odpůrčí žalobu směřující proti stěžovatelce. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 7. 1999, čj. 127 K 8/99-107, prohlásil na majetek I. B. konkurz a ustavil ing. J. Š. správcem konkurzním podstaty. Ten podal u Krajského soudu v Brně návrh na určení neúčinnosti právního úkonu úpadce, kterým došlo k prodeji předmětných nemovitostí. Návrh je veden u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 Cm 2/2000 a v současné době probíhá u Vrchní soudu v Olomouci odvolací řízení. Správce následně zapsal předmětné nemovitosti do soupisu konkurzní podstaty úpadce, s čímž stěžovatelka nesouhlasila a podala proti správci žalobu s návrhem na vyloučení z konkurzní podstaty. Návrh je veden u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 Cm 32/2000, řízení bylo přerušeno do doby rozhodnutí o žalobě podané správcem konkurzní podstaty. Dne 11. 10. 2001 byl na předmětných nemovitostech, konkrétně na objektu domu č. 121, což je stavba penzionu, resp. podle stavebního povolení hotel V., vykonán státní stavební dohled, který v nezkolaudované části stavby zjistil mimo jiné ve druhém nadzemním podlaží stavby trhliny, o kterých usoudil, že by mohly být způsobeny porušením statiky objektu, a proto výzvou ze dne 16. 10. 2001 vyzval stěžovatelku a správce konkurzní podstaty mimo jiné k zajištění statického posudku a projektové dokumentace. Správce konkurzní podstaty sdělil soudu, že v konkurzní podstatě úpadce nejsou prostředky na toto zajištění, jakož i na odstranění zjištěných závad, a s odkazem na ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, požádal soud o udělení souhlasu s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Brně prodej povolil a stanovil, za jakých podmínek může zpeněžení proběhnout. Jednou z těchto podmínek bylo, že prodejem bude odvrácena stále trvající hrozba škody za současného splnění podmínky, že dosud nebylo pravomocně skončeno řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty. Z odůvodnění usnesení soudu vyplynulo, že soud usoudil o splnění podmínek pro udělení souhlasu s prodejem zejména z přípisu Městského úřadu ve Slavkově. Po vydání tohoto usnesení stěžovatelka doložila soudu, že objednala znalecký posudek statika s návrhem na technické řešení případné poruchy statiky části objektu, který má být vyhotoven do 28. 2. 2002. Krajský soud v Brně tuto skutečnost posoudil tak, že v situaci, kdy vlastník nemovitosti (stěžovatelka) činí kroky směřující k vyjasnění otázky, zda nemovitost je bezprostředně ohrožena znehodnocením nebo zkázou, je vhodné posečkat s prodejem do rozhodnutí příslušného stavebního úřadu. Soud proto usnesením ze dne 8. 3. 2002, č.j. 127 K 8/99-384, doplnil podmínky pro prodej předmětné nemovitosti specifikované ve výroku II ústavní stížností napadeného rozhodnutí tak, že správce konkurzní podstaty nemovitost neprodá, a to ani veřejnou dražbou, dříve než rozhodne Stavební úřad ve Slavkově u Brna o nařízení nezbytných stavebních úprav na předmětné nemovitosti. Na výzvu soudu stěžovatelka předložila dne 27. 3. 2002 znalecký posudek z oboru statiky, v jehož závěru se konstatuje, že objekt je poškozen, avšak není bezprostředně ohrožen znehodnocením ani zkázou. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná. Jádrem ústavní stížnosti, napadající rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2002 a doručené Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2002, je tvrzení, že v řízení předcházejícím vydání souhlasu soudu k nakládání, resp. ke zpeněžení předmětných nemovitostí, nebylo prokázáno, že by předmětným nemovitostem hrozila škoda, že by k odvracení hrozící škody došlo jejich prodejem a že napadené rozhodnutí zasahuje do stěžovatelčina vlastnického práva. Tato argumentace je relevatní, neboť blokace nakládání s majetkem, který je zapsán do soupisu podstaty a ohledně kterého byla podána vylučovací žaloba, o které nebylo dosud rozhodnuto, trvá pod celou dobu incidenčního řízení a může být prolomena pouze za podmínky, kterou je odvracení hrozící škody na sporném majetku. Podle ustanovení §18 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání do uplynutí lhůty k podání žaloby (rozuměj vylučovací žaloby) a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou hodnotu zpeněžit, ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací škodu na majetku, který je předmětem žaloby. Sporný majetek v daném případě představují nemovitosti tvořené pozemkovou parcelou a stavbou, kdy v nezkolaudované části budovy státní stavební dohled zjistil mimo jiné trhliny, o kterých usoudil, že by mohly být způsobeny porušením statiky objektu. K podrobnějšímu prověření příčin této stavební závady státní stavební dohled na základě ustanovení §102 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), uložil stěžovatelce a správci konkurzní podstaty zpracovat statický posudek a projektovou dokumentaci ve stanoveném termínu s tím, že v případě nesplnění těchto povinností stavební úřad může nařídit nezbytné stavební úpravy rozhodnutím. Toto rozhodnutí, jak vyplývá z vyjádření správce konkurzní podstaty k ústavní stížnosti, stavební úřad následně vydal dne 13. 3. 2002. Státní stavební dohled a stavební úřad jsou orgány odborně nejzpůsobilejšími posoudit stav stavby, vyvodit z něho patřičné závěry a stanovit opatření ke zjednání nápravy. Obsah výzvy státního stavebního dohledu, jež byla v podstatě jediným relevantním podkladem pro rozhodnutí soudu, však podle názoru Ústavního soudu nesignalizoval, že by stavba byla ve stavu, kdy hrozilo její poškození takového rázu, že nebylo možno vyčkat ukončení incidenčního sporu a odvracení škody by nebylo možno realizovat žádným z řady možných způsobů nakládání s majetkem, ale pouze a jen okamžitým prodejem mimo dražbu. Takový závěr samozřejmě není vyloučen a mohl by být vyvozen např. z posudku statika či z projektové dokumentace, případně z následného rozhodnutí stavebního úřadu, anebo z dalších okolností případu, ty však, jak vyplynulo z odůvodnění napadeného rozhodnutí a shromážděného spisového materiálu, předmětem úvah Krajského soudu v Brně nebyly. Existuje jistě celá řada příčin, které mohou způsobovat více či méně závažné poškození stavby, z nichž jednou z nejzávažnějších je i narušení statiky objektu. Konec konců z výzvy je seznatelné, že státní stavební dohled tuto možnost nevyloučil. Neuložil-li však žádné sanační práce či nenařídil-li provedení jiných udržovacích a zabezpečovacích výkonů ve lhůtách reflektujících reálně hrozící poškození nebo zničení stavby, pak závěr o nemožnosti jiného způsobu nakládání s nemovitostmi než jejich prodejem nebyl dle názoru Ústavního soudu v souladu s měřítkem proporcionality, kdy odvracení škody musí být poměřováno závažností zásahu, neboť prodej majetku podle ustanovení §19 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání umožňuje pouze za zcela výjimečných okolností a za splnění zákonem daných podmínek zásah do základního práva vlastníka sporného majetku. Při přezkoumání napadeného usnesení Ústavní soud vzal v úvahu i doplňující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2002, čj. 127 K 8/99-384, uvádějící další podmínku pro prodej nemovitostí. Z odůvodnění tohoto usnesení, jež tvoří s původním usnesením jeden celek, vyplývá, že soud zohlednil stěžovatelčiny kroky (objednání znaleckého posudku), směřující k vyjasnění otázky, zda nemovitost je bezprostředně ohrožena znehodnocením nebo zkázou, a považoval za vhodné posečkat s prodejem do rozhodnutí Stavebního úřadu ve Slavkově u Brna. Podle názoru Ústavního soudu ani toto následné usnesení nikterak nezeslabuje důvodnost původní stěžovatelčiny ústavně právní argumentace, neboť opíralo-li se původní rozhodnutí o povolení prodeje pouze o hypotetickou úvahu orgánu státního stavebního dohledu, a nikoliv o skutková zjištění, odůvodňující prolomení shora citovaného blokačního ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání, pak následné usnesení doplňující další podmínku již povoleného prodeje tento nedostatek nikterak neodstranilo. Usnesením ze dne 8. 3. 2002 byl v podstatě pouze odložen již povolený prodej nemovitostí do doby, než rozhodne stavební úřad o nařízení nezbytných stavebních úprav. Jak vážné jsou závady nemovitosti, jaký mají vliv na statické posouzení a jaké stavební úpravy budou nařízeny, soud v době svého rozhodování nevěděl a vědět nemohl, neboť stavební úřad rozhodl o nařízení nezbytných stavebních úpravách až dne 13. 3. 2002 a znalecký posudek soud obdržel až dne 27. 3. (č. l. 389). Takový způsob uvažování, který nebere v úvahu fakticitu jevu, proporcionalitu následku a příčiny a zvažování pozitivních a negativních argumentů v kolizi stojících zájmů za současné minimalizace zásahu do základních práv účastníka řízení, není v souladu s požadavky kladenými na obecný soud v souvislosti s poskytováním ochrany právům. Ústavní soud vyložil již ve své předchozí judikatuře, že není v jeho pravomoci generelně zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Důvod k jeho zásahu je dán pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, neboť pak je nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. Ústavní soud má za to, že k takové situaci v daném případě došlo, neboť právní závěry soudu (povolení prodeje a stanovené podmínky) učiněné v napadeném usnesení nebyly podloženy skutkovými zjištěními odůvodňujícími závěr o existenci podmínek, jež by odůvodňovaly zpeněžení nemovitosti, jež je předmětem vylučovací žaloby v době před skončením řízení o této žalobě. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud zrušil i rozhodnutí, jimiž byly doplněny podmínky prodeje, neboť zrušením původního usnesení ztrácí usnesení o doplnění podmínek prodeje svoji opodstatněnost. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. července 2002