ECLI:CZ:US:2011:4.US.953.11.1
sp. zn. IV. ÚS 953/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. N. F., zastoupené JUDr. Františkem Novotným, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Purkyňova 2, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č.j. 4 Cad 129/2009-29, a Nejvyššího správního soudu ze dne 13. ledna 2011, č.j. 3 Ads 160/2010-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, zakotvené v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutím č.II. České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. září 2009, č.j. 495 115 339, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o starobní důchod. Správní žalobu stěžovatelky výše uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl, následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že jako bývalá občanka Ruské federace po přivdání získala občanství České republiky, což je důvod, pro který nemá nárok na důchod v Ruské federaci. Nepřiznání důchodu v České republice pro nesplnění podmínky odpracovaných let považuje za diskriminační, tím spíše, že nárok na důchod jí vznikl ještě za platnosti příslušné mezinárodní smlouvy zavazující Českou republiku a Ruskou federaci. Stěžovatelka se dostala do situace, kdy nemá nárok na starobní důchod a navíc je nucena průběžně hradit nemocenské pojištění, aby se nevystavovala sankcím dle zákona o nemocenském pojištění. S odkazem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Cad 129/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech. Toto zkrácení dovodila výhradně z faktu, že její žádosti o přiznání starobního důchodu nebylo vyhověno.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu Městského soudu v Praze se podává, že stěžovatelka, jako občanka Ruské federace, studovala a po jistou dobu i pracovala na území bývalého Sovětského svazu. Následně přesídlila na území dnešní České republiky, kde pracovala, později se provdala a získala občanství České republiky. Poté, co se obrátila na Pražskou správu sociálního zabezpečení se žádostí o přiznání starobního důchodu, bylo vydáno výše citované správní rozhodnutí, v němž jí byla započtena doba 8 roků a 125 dnů. Ještě před vynesením rozsudku Městského soudu v Praze bylo vydáno nově rozhodnutí, opět zamítavě, v jehož příloze však byla započitatelná doba pojištění stěžovatelky nově stanovena na 13 roků a 87 dnů. Proto byla žádost stěžovatelky opět odmítnuta. Správnost rozhodnutí následně potvrdily i správní soudy v napadených rozsudcích.
Podle §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), je po dosažení potřebného věku pro přiznání nároku na důchod potřebná doba pojištění 25 let, případně podle ustanovení §29 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění po dosažení alespoň 65 let věku činí potřebná doba pojištění 15 let.
Stěžovatelka opakovaně namítala, že do této výměry nebyla započtena doba, po kterou studovala a pracovala na území Ruské federace v rozsahu 13 let a 138 dní. Ačkoliv její nárok na starobní důchod vznikl ke dni 15. května 2008, podala příslušnou žádost teprve 25. března 2009. Datum podání přitom nepovažuje za důležité, a to přesto, že ke dni 31. prosince 2008 byla vypovězena Dohoda mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení z roku 1959 (116/1960 Sb.). Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že pro splnění podmínek pro přiznání starobního důchodu je postačující datum vzniku zákonného nároku a nikoliv datum jeho uplatnění.
Jak je z napadených rozhodnutí patrné, správní soudy se s její argumentací zcela a správně vypořádaly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, jež by již dříve nebyla projednána soudy a která by mohla svědčit o tvrzeném zkrácení v zaručených právech.
Podle čl. 30 odst. 1 Listiny má občan právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří; dle odst. 3 podrobnosti stanoví zákon. Jakkoliv Ústavní soud chápe stěžovatelčinu sociální situaci, i s přihlédnutím k nešťastnému promeškání podání žádosti o přiznání starobního důchodu ve vztahu k platnosti mezistátní dohody, není v postupu soudů možno shledat tvrzené zkrácení v právech. Nesplnění minimálních podmínek této přiměřenosti, stanovených v zákoně o důchodovém pojištění, ani následné závěry soudů proto není možné považovat za zásah do zaručených práv stěžovatelky.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu