ECLI:CZ:NSS:2004:5.ADS.37.2003
sp. zn. 5 Ads 37/2003 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce J. P., zast. JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem AK Hustopeče,
Bratislavská 25, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08
Praha 5, o plný invalidní důchod, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 26. 8. 2002, č. j. 34 Ca 55/2000 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce – stěžovatel se kasační stížností ze dne 30. 1. 2003 domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu I. stupně. Současně také žádal
o osvobození od soudních poplatků. Kasační stížnost odůvodnil tím, že jeho zdravotní
se nelepší, naopak se zhoršil a že posudková komise ani soud při svém rozhodování
nepřihlédli k lékařském nálezu MUDr. H. z neurologické ambulance 22. 5. 2000, ze kterého je
zřejmé, že není schopen trvalejší fyzické ani statické zátěže a také poukázal na lékařský nález
MUDr. V. P., CSc., z úrazové nemocnice v Brně z 9. 6. 2000, ze kterého je zřejmé, že není
schopen soustavné pracovní činnosti. Soud I. stupně si podle stěžovatele odporuje, když
hovoří o tom, že není schopen vykonávat práce ve vynucené nepříznivé poloze páteře
a v chladu, a naproti tomu že je schopen vykonávat lehčí dělnické práce, spíše sedavé např.
při obsluze strojů a zařízení, neboť i při těchto pracech dochází k dlouhodobým vynuceným
polohám páteře.
Soud I. stupně žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítnul
usnesením z 3. 4. 2003, č. j. 34 ca 55/2000 – 82.
Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že stěžovateli byl odňat plný invalidní důchod
od 12. 5. 2000 podle §56 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a to
rozhodnutím žalované ze dne 4. 4. 2000, č. j. 530826220. K opravnému prostředku, který
stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Brně bylo rozhodnutí žalované potvrzeno podle §
250q odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění účinném ke dni vydání
napadeného rozsudku soudu I. stupně ze dne 4. 6. 2001, č.j. 34 Ca 55/2000 – 20. Vrchní soud
v Olomouci tento rozsudek však zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Přitom
vyšel ze skutkového stavu, jak vyplynul z obsahu soudního spisu: Stěžovatel byl od 5. 10.
1987 poživatel částečného invalidního důchodu, který mu byl přiznán rozhodnutím Úřadu
důchodového zabezpečení v Praze ze dne 3. 12. 1987. Podle protokolu o jednání posudkové
komise sociálního zabezpečení ONV v Břeclavi ze dne 16. 11. 1989 byl uznán od 5. 10. 1989
invalidním podle ust. §29 odst. 2 písm. a) zák. č. 100/1988 Sb., a to pro stav po zlomenině
fibulárního kondylu levé kosti stehenní bez dislokace s přetrvávající instabilitou a artrózou
kolenního kloubu (a další onemocnění), jako následků úrazu ze dne 27. 11. 1986. V záznamu
o jednání OSSZ Břeclav ze dne 2. 12. 1996 při kontrole plné invalidity je v diagnostickém
souhrnu dále uvedeno – chronické polytopní vertebrogenní algie charakteru LIS
pseudoradikální. Z obsahu posudkové dokumentace dále plyne, že dne 7. 4. 1998 byla
provedena implantace TEP levého kolena. V přezkumném soudním řízení vedeném
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Ca 168/98, v němž bylo přezkoumáváno rozhodnutí
ČSSZ Praha ze dne 8. 6. 1998, kterým byl stěžovateli odňat od 12. 8. 1998 plný invalidní
důchod, byl posudkovou komisí MPSV ČR, pracoviště v Brně, v posudku ze dne 1. 10. 1998
posouzen pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kapitoly XV., oddílu G, pol.
50.3 – 70% a stěžovatel byl shledán nadále plně invalidním podle §39 odst. 1 písm. a) zák.
č. 155/1995 Sb. Rozhodnutím ze dne 20. 1. 1999 mu byla od 12. 8. 1998 obnovena výplata
plného invalidního důchodu. V záznamu o jednání OSSZ Břeclav ze dne 28. 3. 2000, který
byl podkladem pro vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí, je uvedeno, že zdravotní stav
již není hodnotitelný jako při odvolání, protože pominul stav v perioperačním období
a rekonvalescenci. Vzhledem ke korektnímu stavu operovaného kolena, bylo jako rozhodující
zdravotní postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu posouzeno páteřní
onemocnění a pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil (srovnatelně) podle
přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. ve znění vyhl. č. 157/1997 Sb., podle kapitoly XV.,
oddílu E, položky 3c 50% a bylo uzavřeno, že stěžovatel již není nadále plně invalidní podle
§39 odst. 1 zák. č. 157/1995 Sb., ale je nadále částečně invalidní podle §44 odst. 1 téhož
zákona v souvislosti s úrazem ze dne 27. 11. 1986. Posudková komise MPSV ČR, pracoviště
v Brně, v posudku ze dne 24. 8. 2000 uvedla, že pro artrotické postižení a instabilitu kolena
byla dne 7. 4. 1998 úspěšně provedena implantace TEP levého kolena a tím došlo
k podstatnému zlepšení ve zdravotním stavu. Konstatovala, že bylo prokázáno zlepšení stavu
po stránce původně invalidizujícího onemocnění. Za rozhodující zdravotní postižení
v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu nadále považovala (na rozdíl od lékaře OSSZ
Břeclav), stav po implantaci TEP levého kolena, v posudku funkčně zhodnoceného a pokles
schopnosti soustavně výdělečné činnosti stanovila podle přílohy č. 2 vyhl. č. 284/1995 Sb.
ve znění vyhl. č. 40/2000 Sb., podle kapitoly XV., oddílu H, položky 50.1 o 35%. Vzhledem
k ostatním zdravotním postižením a předchozím vykonávaným výdělečným činnostem zvýšila
jej o dalších 10% na celkových 45%. Dále Vrchní soud v Olomouci uvedl, že oba posudkové
orgány, t. j. jak OSSZ v Břeclavi (v záznamu o jednání ze dne 28. 3. 2000), tak i posudková
komise v posudku ze dne 24. 8. 2000 vycházely z toho, že po stránce původně
invalidizujícího zdravotního postižení došlo ke zlepšení stavu po úspěšně provedené
implantaci TEP levého kolena. Výše uvedené posudkové orgány však stanovily rozdílně
rozhodující zdravotní postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu. Z obsahu
posudku posudkové komise MPSV ČR plyne, že postižení funkce páteře (které lékař OSSZ
v Břeclavi považoval za rozhodující příčinu v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu)
bylo možno hodnotit jako středně těžké. Z lékařského nálezu MUDr. H. z neurologické
ambulance ze dne 22. 5. 2000 plyne, že pod bodem „obj.“ je uvedeno – „těžká porucha
dynamiky C, L páteře“ a pod bodem „Z“ je uvedeno, že jde o chronický a torpidní
vertebrogenní algický syndrom, polyetáž, s těžkou poruchou dynamicky celé páteře. Podle
uvedeného nálezu není pacient schopen trvalejší fyzické ani statické zátěže. V lékařském
nálezu MUDr. V. P., CSc., z Úrazové nemocnice v B. ze dne 9. 6. 2002, v němž je popsáno
páteřní postižení a stav zdravotního postižení levého kolena i rozsah plicního postižení, je
uvedeno, že v tomto stavu je navrhovatel evidentně neschopen soustavné pracovní činnosti.
Závěrem uložil, aby soud I. stupně vyžádal od posudkové komise MPSV ČR, pracoviště
v Brně, doplňující posudek, v němž by se měla posudková komise blíže zabývat zdravotním
postižením páteře a posoudit jeho rozsah a intenzitu z hlediska příslušné kapitoly přílohy č. 2
k vyhl. č. 284/1995 Sb. ve znění vyhl. č. 40/2000 Sb., a to i se zřetelem k obsahu výše
uvedených lékařských nálezů. Po zhodnocení rozsahu tohoto zdravotního postižení by se měla
posudková komise vyjádřit k tomu, jaký pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti by
postižení páteře ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí způsobovalo, případně sdělit,
z jakých důvodů nepovažuje páteřní onemocnění stěžovatele za rozhodující příčinu
v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu. Bude rovněž třeba, aby se posudková komise
vyjádřila k těm částem odborných lékařských zpráv MUDr. H. ze dne 22. 5. 2000 a MUDr. P.,
CSc., ze dne 9. 6. 2000, z nich vyplývá, že navrhovatel není schopen trvalejší fyzické ani
psychické zátěže.
S ohledem na zevrubně popsaný skutkový stav Nejvyšší správní soud na něj odkazuje.
Soud I. stupně požadavkům odvolacího soudu vyhověl a požádal posudkovou komisi,
aby se s naznačenými otázkami podrobně zabývala. Posudková komise pak v řádném složení,
totiž za přítomnosti posudkového lékaře, tajemnice a dalšího lékaře z oboru klinické
neurologie, tudíž nemoci, která byla shledána jako rozhodující příčina dlouhodobého
nepříznivého zdravotního stavu, podala posudek na svém zasedání dne 27. 6. 2002 a posléze i
dne 18. 7. 2002 za přítomnosti specialisty odborného neurologa. U stěžovatele se k datu
vydání napadeného rozhodnutí ČSSZ jednalo o chronické bolesti páteře při zjištěných
počínajících degenerativních změnách páteře. Kromě omezení hybnosti páteře pro bolesti
nebyly prokázány objektivní příznaky dokumentující časté recidivy dlouhého trvání
dráždivých projevů nervů a svalů a těžkou statickodynamickou insuficienci. Popisovanou
poruchu funkce páteře celkově hodnotí jako středně těžkou. Nebyly prokázány objektivní
příznaky, které by dokládaly přítomnost často recidivujících silnějších, dlouho trvajících
dráždivých projevů nervů a svalů. Negativita napínacích manevrů, nepřítomnost
neurologických kořenových výpadových jevů v neurol. nálezu z 22. 5. 2000 a ortopedickém
nálezu z 9.6. 2000 – oba nálezy byly oba vystaveny po datu vydání napadeného rozhodnutí,
kterým byl posuzovanému odňat plný inv. důchod. Nebyla objektivně prokázána těžká
statickodynamická insuficience páteře. Hypotrofie a svalové oslabení na LDK nebylo na
podkladě vertebrogenního postižení, ale na podkladě dlouhodobé poruchy funkce levého
kolena, při které posuzovaný končetinu mnoho let šetřil. Konstatovaná těžší nebo těžká
porucha dynamiky páteře neznamená těžké postižení funkce páteře bez přítomnosti dalších
příznaků, které by o těžké celkové poruše funkce svědčily a které by odpovídaly postižení, jak
je uvedeno pod písmem d) položky 2 oddílu F, kapitoly XV přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb., v platném znění. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti pro samotné
vertebrogenní postižení PK MPSV ČR hodnotí k datu vydání napadeného rozhodnutí ČSSZ
z 17. 4. 2000 podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. v platném znění – kapitola XV, oddíl
F, položka 2 písmeno c) na dolní hranici 30% pro nepřítomnost objektivních příznaků
silnějšího nervového dráždění. Nebyly prokázány objektivní příznaky, které by dokládaly
přítomnost často recidivujících silnějších, dlouho trvajících dráždivých projevů nervů a svalů.
Nebyla objektivně prokázána ani těžká statickodynamická insuficience páteře. Proto stav
nehodnotí podle písmen d), e) cit. položky. Posudková komise nadále považuje za rozhodující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poruchu kolenního kloubu, která byla
prvotní a byla příčinou plné invalidizace v minulosti. Toto postižení s dlouhodobou
nemožností plné zátěže levého kolena vedlo i k nerovnoměrné zátěži páteřního sloupce. Zde
pak v souběhu s degenerativním změnami narůstajícími s věkem došlo k dekompenzaci
a vzniku vertebrogenních potíží, které jsou výše funkčně zhodnoceny. S poznámkou
uvedenou v nálezu MUDr. H. z 22. 5. 2000 o tom, že pacient toho času není schopen trvalejší
fyzické ani statické zátěže a má dodržovat režim vertebropatů, souhlasí. Obecná doporučení
možností pracovního zařazení uvedená v posudku z 24. 8. 2000 – lehčí dělnické práce spíše
sedavé, např. při obsluze strojů a zařízení, v lehkém průmyslu, ve službách apod. – těmto
požadavkům plně vyhovují. MUDr. P., CSc., se v nálezu z 9. 6. 2000 vyjádřil, že v popsaném
stavu je posuzovaný evidentně neschopen souvislé pracovní činnosti. Tuto poznámku
považuje za subjektivní názor lékaře, který ale nemá podklad v objektivně prokázaných
poruchách funkce, které by způsobovaly pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
posuzovaného nejméně o 66% podle platných posudkových kritérií.
Soud I. stupně se pak o tyto závěry posudkové komise opřel a odůvodnil jimi svůj
rozsudek ze dne 26. 8. 2002, který je předmětem této kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení,
které mu předcházelo a to v rozsahu vymezeném ustanovením §109 s. ř. s. Podle odst.
druhého Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti. Podle třetího odstavce je
dále vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /§103
odst. 1 písm. c)/ nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /§103 odst. 1
písm. d)/, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle čtvrtého
odstavce ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Pro posouzení zdravotního stavu občanů a dochované pracovní schopnosti jsou
pro účely přezkumného soudního řízení ze zákona č. 582/1991 Sb. §4 odst. 2 v platném znění
povolány posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věci ČR. Pro toto řízení je
nezbytné posouzení zdravotního stavu občanů tak, aby byly vyloučeny pochybnosti o úplnosti
podkladů, na jejichž základě bylo posouzení prováděno, a aby nevznikly žádné pochybnosti
ani o diagnóze onemocnění a okruhu zaměstnání, která zjištěným onemocněním vyhovují
a která jsou schopni vykonávat.
Z hlediska hmotně právní úpravy se na daný případ vztahuje zákon č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, který je provázen vyhláškou č. 284/1995 Sb., v rámci níž je příloha
č. 2 stanovující procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti (v daném
případě ve znění vyhlášky č. 40/2000 Sb.). Pokud jde o podmínky, za nichž lze plný invalidní
důchod přiznat, tyto jsou vyjádřeny v §39 odst. 1, když pojištěnec je plně invalidní, jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu buď poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti nejméně o 66%, nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné
výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Podle třetího odstavce způsob
posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a okruh
zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných
podmínek stanoví předváděcí předpis. Způsob vypočtu procentní míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti tak upravuje ustanovení §6 vyhlášky č. 284/1995 Sb. v platném
znění a příloha č. 2 k této vyhlášce, jak bylo řečeno shora, a pokud jde o zdravotní postižení
umožňující soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek, pak třeba je
hledat v §7 a příloze 3 k citované vyhlášce. Mezi těmi jsou uváděna onemocnění tohoto typu:
úplná nevidomost obou očí, praktická nevidomost obou očí, amputační ztráty obou dolních
končetin resp. obou horních končetin či jedné horní a jedné dolní končetiny, ochrnutí dvou
končetin, zdravotní postižení způsobující imobilitu, pro kterou je osoba trvale odkázána
na vozík pro invalidy, dále středně mentální retardace, těžké formy duševních onemocnění
a těžce slabý zrak spolu s těžkou nedoslýchavostí, případně úplnou nebo praktickou
hluchotou.
Posuzování zdravotního stavu a pracovní neschopnosti je vyjádřeno v ustanovení §1
až 4 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon
České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení.
Ustanovení §3 cit. vyhlášky uvádí, že posudkovými lékaři a tajemníky posudkových komisí
MPSV ČR pověřuje ministerstvo své pracovníky se souhlasem těchto pracovníků a dalšími
členy posudkových komisí jsou odborní lékaři jednotlivých klinických oborů. Posudková
komise ministerstva je schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen posudkový lékař, který je
předsedou této komise, tajemník a další lékař.
Soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, jestliže vycházel z posudku
vydaného posudkovou komisí MPSV ČR, která zasedala v předepsaném složení, tedy
i za přítomnosti dalšího lékaře z oboru nemoci, jež byla určena jako rozhodující příčina
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Jestliže důvody pro podání kasační stížnosti
byly spatřovány ve vadách řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit (resp. za takovou
vadu v řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost /§103 odst. 1 písm. d/), pak soud konstatuje, že takovýto důvod
pro podání kasační stížnosti zde není přítomen. Správní orgán vycházel z posudku, jež podal
lékař příslušné okresní správy sociálního zabezpečení (§1, 2 cit. vyhlášky č. 170/1991 Sb.).
Ten byl pro správní orgán – Českou správu sociálního zabezpečení – podkladem, z něhož při
svém rozhodování vycházel. Právo posuzovat zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pak
vyplývá z ust. §8 zák. 582/19991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
v platném znění. Narozdíl od správního řízení, v němž ust. §8 odst. 1 zák. č. 582/1991 Sb.
zakládá faktickou i právní disociaci řízení do dvou fází, v řízení přezkumném speciální
ustanovení §4 odst. 2 podobný dopad nemá. V něm postupuje soud podle soudního řádu
správního a pro dokazování aplikuje pravidla obsažená v jeho části třetí hlavě I., hlavě II.
dílu 1 (§77 s. ř. s. ). Všechny důkazy, které v řízení provede, pak podléhají jeho hodnotící
činnosti, tedy jednotlivě i v jejich souhrnu, jak uvádí pokyn v §77 odst. 2 s. ř. s. To se týká
i samotného posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí vydávaného pro
účely přezkumného řízení v souladu se zmíněným ustanovením speciální procesní normy.
Posudková komise jako orgán, který je příslušný k podání kvalifikovaného posudku,
který pak soud jako jeden z důkazů hodnotí, vycházela z úplné zdravotní dokumentace. Ta
nebyla rozporována, pokud jde o její úplnost a také se vypořádala se všemi nemocemi, jimiž
stěžovatel trpí. Podrobně je popsala a pokud hodnotila rozhodující příčinu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu – poruchu kolenního kloubu - stalo se tak jednak na základě
odborného posouzení, jednak toto hodnocení je pro stěžovatele příznivější, když postižení
páteře bylo možno hodnotit nižší procentní sazbou. Další onemocnění pak představovalo
navýšení ve smyslu §6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Posudková komise stanovila okruh
zaměstnání, která nemůže stěžovatel vzhledem ke svému zdravotnímu postižení vykonávat
a z toho nelze dovodit absolutní zákaz výkonu jakékoli práce ani další nemožnost vykonávat
práce jen v takovém rozsahu, které by odůvodňovaly přiznání plného invalidního důchodu.
Přitom zákonem stanovená kritéria se týkají dochované míry schopnosti soustavné výdělečné
činnosti, jež je zjišťováno ve smyslu konkrétního zařazení podle přílohy č. 2 cit. vyhlášky ve
znění platném ke dni vydání napadaného rozhodnutí žalované. Posudková komise se zabývala
i ustanovením §39 odst. 1 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb., když uvedla v protokolu o jednání,
že nešlo o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen
za zcela mimořádných podmínek.
V daném případě stěžovatel odkazuje na nálezy lékařů MUDr. H. a MUDr. P., CSc.,
které se však staly právě důvodem pro zrušení rozsudku soudu I. stupně usnesením Vrchního
soudu v Olomouci, ohledně nichž se měla posudková komise znovu vyjádřit. Tak se i stalo a
posouzení shora uvedených lékařských zpráv posudkovou komisí kasační soud považuje za
odpovídající požadavku, který odvolací soud vznesl a rovněž má kasační soud za to, že po
obsahové stránce se plně s pochybnostmi, jež v průběhu dosavadního soudního řízení vzešly,
vypořádává. Zejména se velmi podrobně zabývá porovnáním postižení, jež bylo hodnoceno
jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a jiného postižení -
středně těžkého postižení funkce páteře. V tomto srovnání pak vychází hodnocené
onemocnění jako závažnější z hlediska poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Ani
tvrzení komise o tom, že neschopnost trvalejší fyzické či statické zátěže není v rozporu
s možností vykonávat lehčí dělnické práce, nepovažuje soud za rozporné, přičemž není
úkolem posudkové komise stanovovat konkrétní zaměstnání, nýbrž toliko jejich okruh, který
ve stanoveném posudku popsala v obecné rovině. Názor jiného lékaře o neschopnosti
soustavné výdělečné činnosti stěžovatele pak odmítla s poukazem na své odborné závěry,
které tato komise posudkově hodnotila.
Z uvedených důvodů nelze na podaný posudek pohlížet jinak, než-li jako na úplný,
správný a přesvědčivý. Jestliže soud prvního stupně vycházel z takto podaného posudku
a rozhodnutí žalované potvrdil, nepochybil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
neshledal důvodnou, a to nejen pro uváděné ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ale ani
pro důvody, k nímž by soud měl přihlížet z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud tedy
shrnuje, že pokud by důvod měl spočívat toliko v tvrzených vadách řízení ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak pro takovéto tvrzení neshledává žádný podklad ve spise, neboť
správní orgán vycházel z podkladů, totiž posouzení lékařem Okresní správy sociálního
zabezpečení v Břeclavi, a tedy jeho rozhodnutí mělo oporu ve spisu a nebylo také shledáno,
že by takovéto zjištění bylo důsledkem porušení zákona v ustanovení o řízení před správním
orgánem, resp. způsobem, který by mohl ovlivnit zákonnost. Soud se zaměřil ve smyslu §109
odst. 3 i na další možné důvody, pro něž by případně mohlo být shledáno rozhodnutí soudu
prvního stupně zmatečné nebo nezákonné, resp. nepřezkoumatelné, žádný z těchto důvodů
rovněž neshledal, když soud prvního stupně se velmi podrobně důvody, pro které nevyhověl
žalobkyni, zabýval.
Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst.
1 s. ř. s.
O nákladech řízení pak rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 19. 5. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu