ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.15.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: I., s. r. o., zast. advokátem Mgr. Martinem Skybou, se sídlem AK Na Hradbách 16,
Ostrava, Moravská Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu financí, Letenská 15, Praha 1,
zast. advokátem JUDr. Alanem Korbelem, se sídlem nám. 14. října 3, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 9 Ca 37/2003 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 13. 2. 2003 u Městského soudu v Praze domáhal
přezkoumání rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 18. 12. 2002, č. j. 543/3019/2002,
jímž byla podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuta jeho žádost o povolení přezkoumání rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ostravě č. j. 7221/120/1999 ze dne 9. 5. 2000. Rozhodnutím
finančního ředitelství bylo totiž zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Havířově ze dne 18. 8. 1999,
č. j. 56897/99/370911/5131 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997
vydaným na doměřenou částku daně ve výši 3 951 870 Kč. Žalobce (dále též stěžovatel)
namítal porušení procesních a hmotně-právních ustanovení zákonů č. 563/1991 Sb.,
o účetnictví a č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (daňový řád).
V záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze byla žaloba odmítnuta
podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.) s odkazem
na ust. §65 odst. 1 a §70 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti vznáší námitky jednak ve vztahu ke krajskému soudu,
že věc neprojednal, jednak meritorní povahy směřující vůči postupu správního orgánu.
Namítá, že vyjádřil nesouhlas s rozhodováním bez nařízeného jednání, a přesto soud I. stupně
rozhodl bez nařízeného ústního jednání. Má za to, že soud ani nereagoval na novou právní
úpravu obsaženou v soudním řádu správním, dále že Ministerstvo financí se ve svém
rozhodnutí nevypořádalo s hlavními námitkami stěžovatele, zejm. pokud jde o porušení §2,
§4, §7 a §25 zákona o účetnictví; správci daně neustále odůvodňují svá rozhodnutí právními
argumenty, které jsou v rozporu s právními předpisy platnými pro rok 1996 a 1997 a také
že bylo odňato právo na odstranění nezákonnosti dosavadního daňového řízení a nebylo
tak možné vyměřit správně daňovou povinnost stěžovatele. Skutečnost, že napadené
rozhodnutí (vydané podle §55b d. ř.) má hmotně-právní účinky, vyplývá z odst. 6
cit. ustanovení, že totiž správce daně, který přezkoumání provádí, je vázán právním názorem
správce daně, který přezkoumání nařídí či povolí. V dalším se podrobně zabývá vlastním
postupem správce daně. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že má za to, že rozhodnutí je ze soudního
přezkumu vyloučeno a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodů kasační stížnosti uplatněných dle §103 odst. 1 s. ř. s. a dospěl k závěru,
že kasační stížnosti není důvodná.
Dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní správní (dále jen
„s. ř. s.“). Podle ustanovení §130 s. ř. s. neskončená řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř.
účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne
nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu
prvního tohoto zákona. Ad marginem soud upozorňuje, že dosavadní judikatura Nejvyššího
správního soudu, na níž je stranami sporu poukazováno, přísně vychází z tohoto přechodného
ustanovení soudního řádu správního i ve věcech, které přešly na zdejší soud postupem
dle §132 s. ř. s.
Jestliže tedy Městský soud v Praze takto postupoval, nepochybil; nepochybil
ani tehdy, když rozhodnutí Ministerstva financí, jehož zrušení se žaloba domáhala, považoval
za vyloučené z přezkoumání soudem.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen
„rozhodnutí“), se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti. S ohledem na použitou legislativní zkratku lze dovodit, že za rozhodnutí
ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat pouze takový úkony správního orgánu,
jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Ustanovení §70
písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu
jež nejsou rozhodnutími; na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska
rozhodnutími nepochybně jsou, pouze však nejsou takovými rozhodnutími, která zakládají
žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s. Právě takovým úkonem je rozhodnutí žalovaného,
jehož přezkumu se žalobce domáhal, napadeným rozhodnutím však nemohl být zkrácen
na svých právech, protože se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo.
Procesním právním předpisem, který upravuje řízení ve věcech daní a poplatků,
je daňový řád. Ten upravuje možnost podat proti rozhodnutí správce daně řádné opravné
prostředky (část čtvrtá, §48 a násl.) a tzv. „mimořádné opravné prostředky“ (část pátá, §54
a násl.), mezi něž zákon zařadil i „přezkoumávání daňových rozhodnutí“ podle §55b. Užití
správního řádu (zák. č. 71/1967 Sb.) tu nemá místa; daňový řád je právním předpisem zcela
autonomním (§99).
V řízení o přezkoumávání daňových rozhodnutí (§55b zákona) může být vadné
pravomocné rozhodnutí zrušeno, nahrazeno jiným, nebo změněno, a to na základě žádosti
daňového subjektu a nebo z vlastního podnětu kteréhokoli správce daně. Rozhodnutí o tom,
zda přezkoumání bude povoleno nebo nařízeno, vydává vždy instančně vyšší správce daně.
Proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Je-li přezkoumání povoleno
nebo nařízeno, má to odkladný účinek vůči rozhodnutí přezkoumávanému. Po povolení
nebo nařízení provádí nové řízení správce daně, který rozhodl v posledním stupni; je vázán
právním názorem toho, kdo přezkoumání povolil nebo nařídil; proti novému rozhodnutí
ve věci se lze odvolat. Řízení probíhá ve dvou fázích: v prvé se rozhoduje (na vyšším stupni
soustavy finančních orgánů) o tom, zda přezkoumání vůbec bude povoleno či nařízeno;
ve druhé fázi, a to jen tam, kde přezkoumání vůbec je povoleno či nařízeno a řízení
tedy znovu „otevřeno“, o tom, zda původní, přezkoumávané rozhodnutí bude změněno
či zrušeno (a to u orgánu, který původně rozhodl v posledním stupni).
Je zřejmé, že shledá-li orgán, který má rozhodnout o povolení nebo nařízení
přezkumu, že pro přezkoumání nejsou důvody, žádost zamítne (popř. formulačně jinak, věcně
však stejně: přezkoumání nepovolí). Formalizovaný způsob odložení nedůvodného podnětu –
tedy vydání zamítavého rozhodnutí – však nic nemění na charakteru řízení podle §55b
daňového řádu, který vyplývá ze zákona: jde o mimořádný procesní prostředek dozorčího
práva, nikoli o skutečný opravný prostředek, jehož pojmovým znakem je založení právního
nároku žadatele o meritorní projednání.
Proto jen v případě, že vůbec bylo řízení nově otevřeno (k čemuž v rozhodované věci
nedošlo), přichází v úvahu další rozhodnutí, jímž se buď „rozhodnutí potvrzuje“ tam,
kde se v přezkumném řízení nezákonnost neshledala, nebo se zruší, nahradí jiným či změní,
byly-li tu právní vady nebo nedostatky skutkových zjištění.
Rozhodnutí žalovaného však nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění
a povinností stěžovatele. Tímto rozhodnutím jen žalovaný vyjádřil, že věc se zabývat dále
nebude, a že původní, pravomocné rozhodnutí finančního úřadu ve spojení s rozhodnutími
finančního ředitelství se nijak nemění. Chybí tak legitimace k žalobě ve správním soudnictví,
protože výrokem o tom, že přezkoumání povoleno nebude, se nezasahuje do žádného jeho
subjektivního práva.
Soud I. stupně neporušil právo na spravedlivý proces tím, když žalobu odmítl
bez nařízeného jednání; nařídit jednání totiž předvídá pouze ust. §49 v odstavci prvém,
a to za účelem projednání věci samé. Nelze považovat za porušení zákona, jestliže soud dojde
k závěru, že není třeba nařizovat jednání právě proto, že žalobu nelze věcně projednat,
byť i v poučení naznačil, že projednání věci do úvahy přichází. Rozhodující je, že rozhodnutí,
které nakonec v tomto směru učinil, je v souladu se zákonem.
S ohledem na shora vyslovené se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkami
týkajícími se věcné správnosti postupu žalovaného. Soudu náleželo rozhodnout o tom,
zda soud I. stupně postupoval v souladu se zákonem, když žalobu odmítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný účelně
vynaložené náklady řízení nevznikly, resp. je neprokázal a ani neúčtoval. Proto soud rozhodl,
že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. srpna 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu